Dodge Monaco 500 – Nádherné americké svaly

Tu plechovku ale nemyslím nijak zle, exemplář z Muzea JK Classics v Lužné, který se k nám dostal z Kanady, se mi opravdu moc líbí a u nás je takový model jediný. Model Monaco, nástupce typů Dodge 880, střídal během své kariéry segmenty, ale tato první generace byla vlajkovou lodí v nabídce a měla vyzvat hlavně Pontiac Grand Prix a Ford. Hlavně v této dvoudveřové karoserii, která byla z nabídky asi nejimpozantnější, působí majestátně. Také měří skoro 5,5 metru na délku a dva na šířku. Když mu stáhnete boční okna, dostanete nádhernou bezsloupkovou siluetu, zádi zase dominují světla protáhlá přes celou šířku.

Model Monaco 500 byl tím nejlepším. Jednalo se o vrchol celé modelové řady se speciálními designovými ozdobnými prvky, například zcela unikátními kryty kol. Tady jsou bíle lakované disky a také bílé nápisy na bočnicích pneumatik. A zmínit musím i tu nádhernou zelenou kombinovanou s bílou vinylovou střechou, která mu dává šmrnc, a také ta nádherná protáhlá zadní světla. Mimochodem, původně nechtěl hlavní konstruktér Burton Bouwkamp v roce 1965 používat na karoserii jméno Dodge, bylo pro něj totiž synonymem pick-upu.

Interiér byl u Monaca o něco sportovnější než dříve u typu 880, přesto pohodlně uveze šest pasažérů. Navíc se sedadla nastavují elektronicky, což je ale u podobných amerických aut samozřejmé. Jinak je tu koberec s vysokým vlasem, spousty a spousty chromu a barevně to pochopitelně ladí s odstínem karoserie. Na sedadlech jsou třeba parádní ozdobné proužky. V roce 1967 byla u něj výrazně přepracována palubka, měnily se spínače a přístroje a začaly se používat neodleskové materiály. Ukazatel rychlosti je ale ještě hezky postaru vodorovný, na středovém tunelu je o trochu čitelnější přídavný budík. Bohatá výbava obsahovala klimatizaci, elektrická okna a rádio. Tohle auto navíc ještě zdobí nezbytné plyšové kostky a figurka tanečnice, aby mělo ten správný styl.

Monaco stojí na chryslerovské platformě C a pohánět se nechalo výlučně vidlicovými osmiválci. Bylo založené na modelu Polara, ale cílilo na luxusnější kupé, například na Pontiac Grand Prix. Standardem 500 byl motor s objemem 383 krychlových palců se čtyřkomorovým karburátorem, tedy po našem o objemu 6,3 litru. Navzdory jeho rozměrům zbylo pod kapotou pořád dost volného místa. Motor se pároval s třístupňovým automatem TorqueFlite 727 a Monaco disponovalo slušným stádem 325 koní. Tohle Monaco si ovšem předchozí majitel ještě trochu sportovně vyladil sáním Edelbrock, dodal přídavný olejový chladič, zadek na listových perech je trochu zvednutý výš a přes přední světla jsou doplňkové překryty, takže má trochu přimhouřený pohled.

To znamená, že pokud zašlápnete pedál do podlahy, motor mohutně zařve, uděláte parádní burnout a předek auta se zvedne k obloze jak u startujícího Boeingu. Když byste se snažili dál, předvede Monaco stejné divadlo i na dvojku. O tom ale velké ameriky nejsou, podobné vylomeniny se hodí pro menší muscle cars. Větším křižníkům sluší vyklidněný cruising, kdy si osmiválec bublá a vy hladce plujete krajinou. Pak totiž vůbec nevadí, že velké kupé není moc stavěné na malé české zatáčky a dost se v nich při ostřejší jízdě naklání. A i spotřeba pak klesne na snesitelnou úroveň, i když pořád se bavíme o hodnotě přes deset litrů na sto kilometrů. Jenže v Americe tehdy benzin nestál skoro nic. Dodge na kombíky standardně montoval kotoučové brzdy, pro ostatní modely šlo o volitelný prvek, který poskytuje řidiči větší jistotu.

Už v roce 1969 se objevila nástupnická druhá generace, do té doby stihli u Dodge vyrobit jen zhruba 700 kupé Monaco 500. Jde o dost vzácný kousek. Kvůli tomu se cena pohybuje kolem 600 tisíc korun. V druhé polovině sedmdesátých let zamířilo Monaco čtvrté generace o segment níž a poté jej nahradil typ St. Regis. Až na začátku devadesátých let bylo páté Monaco opět velkým modelem, ale dnes už se ovšem auto s tímto jménem nevyrábí vůbec. Jelikož už ale máme otevřená muzea, můžete vyrazit do Lužné a podívat se na ty nádherné tvary sami.