Droga zvaná rychlost – Policejní sponzor, nebo silná touha?

Víte, že podle některých studií právě dodržování rychlosti značně odvádí pozornost? A my musíme souhlasit. Naše relativně malá země je prošpikovaná dopravními hlídkami, které mnohdy za účelem zisku měří rychlost a snaží se efektivně zkasírovat co nejvíce řidičů. Policie k tomu používá také mocný nástroj – neoznačená auta pro skrytý dohled. Naštěstí jde vesměs o octavie a superby – auta relativně snadno rozpoznatelná. Musíme ovšem politovat řidiče ze Slovenska, kde má o jejich peníze zájem třeba policejní posádka Toyoty Yaris nebo BMW řady 3. Když připočítáme ještě mobilní hlídky v označených vozech, pomocníky z řad městské policie a bodový systém, má český stát relativně mocný bič na šoféry, a to je v případě zneužívání trochu problém.

Mnoho řidičů pak ve známých úsecích, kde se výběrčí pokut vyskytují, přilepí oči na tachometr a nevnímají okolí. Můžete argumentovat omezovačem rychlosti, nicméně tuhle výbavu v našem zastaralém vozovém parku moc nenajdete. Mnoho úseků navíc neodpovídá zákonem stanovené maximální rychlosti, protože na nich jde jet bez ohrožení okolí podstatně svižněji. Tato místa bývají často zneužívaná policií k efektivnímu výběru pokut. Ruka zákona by měla sloužit především jako prevence, ne tajně vyčkávat, až se daný delikt stane, a až potom trestat. To nemá s bezpečností nic společného – jde o kontroverzní vydělávání.

Stejného cíle jde dosáhnout, když v inkriminovaných úsecích jezdí nebo stojí označená policejní vozidla – rázem totiž většina řidičů jede podle předpisů. Prevence funguje i v jiných zemích, tak proč ne u nás? Nabízí se snadná odpověď – peníze. Švédsko je v žebříčku výše pokut nad Českem. Nejčastěji (z 99 %) tam ke hlídání rychlosti využívají stacionární radary – jsou především na jihu země a viditelně označené. V dostatečné vzdálenosti před „budkou“ je cedule informující o možném měření rychlosti a vy máte na výběr, jak pojedete, což je férové. Navíc skutečně funkční je pouhá třetina radarů, zbytek jsou prázdné krabice. Úřady však vnitřní kamery občas vystřídají, takže máte stále 33% šanci na drahou fotku. V Japonsku a na Ukrajině jezdí policejní vozy se zapnutými majáky právě kvůli prevenci, proto většinu rychlostních přestupků opět řeší stacionární radary. V Řecku a Rumunsku policie neměří prakticky vůbec.

Tímhle rozhodně nenabádáme k porušování pravidel provozu nebo pořizování nefunkčních produktů typu pojištění na pokuty. Nic takového většinou nefunguje, protože když dojde na řešení závažného přestupku nebo nehody, jde u soudu tento typ „pojistky“ spíše k tíži. Nutné je se zamyslet nad společenskou nebezpečností – kdo jede v obci za plného shonu stovkou, je daleko nebezpečnější než řidič, který v noci po české dálnici uhání rychlostí 170 kilometrů za hodinu. Typickým příkladem nesmyslnosti plošného omezení rychlosti na dálnicích je Německo – tam na některých úsecích platí doporučená rychlost 130 kilometrů za hodinu, nicméně legálně smíte jet, kolik chcete. Pokud ovšem způsobíte nehodu, nebo jste dokonce obětí nehody, ale jel jste nad doporučený limit, můžete mít spoustu problémů navíc. Opět jde o férový přístup, kdy máte možnost volby. Abychom Němce jen nechválili, jejich obliba používat tajná auta a sčítat přestupky je také vysoká, navíc dávají pokuty v eurech a daleko vyšší než u nás.

Logicky budou někteří argumentovat tím, že od rychlé jízdy a adrenalinu máme závodní okruhy, jenže závodnické akce pro širokou veřejnost pomalu mizí. Nadšenecké spolky bojují s byrokracií měst nebo nevolí úředníků cokoli řešit. Mnohé okruhy jsou postiženy hlukoměry, protože si lidé žijící v novostavbách v okolí stěžují na hluk. Jde bez debaty o naprosto hloupé stížnosti, ale díky konexím oznamovatelů nakonec taková aféra vyústí ve striktní hlídání hlukových limitů. Organizované akce na letištích je čím dál složitější uspořádat (opět byrokracie) a ty neoficiální ráda rozpustí státní policie.

Přitom zajímavý koncept funguje už roky ve Spojených státech, kdy se veřejnost a policie schází na okruhu nebo v závodní hale a jezdí proti sobě takzvané sprinty. Účastníci se dostatečně vyřádí, policie osvětaří a vzdělává na téma chování na silnici a všichni jsou spokojeni. Závody podobného typu by u nás rozhodně sklidily ovace a jsme si jisti, že případné vícenáklady spojené s akcí by účastníci rádi zaplatili ze svých několikrát zdaněných výplat. Jistou útěchou mohou být kurzy bezpečné jízdy dotované ministerstvem dopravy, kde se za pár stovek dozvíte něco nového, sklouznete se na mokré ploše a poznáte zákony fyziky v praxi.

Dalším problémem jsou silnice přeplněné nákladní dopravou. Jeďte se ráno podívat na pražskou Jižní spojku, která připomíná spíše parkoviště. Pravý pruh okupují stojící „kamioňáci“ odsouzení k několikahodinovému čekání v kolonách, což všechny řidiče zákonitě nemůže bavit. Ale nejde jen o Prahu a dálnice, kde se dva kamiony mohou předjíždět i několik minut, máme také spoustu silnic prvních tříd.

Takové cesty bývají zpravidla jednoproudové, ve špičce ucpané, jen s minimem možností předjíždění pomalých vozidel. Do toho se přidá traktor nebo věčné práce na silnici, spoustě lidem dojde trpělivost a začnou dělat chyby či unáhlená rozhodnutí včetně toho, že neodhadnou předjíždění. V letní sezoně vše přikoření motorkáři a ve dnech pracovního volna i sváteční řidiči. Pomohla by výstavba nových silnic, obchvatů a dálnic, jenže s tempem čtyři kilometry za rok nejde dosáhnout efektivního výsledku.

A co tím chceme říct? Kupujte silná a rychlá auta, ale užívejte je s rozumem. Pokud jedete v pomalém voze, myslete na dostatečný prostor pro předjíždění, a v každém případě pravidelně koukejte do zrcátek. Nezapomeňte, že fyzikální zákony nepřekoná ani Koenigsegg Agera RS. A než budete v kolektivních debatách radikálně prosazovat názor „jezděte podle přepisů“, zkuste se na rychlost podívat z více úhlů, pak možná uvidíte, že nastavený systém není úplně pro bezpečnost a prevenci, ale z notné části pro výdělek.