Článek
Za normálních okoloností bych začal zeširoka. O tom jak Martin Prokop opustil svět WRC a závodí ve vytrvalostních maratonech dakarského typu. Jak staví nové auto a stávajícího Shreka by rád pronajmul někomu, kdo by mu dělal na Dakaru týmovou dvojku. Nebo bych mohl zmínit, že spotřeba jeho auta se pohybuje od 45 do 110 litrů benzínu na sto kilometrů v závislosti na obtížnosti terénu a že 500litrová nádrž je tedy při některých etapách tak akorát. Ale nemůžu. Musím začít tím, jak fantastický má Shrek podvozek a jak dobře umí Prokop využít veškerý jeho potenciál.
Věřte mi. Před pár desítkami minut jsme se probíjeli písteckým tankodromem civilní verzí Fordu F150 Raptor. A já se pak šel ještě sám podívat, abych si udělal pár fotek. Udusaná dlouhá roleta, skoky tak třicet centimetrů, celý úsek má cca 150 metrů. Horizont a dlouhý dopad mezi vyjeté koleje. A pak ještě druhý, víc strmější, dole ostrý vracák mezi stromy. Úsek, kde jsou vyjeté koleje hluboké tak po kolena. Všude kameny, prach a dvě velké louže, kolem trati stromy nebo díry, kam by se schoval celý tank. Každý, kdo jezdí v terénu, vám řekne, že základem všeho je jet pomalu. Jenže když jedete pomalu, nikdy nic nevyhrajete… Takže Prokop drží plyn na podlaze a jedeme na plné pecky.
V papírech se sice píše, že Shrek je Ford F150, ale s ním má společnou jen siluetu a čelní okno. Jinak se jedná o závodní speciál s trubkovým rámem (je to 80 metrů chrommolybdenových trubek o váze 280 kg), který je vyroben podle předpisů FIA pro dálkové terénní soutěže. Pětilitrový osmiválec Coyote z Fordu Mustang je tedy sériový, jiné je jen sání, výfuk a elektronika. Restriktor omezuje jeho výkon, který se pohybuje od 350 do 400 koní, dle kvality benzínu a podle nastavení řídící jednotky.
A víte co? Vůbec nejde o to, jaký zátah má osmiválec Coyote z Fordu Mustang, ale všechno je to o tom, jak skvěle fungují zdvojené tlumiče slovenské firmy FRT, jak se Prokop naprosto nepochopitelně trefuje do správných brzdových bodů a s jakou jistotou auto zakotví i v tomhle příšerném terénu. Tu roletu vyžehlí Shrek jako kdybychom jeli po D1, horizont jednoduše skočí a ta největší díra hned na začátku nás vůbec nemusí zajímat. Rána do ochranného duralového plechu na podvozku o tloušťce deseti milimetrů přiměje Martina aby se vyhoupl na hřebínky těch zoufalých výmolů a všímám si, že mu k tomu stačí drobný pohyb zápěstím. Oba jsme ukurtovaní v šestibodových pásech a v závodních sedačkách, z okruhů dávno vím, že je důležité se s autem neprat, ale pokusit se s ním splynout, ale Prokopovi to jde evidentně o moc lépe než mně. „Mazec, co?“ hlásí do interkomu, aby vzápětí zatáhl za páku hydraulické ruční brzdy a poslal Shreka do vracáku v jednom efektním smyku. Snažím se říct něco o tlumičích, ale když si při pokusu o souvětí málem prokousnu jazyk, zmůžu se jen na souhlasné zahuhlání.
Když v dílnách jihlavského Jipocaru obhlížíme trubkový rám, základ připraveného Shreka 2, dostává se mi podrobného výkladu o technice. Podle regulí jsou přesně dané rozměry auta, zdvihy tlumičů a váha, ale spousta věcí se dá vymýšlet a ladit. Auto je propracované do posledního detailu a při jeho návrhu se myslí třeba na takové věci, aby se na celém voze používaly šrouby, matky a imbusy jen několika málo velikostí - to aby s sebou posádka nemusela vézt velkou sadu nářadí. Oba dva diferenciály jsou vzájemně zaměnitelné, stejně jako zavěšení na přední a zadní nápravě. Identické jsou i všechny čtyři poloosy a spousta dalších dílů.
Po mojí obhlídce dráhy tak nějak tuším, že jsme zhruba ve dvou třetinách testovací trati. To nejhorší, tedy těžký terén, už máme za sebou, říkám si. Jenže pak Shrek vjede do lesa mezi stromy a to mně nědělá dobře ani v rallyovém autě, natož v něčem, kde si připadáte jako na chůdách. Vzpomínám si, jak jsme předtím s Martinem probírali těžiště auta, s jakou pečlivostí se snaží všechno těžké umístit co nejníže, ale stejně… Když pak táhlou levou projíždíme lehkým smykem, omlouvám se všem, kteří se mnou jezdili před párt lety jako spolujezdci v lehké bugině Wildcat, to když jsme s RTR Project závodili v české závodní sérii Offroad maraton. Pak ještě jedna ostrá zatáčka, hluboká louže, pár okamžiků nevidíme vůbec nic a doprava a zpět k mechanikům, jak jinak než smykem.
Shreka pohání již zmíněný osmiválec, převodovka je šestistupňová sekvenční od francouzské firmy Sadev a poháněna jsou samozřejmě všechna čtyři kola. Auto samotné váží 1850 kg, má nádrž na 500 litrů paliva a posádka si s sebou kromě povinného vybavení veze taky dvě, tři náhradní kola, základní nářadí a vybrané náhradní díly. Kabina připomíná běžná závodní auta, takže rám, pásy, sedačky a budíky, navíc jsou jen navigační přístroje.
Martin se směje a já taky. Ptá se mi, co na to říkám. Nevěřícně kroutím hlavou nad podvozkem a tím jak to brzdí, ale pak si uvědomuju, že jestli někdo zaslouží absolutní obdiv, pak je to navigátor Honza Tománek. „Jo, ten to má fakt těžký,“ přikyvuje Prokop. „Kromě navigace taky kouká kolem, vyprošťuje auto když zapadneme, na něm jsou i lehčí opravy.“ A pak už musím vystoupit. Nerad. Ale víte co? Fakt bych chtěl Shreka řídit. Něco mi totiž říká, že za volantem to bude ještě lepší než na sedadle spolujezdce!
