De Tomaso Pantera – Smyslně utracené peníze

V roce 1971 stvořila malá automobilka De Tomaso výrobek tak skvělý, že jej popularita udržela ve výrobě až do roku 1993. A tohle dvoudveřové kupé budete znát určitě i vy. Jmenuje se Pantera (žádné zrady ve jméně nehledejte, opravdu to znamená italsky panter) a nahradilo předchozí model Mangusta. Jde o nízký supersport (na výšku jen 110 cm) se svalnatě působící zadní částí, která jakoby chtěla naznačit, jaký motor se v ní skrývá.

Ta široká velká kola, jak vypůjčená z nějakého dragsteru, působí až nepatřičně. Přední halogenová světla jsou vyklápěcí, aby nekladla ve dne odpor. Ony skvělé tvary navrhl Tom Tjaarda ve studiu Ghia (Ghia v té době patřila De Tomasovi, koupil i Maserati, Moto Guzzi a měl podíl v Innocenti). Na rozdíl od Mangusty má ale Pantera ocelový monokok.

Poprvé se představila v Modeně v roce 1970 a poté na autosalonu v New Yorku. První kusy se v USA prodávaly přes dealerství Lincolnu a Mercury a měly ručně stavěné karoserie u Vignale. Všech 1 007 kusů dodaných v prvním roce se prodalo rychle, ale Američané si stěžovali na nízkou odolnost vůči korozi. Do vývoje se tedy zapojila sama automobilka Ford a pozdější modely si získaly mnohem lepší pověst. Fordu se navíc po neúspěšném sňatku s Ferrari sportovní značka hodila.

V USA ale byly Pantery k dostání jen s těmi ošklivými pětimílovými nárazníky, zatímco vzhled v Evropě prodaných kusů je čistší a elegantnější. Kromě oficiálně dovezených 5 500 aut si Američané přivezli i pár jako šedý import. Oficiální dovoz do USA skončil v roce 1974 kvůli špatným výsledkům v crash testech a emisních testech, od té doby už Ford v automobilce nepůsobil. Podíl na jeho odchodu ale určitě měla i ropná krize.

Dovnitř se dostanete přes velké a docela těžké dveře, které se zavírají s uspokojujícím kovovým cvaknutím. Původně měla mít Pantera plochá sedadla, ale po kritice zákazníků je nahradila svírajícími sportovními sedadly s anatomickým tvarováním. Díky tomu se do interiéru usadili i vyšší řidiči a nestěžovali si na to, že by v zatáčce povlávali. Navíc měli o autě dostatek informací, většina přístrojů byla totiž nasměrována směrem k nim. Materiály jsou kvalitní a prvotřídně zpracované, jemná kůže nestrádá ani po letech.

Najít si příjemnou pozici za volantem není těžké, přesto ale máte pocit, že prostor u pedálů je dost omezený a na frajeřinky s patou a špičkou si nejspíš budete muset nechat zajít chuť. Ani ergonomie ovládacích prvků se ale moc nevyvedla, budíky se částečně schovávají za volantem, a když máte ruce na jeho věnci, nevidíte většinu kontrolek. V palubce navíc není žádný kastlík, takže si musíte vystačit s tenkými kapsami na dveřích.

Základní výbava byla bohatá – elektrická okna, klimatizace a akustická signalizace otevřených dveří. Zavazadlový prostor pod přední kapotou je miniaturní. Musí se sem vejít ještě chladič, baterie a posilovač brzd.

Vzadu uprostřed umístěný motor pohání zadní kola. Původní Pantery měly motor Ford Cleveland OHV V8 o objemu 5,7 litru s čtyřkomorovými karburátory Autolite. Výsledkem byl výkon 330 koní v 6 000 otáčkách.

Upravovaly se u něj vačky, ventily i hlava. Vysoký točivý moment usnadnil lidem i provoz ve městě na nižší rychlostní stupně, s čímž měla spousta konkurenčních supersportů problém. Nemyslete si ale, že je Pantera kvůli tomu pomalá, stovku zvládne za 5,5 sekundy a maximálka se pohybuje kolem 250 km/h. Pantera je zkrátka pro ty, které zajímá síla motoru víc než cokoliv jiného.

Pětistupňový plně synchronizovaný manuál ZF pochází z Mangusty, má nahou kulisu a je radost s ním manipulovat. Spojka jde dost ztuha, jinak je ale Pantera celkem příjemné GT. Majitelé prvních kusů si ovšem stěžovali na docela velkou hlučnost. Valná většina Panter z té doby také dostala samosvorný diferenciál, aby mohli jejich řidiči potenciál motoru lépe využít.

Podvozek auta konstruoval Gianpaolo Dallara. Ten se rozhodl pro nezávislé zavěšení všech kol s dvojitými trojúhelníkovými rameny a vinutými pružinami. Auto je díky tomu docela příjemné, ale díry v silnici zrovna dvakrát rádo nemá. Řízení sice nejde zrovna zlehka, ale reaguje okamžitě, a činí tak auto čitelnějším a předvídatelnějším. Kotoučové chlazené brzdy na všech kolech fungují skvěle a standardem u Pantery byl už tehdy i posilovač brzd.

Limit auta ale na běžné silnici najdete jen sotva, na to by se spíš hodil závodní okruh a bohatší zkušenosti ze závodů. Navíc je řízení docela dřina, rychlou jízdu si zkrátka musíte odmakat. Zadní kola (a myslete na to, že jsou jen patnáctipalcová) mají ale prakticky neustále plnou trakci, takže jen sotva se vám povede se při běžné jízdě dostat do krizové situace, ačkoliv je to silná zadokolka.

Jak už jsem zmínil, konec Pantery nastal v první polovině devadesátých let, kdy se prodával přepracovaný model Panthera SI. Celkem vzniklo do roku 1993 celkových 7 260 aut (vyrobeny byly zhruba 3 denně, a tak je tento model nejpopulárnějším modelem DeTomaso. Nástupcem se stalo DeTomaso Guara.

Pantera se objevila ve filmu Cannonball Run, kde byla mimochodem nejrychlejším sporťákem použitým při natáčení. Jednu žlutou měl i král Rock‘n‘rollu Elvis Presley, který ji věnoval své přítelkyni Lindě Thompson a dnes je součástí muzea Petersen Automotive v Los Angeles.

Ty argentinské barvy v logu automobilky nejsou náhodou, ale odkazují na původ zakladatele Alejandra De Tomasa, který jako dvacetiletý emigroval do Itálie před perzekucemi, které mu hrozily od prezidenta Juana Dominga Peróna. Doby levných Panter již dávno pominuly. Přesto na cenovém dně vydržely déle než Ferrari, protože červený sporťák z Maranella chce přece každý.

Když dnes budete mít v garáží Ferrari 308, budete za zastydlého puberťáka, co kouká na starého Magnuma, nebo jen za chuďase, že na lepší italský supersport nebyl váš rozpočet dostatečný. V Panteře ale budete za fajnšmekry. Dokázala skloubit šarmantní italský design a spolehlivost výkonného osmiválce od Fordu.