Fittipaldi zajel skvělý čas s kamionem, pak nám dal rozhovor

Když jsem slavnému závodníkovi naposledy psal přání k narozeninám, koukal jsem přitom na pár videí, přečetl spoustu článků, a čím víc jsem o něm věděl, tím víc mi byl sympatický. A to jsem ho měl rád už předtím, to mi věřte.

O tom, že je legendární závodník na pozvání Antonína Charouze v Česku, že jeho třináctiletý syn Emmo bude testovat Formuli 4 a že by se sám Fittipaldi starší měl posadit za volant závodního kamionu Buggyra jsem se dozvěděl, až když mi pípl telefon, že jestli prý si s ním nechci udělat rozhovor. Umí pes štěkat?!

Když pak stojím v boxech mosteckého autodromu už třetí hodinu a čekám, až na mě přijde na chvilku řada, vůbec nemám pocit promarněného času. Mladý Fittipaldi zatím krouží ve formuli na okruhu společně s Yasmeen Koloc v závodním Cliu, ale já poslouchám, co si Emerson Fittipaldi vypráví s Tomášem Engem, a do toho koukám pod ruce mechanikům, kteří připravují dva závodní kamiony, aby mohly těsně před obědovou pauzou vyrazit na asfalt mosteckého autodromu.

Jeden bude řídit Aliyyah Koloc, za volant druhého se posadí právě Emerson Fittipaldi. Právě mu tam lepí jmenovku, na tom monstru vypadá jméno toho drobného staříka trochu nepatřičně.

„Vydržíte ještě chvíli? Pan Fittipaldi teď bude řídit kamion, tak ten rozhovor uděláme pak,“ omlouvá se milá agentka, Kristýna Gregorová, za nečekané průtahy. Jasně, že ano. Vždyť už to věděl i Steve McQueen: „Závodění je život. Všechno, co se děje před ním či po něm, je pouhé čekání.“

Poslouchám, jak osmnáctiletý Téo Calvet, který za Buggyru závodí, vysvětluje Fittipaldimu, jak se v kamionu řadí, jak se správně brzdí a na co si dát pozor. „On to nikdy neřídil, jeho brácha s kamionem sice závodil, ale pro Emersona je to premiéra,“ říká mi závodník David Vršecký. „Má dvacet minut, je to spíš zábava a exhibice.“

O půl hodiny později je všechno (opět) jinak. Původní předpoklad zněl, že Fittipaldi zajede tak pět kol a zamíří si to zpátky do boxů. Jenže on vydržel na okruhu celých dvacet minut. A rozhodně se neflákal!

Stál jsem pod boxy, puštěné stopky a koukal jsem, jak kolo od kola postupně tlačí na plyn. 2:15, 2:12, 2:11… David Vršecký tady stále drží rekord pro tahače s časem 2:01,340, v tréninku se jezdí časy okolo 2:02,5 a Fittipaldi stále zrychluje! Nikdo nepočítá, že bude honit čas, ale na druhou stranu, když posadíte do auta dvojnásobného mistra světa ve Formuli 1, vítěze Indy Car a živoucí legendu, tak jste prostě lehce v očekávání, bez ohledu na jeho věk.

Zkrátím to. Při své premiéře v 5,5tunovém kolosu zajel Fittipaldi svoje nejrychlejší kolo za 2:07,410. Na třiasedmdesátiletého staříka, který vypadá jak vysušená švestka, docela slušný výkon, ne? „No… jel stejně rychle jako já, když jsem v tom seděl prvně,“ říká s respektem a úctou Tomáš Enge, který je členem roudnické stáje. Na první seznámení se strojem je to skoro neuvěřitelné.

„Závodní kamion jsem řídil poprvé v životě. V Brazílii, kde s ním závodil můj bratr, se mi to nepodařilo. A byl to pěkný zážitek. Tahač se řídil pěkně, bylo to zase něco jiného. Hlavně kvůli jeho hmotnosti. Auto má velký točivý moment a dobře zrychluje, ale musíte jet precizně v zatáčkách, protože neodpouští chyby,“ hodnotil Fittipaldi jízdu bezprostředně poté, co vylezl z auta.

„Někdo říká, že tahač je velká motokára, ale abych to cítil stejně, musel bych s ním najezdit mnohem víc kilometrů. Má velmi dobré brzdy. Zvlášť tady v Mostě je to dost důležité, protože zdejší trať je hodně náročná, jsou tady jak technické pasáže, tak i místa, kde brzdíte z vysokých rychlostí. A kdybych jezdil déle, určitě bych si vylepšil i časy. Chtěl jsem jet jen chvilku, ale synovi se to líbilo, tak jsme vydrželi až do konce,“ usmíval se skromně.

Další půlhodina čekání. Mám předlouhý seznam otázek, na některé z nich chci znát odpověď už dávno, jiné pro změnu zajímaly vás, když jsem se ptal u sebe na facebooku a instagramu. Bál se v autě někdy? Co má v garáži a čím jezdí každý den? Závodil někdy v Brně? „Tak, za chvíli ho tady máte, ale jen dvacet minut,“ říká Gregorová a omluvně přitom krčí rameny.

Když si o minutu později s Fittipaldim podávám ruku, má pevný stisk a bystré oči. „Přijel jste do Česka, abyste řídil kamion, nebo aby si váš syn zkusil Formuli 4 ze stáje Buggyra Academy?“ začínám rozhovor a hned je mi jasné, že ten dlouhý seznam zůstane nezodpovězený. Emerson Fittipaldi mluví rozvážně, klidně a k věci. Tedy přesně tak, jak závodil.

„Přijel jsem, abych tady natáčel film Stáří není pro sraby. A aby se Emmo po domluvě s Antonínem Charouzem svezl ve formuli, co tu má Buggyra. To, že jsem mohl poprvé řídit kamion, byl příjemný bonus, ani jsem s sebou neměl věci. David Vršecký mi půjčil kombinézu, helmu i rukavice, boty jsem měl svoje, úplně obyčejné tenisky,“ usmívá se.

Vypadá spokojeně a ty jeho oči jiskří ještě víc. Zcela evidentně si to užil. „Byla to další zajímavá zkušenost, člověk má pořád co objevovat.“ Ptám se, které závodění ho v životě bavilo nejvíc. „Největší adrenalin a zábava byla na krátkém mílovém okruhu v IndyCar. V polovině devadesátých let jsme tam jeli závody na dvě stě kol a přetížení tam bylo až 5,5 G. Byly to hodně agresivní vozy a hodně agresivní závodění. Extrémně náročné na člověka i techniku. Kdo si závody na oválech nevyzkoušel, neměl by se k nim vůbec vyjadřovat, natož je hodnotit. Jen se podívejte, kolik pilotů z Formule 1 si na nich vylámalo zuby.“

Když o chvíli později přijde řeč na jeho nejoblíbenější trať, neváhá ani chvilku a okamžitě sype z rukávu, že Nürburgring. „Byl nebezpečný, ale také jedinečný. Abyste tam mohli závodit a vyhrát, potřebovali jste víc než jen rychlé auto. Dnešní vozy Formule 1 jsou hodně bezpečné, úplně jiné než tehdy, i tak si ale dnes nikdo neumí představit, že by se na starém Nürburgringu závodilo.“

Další otázka ho donutí k zamyšlení. Rozvážně jmenuje spoustu slavných jmen. „Lauda, Senna, Fangio, Ickx, Stewart… Osobně jsem nejvíc vzhlížel právě ke Stewartovi, ale to bylo dané i tím, že on pro mě byl trochu jako vzor, ale zároveň jsme byli přátelé. A samozřejmě, že jako Brazilec považuji za nejlepšího jezdce všech dob Ayrtona Sennu. Stejně jako každý Francouz považuje za nejlepšího pilota Alaina Prosta,“ zasměje se sám sobě, jak šikovně z toho vybruslil. Ale u další otázky zvážní…

„Když jsem v Barceloně v roce 1975 odmítl závodit, bylo to těžké, ale správné rozhodnutí, nelituji toho. I když jsem tak nejspíš přišel o třetí titul mistra světa. Jenže já se v autě většinou bál za ostatní než za sebe.“ Připomínám, že tehdy v roce 1975 Fittipaldi ujel tři kola, než se rozhodl, že dál nepojede. Správně tenkrát odhadl, jak moc organizátoři ignorovali bezpečnostní předpisy. „Třeba v Zandvoortu v roce 1973, když v autě uhořel Roger Williamson, tak jsem pak po závodě dlouho přemýšlel o tom, jestli má to všechno vůbec nějaký smysl.“

Podobnou otázku si kladl ale i na konci sezony v roce 1972, kdy s Lotusem získal svůj první titul mistra světa. „Upřímně? Ztratil jsem motivaci. Strašně jsem jako závodník toužil po tom, stát se mistrem světa, a když se to pak stalo, nějak jsem nevěděl, proč bych měl závodit dál. Tehdy jsem o tom hodně mluvil se svým otcem a ten mi tehdy hodně pomohl, když mi řekl, že obhájit titul je těžší, než ho získat. A že na mě čekají ve Formuli 1 ještě další roky. A jak už to se staršími lidmi bývá, měl pravdu,“ říká a znovu se usměje.

Vzpomeňte si, že úplně stejně to měl James Hunt.

„Formuli 1 pořád sleduji a před sedmi lety jsem řídil Lotus Kimiho Räikkönena. Co se týče maximální rychlosti, tak ta nebyla o moc vyšší, ale co bylo úplně jiné, to byla přilnavost a vůbec jízdní vlastnosti. Vývoj šel hodně dopředu. Volant jde zlehka, řazení je úplně jednoduché, a když budete chvíli jezdit na simulátoru, tak se pak velmi rychle sžijete i se skutečným monopostem.“

Odmítá ale, že řídit Formuli 1 je snadné. „To v žádném případě,“ říká rozhodně. „Je to jiné, ale určitě ne lehké! Získat poslední vteřinu nebo pak desetinu, to je to nesmírně těžké. Navíc to není jen o řízení, protože jako jezdec pracujete s nesmírným množstvím informací, musíte mít perfektní fyzickou kondici, nesmíte udělat sebemenší chybu a musíte být nesmírně konzistentní, a to neustále. Při testování, v tréninku, v závodě… Pořád.“

Když se ho ptám na jeho syna, třináctiletého Emma, místo odpovědi ho zavolá. A ten kluk mluví, jako by mu bylo o pár let víc. „Chci se dostat do Formule 1 a rád bych se stal mistrem světa. Vím, že je to dlouhá cesta, ale jsem připraven ji podstoupit. Pracuji na sobě, chci se zlepšovat. Mám to v lecčems snadnější než moji vrstevníci, ale bez talentu, píle a odhodlání vám nepomůžou ani peníze ani slavné jméno.”

Kristýna Gregorová už výhružně ukazuje na hodinky a manželka Emersona Fittipaldiho před něj nekompromisně dává talíř s jídlem. Má řízek s bramborovou kaší, kdyby vás to zajímalo.

Mám se zeptat na jeho garáž a na denní auto nebo vás bude víc zajímat, jak to vypadá s vývojem sportovního vozu, který byl před třemi lety představen na ženevském autosalonu? Volím druhou možnost, protože jsem před pár dny četl o tom, že Fittipaldi poněkud překvapivě a nečekaně vidí budoucnost v elektřině. „Je to jedna z cest, myslím, že v blízké budoucnosti nás čeká existence benzinových, naftových a elektrických aut bok po boku, ale budoucnost jako taková bude patřit elektřině,“ řekl na jedné tiskové konferenci doslova.

Tak se ho tedy ptám na projekt vozu EF7, za kterým stojí firma Fittipaldi Motors. Zajímá mě, jestli je to minulost, nebo jestli se naopak stále ještě jedná o aktuální věc. Trhne s sebou a začne energicky vysvětlovat, že kdo někdy stavěl auto, ví, jak dlouhá a složitá cesta to je.

„Opustili jsme cestu atmosférického osmiválce a naše auto bude mít elektromotor. Karbonový monokok, nízká váha, schopný podvozek… Tohle všechno zůstává, ale elektromotor nám umožní výrazně vyšší výkon a moderní baterie nabídnou nejen vyšší dojezd, ale taky umožňují kouzla s rozložením váhy a s nízkým těžištěm.“ Když se zajímám o konkrétní čísla, mluví o tom, že je to otázka nastavení, ale že to bude víc než tisíc koní.

„Nechte se překvapit, bude to už brzo. Aktuálně je to jedna z věcí, která pro mě má prioritu. Covid nám sice všechno zpomalil, ale nezastavil nás. Do konce roku budete vědět víc.“

A pak už definitivní konec. Přeji mu dobrou chuť, u stolu mě střídá Martin Koloc a Fittipaldiho manželka Teresa a já smutně koukám na otázky, které zůstaly bez odpovědi. Pak přece jen ještě ukradnu minutu jeho vzácného času, to když ho prosím o podpis. Nejsem sběratel autogramů, ale tady mám dobrý důvod, určitě vám ho už brzy prozradím. Podepisuje se mi na kartičku a pak mi říká, že jsme spolu nejspíš nemluvili naposledy. To bych si moc přál, pane Fittipaldi. Tak se ho pak na tu jeho garáž třeba zeptám, jo?