Devět nejlepších automobilových reinkarnací

Pojďme se podívat na nejzajímavější vozy, které se po pauze vrátily na silnici v moderním hávu.

Edonis je vlastně taková mírně zpožděná pocta devadesátým létům. Proč? Neboť italská společnost B Engineering si řekla, že by byla škoda nevyužít přebytečné šasi, motory a vlastně celkovou expertízu, uplatněnou na Bugatti EB110, jednom z nejúchvatnějších superaut devadesátek.

Edonis byla vlastně taková lehčí, výjimečnější a nebezpečnější verze „é-bé-stodesítky“, a hned vám řekneme proč. Tak zaprvé, v B Engineering si řekli, že čtyři kompaktní turbodmychadla jsou pro sraby, a tak EB110 od prvopočátku měla mít dvě a pořádná. To zvýšilo výkon na svou dobu už tak dost šíleného auta na plných 700 koňských sil. Druhým krokem k šílenství na druhou bylo odstranění předního hnacího hřídele – takže Edonis byl striktní zadokolka. Takhle to dopadne, když se do Bugatti pustí lidé nadopovaní dvojitým espressem, no jen si představte, co by asi vzniklo, kdyby Italové upravili takový Chiron?!

Bristol Cars je (tedy vlastně byl) britský výrobce vozů se sídlem ve Filtonu, nedaleko od města Bristol. Za války, stejně jako řada dalších manufaktur, proslul výrobou bojových letadel, a sice Blenheim a Beaufighter. Po snížené poptávce po bombardérech se dali na výrobu vozidel. Z těch modernějších zmiňme třeba GT Blenheim, odkazující na vojenské letadlo, které tehdy poháněl plnotučný 5,9l V8 o výkonu 354 koní. Vyráběl se od roku 1994 a vydržel až do roku 2011, ovšem jeho prapůvodní verze, stroze pojmenované 603 S, se začaly vyrábět už na konci sedmdesátých let.

Nejpamátnější však určitě bude Bristol Fighter („fighter“ bývá v Británii hovorové označení pro stíhačku, od sousloví „fighter-jet“). Fighter používal techniku, která už vlastně jednou „reinkarnovaná“ byla – je dobře známé, že pohon Dodge Vipera má kořeny v pick-upu. Zde byla jeho osmilitrová V10 vyladěna na plných 600 koní, navíc si v Bristolu trochu pohráli s převodovkou, aby nepůsobila tolik, ehm, jako v pick-upu. Vzniklo velmi vzácné, velmi rychlé a zároveň vlastně poměrně gentlemanské GT, které umělo skvěle maskovat svoji drtivou sílu. Škoda, že verze Fighter T s dvěma turbodmychadly a výkonem 1 050 koní se nikdy nedočkala produkce…

Ano, duše Viperu evidentně prožila několik životů. Americký výrobce Devon Motorworks vznikl v roce 2006, jeho plánem bylo postavit stroj s jednoduchým, ale poměrně výmluvným názvem GTX, což mělo být takové kladivo na skalpel jménem Porsche GT3 RS.

V podstatě šlo i o poměrně nadějný projekt, auto dokonce fungovalo velmi obstojně – Debon testoval na vyhlášených zámořských tratích jako Willow Springs nebo Laguna Seca, jenže pak přišel na přelomu dekády šok v podobě ekonomické recese, a bylo po nadějích. Devon GTX je jedno z těch aut, kde nám je upřímně docela líto, že nikdy nevznikla – uznejte sami, že i teď, o celé desetiletí později, vypadá stále docela k světu.

Německá společnost Wiesmann, která sídlila v Dülmenu v německém Vestfálsku, se proslavila hlavně výrobou kompaktních sporťáků, postavených na pohonném ústrojí emkových bavoráků. Což vskutku sám o sobě není vůbec špatný základ.

Jeden z nejmodernějších počinů, GT MF5, obsahoval útroby frenetických desetiválcových BMW M5 E60 a M6 E63 – jenže v autě zhruba o půl tuny lehčím. Pokud tedy snad někdo namítal, že M5 nebo M6 byly jaksi těžkopádné nebo že si tak skvostný motor zasloužil pohánět skutečný sporťák, pak tyto obavy velmi rychle vzaly za své. Škoda, že tato odvážná firma s tradicí od roku 1988 na dobro usnula v roce 2014.

Lotus Elise si v rozmanitosti svých reinkarnací s Viperem v ničem nezadá. Nejdřív totiž napadlo lidi z automobilky Tesla vzít lehoučké hliníkové šasi Lotusu Elise a nacpat do něj zhruba osm set počítačových baterií, načež vzniklo originální elektrické sportovní auto.

Druhou variantou potom byla tuningová firma Hennessey. Tam zašli trochu dál – Elise prodloužili, rozšířili a doprostřed uložili dvakrát přeplňovanou V8. Výsledkem byl hypersport Hennessey Venom GT, který uměl jezdit přes 400 km/h. Takže za nás končí zápas Elise versus Viper plichtou – ten Venom GT nahnal hodně bodů…

Qvale Mangusta bylo italské sportovní auto, které se vyrábělo v Itálii mezi lety 1999 až 2002. Vycházelo z konceptu De Tomaso Biguá, a když šlo do produkce, bylo dokonce překřtěno na De Tomaso Mangusta podle sporťáku z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. De Tomaso však od projektu na poslední chvíli dalo ruce pryč, a tak Mangustě opět zůstal původní název Qvale.

Jelikož se ale firmě Qvale jejich pokus příliš nezdařil, zbyla spousta nevyužitých šasi se zadním pohonem, uzpůsobených pro vpředu uložený 4,6l osmiválec z tehdejšího Fordu Mustang. Tento „skelet“ si pak vzali na paškál v britském MG, a vznikl tak na první pohled strhující, na druhý pohled nedodělaný, na třetí pohled zajímavý a na čtvrtý pohled především zvláštní sporťák SV. Svým způsobem něco do sebe měl, bohužel ale nepopřel geny podobající se Frankensteinovu monstru. Nakonec si jej koupilo hned 82 velmi zarytých a velmi bohatých fanoušků britských sportovních vozů. Jo, málem bychom zapomněli – z Punta pocházejí ta přední světla, což jste ale beztak poznali…

Porsche 911 je jedno z nejprodávanějších a nejoblíbenějších superaut na světě. A v podmínkách reálného světa, kde občas prší a kde asfalt není vždy hladký jako sklo, také dost možná jedno z nejrychlejších. Společnost 9ff si však usmyslela, že by bylo skvělé jej použít jako kladivo proti Bugatti Veyron.

A tak ikonická 911 mohla mít o zhruba půl milionu eur později prodlouženou aerodynamickou karoserii a motor se jí přemístil doprostřed, kde produkoval 730 až 1 100 koní, to v závislosti na dané verzi. Nižší výkon měla verze GT9-CS s křídlem, orientovaná na okruhy. Podařilo se ale překonat Veyron? No, jak se to vezme – tomuto anabolickému Porschi naměřili rychlost 409 km/h, jel s ním tehdy zakladatel Jan Fatthauer osobně. Bylo to tedy více, než dokázal původní Veyron, ale méně, než kolik se posléze povedlo SSC Ultimate Aero nebo Veyronu Super Sport. I tak velmi slušné…

Taky jste si někdy říkali, jak by to dopadlo, kdyby se Cayman naštval, začal chodit do posilovny a pak svého velkého bratra 911 pořádně nakopnul do rozkroku? Alois Ruf si patrně položil tu samou otázku – jak si potom jinak vysvětlit vznik sporťáku Ruf CTR3…

Tento „mega-Cayman“ byl rozšířen a zásadně prodloužen, motor z tehdejšího 911 Turbo byl (mimo jiné) převrtán na objem 3,7 litru, a díky dalším úpravám dával výkon 777 koní, což s hmotností 1 377 kilogramů stačilo na trochu děsivou maximální rychlost 380 km/h. Jen podotýkáme, že poháněná byla pouze zadní kola. Takže tady to máte – kdyby se vás někdo ptal, jak by vypadal Cayman, kdyby neexistovala 911, ukažte mu tohle auto.

Ambiciózní projekt, celým jménem Ares Design Panther Proghetto-Uno ve skutečnosti používá útroby sporťáku, který je stále „živý“. Ovšem vzhledem k faktu, že je de facto na vrcholu svých sil, tak už se pomalu, ale jistě chystá do důchodu.

Tato pocta slavnému sporťáku De Tomaso Pantera, který se vyráběl od sedmdesátých let až do začátku těch devadesátých, je takové více retro a méně agresivní Lamborghini Huracán, ovšem nikoli méně působivé, naopak. Skvostný 5,2l V10 zůstal zachován, ovšem zde produkuje plných 650 koní. A mimochodem – má mrkačky!