Nejrychlejší jezdec světa Danny Thompson a modrý Challenger

Píše se rok 1988. Je ráno, šestnáctého března. Do ticha poklidné rezidenční čtvrti v L. A. se otevírají se skřípáním garážové dveře. Trudy, manželka Mickeyho Thompsona, startuje svůj minivan a zařadí zpátečku. Mickey nastupuje do svého auta. Měl to být běžný pracovní den, ráno jako každé jiné.

Do garáže ovšem vstupují dva černoši v kapucích a ozve se výstřel. Jeden z mužů zasahuje Mickeyho Thompsona, druhý se snaží zastavit Trudy, která couvá ven z domu směrem k ulici. Výstřel z jeho zbraně ji zasáhne přímo do hlavy. Poté, co Mickey, stihne ještě zakřičet o pomoc, stiskne druhý z vrahů spoušť a vystřelí smrtelnou ránu.

Svět během okamžiku přišel o dva skvělé lidi, neohroženého amerického hrdinu, držitele rychlostního rekordu a jeho úžasnou manželku. Vrazi uprchli na kole a ztratili se dole v ulicích aglomerace Los Angeles. Nikdy nebudou dopadeni, i když příbuzným bylo ihned jasné, kdo za celou vraždou stál. Z domu se nic neztratilo, mrtvoly měly na sobě cennosti i peněženky. Nebyla to loupežná vražda.

Byla to msta jednoho vlivného bývalého obchodního partnera v podnikání rodiny Thompsonových. Mike Goodwin, promotér motokrosových závodů a Mickeyho někdejší parťák, bude z osnování úkladné vraždy nakonec skutečně obviněn. Rodina Thompsonových si na konečný verdikt soudu počká předlouhých osmnáct let. Ale pojďme na ten příběh víc od začátku.

Auta, motory a rychlost měl v krvi od dětství. Za volant se posadil vlastně daleko dříve, než mohl složit legálně řidičák, a nějak mu to vždycky prošlo. Tohle byla Amerika během čtyřicátých let dvacátého století, kdy svět řešil daleko závažnější problémy, než že se jeden teenager proháněl ve starém Fordu bláznivou rychlostí po místní silnici mezi vesnicemi.

Mickey totiž u rodinného starého Fordu z třicátých let prodloužil stálý převod a upaloval s ním prý až devadesát mil v hodině. Když si představíte auto s dřevěnými loukoťovými koly a mechanickými brzdami s lanovody, pochopíte, že Mickey Thompson měl pro strach uděláno. Chtěl vždycky závodit a rychlosti se nebál. V padesátých letech začal s opravdovými rychlostními rekordy na amerických solných pláních, a nakonec se stal držitelem téměř třech stovek rekordů v různých kategoriích. Nestal se králem rychlosti jen tak.

Mezitím si střihl úspěšné závodní epizody v Indy 500 a pak se přesunul do bláta, do pouště i na spektakulární skoky offroadových závodů. Pro závody v Mexiku, seriál Baja 1 000 vynalezl i speciální pneumatiky. Jeho firma Mickey Thompson Tires totiž dokázala na nákladném motorsportu i slušně vydělat. Při jednom závodě série „Baja“ dost ošklivě zapadl a díky zkušenosti vymyslel terénní pneumatiku, která měla vzorek i na bocích, aby se lépe vyhrabala z písku. Dodnes se používají.

Závody mají však i svou drsnou a odvrácenou stránku. Když otec hrdiny našeho příběhu v roce 1953 startoval na mexickém závodě Carrera Panamericana za Ford, ztratil kontrolu nad vozem v jednom průjezdovém bodě a smetl s sebou i několik diváků. Stalo se to v místě, kde by v dnešní době již nikdo stát nesměl, ale tehdy se bezpečnost kolem trati příliš neřešila. Mickey si smrt několika mexických diváků bude už navždy připomínat jako jednu z nočních můr, která ho dál provází životem. A rozhodně nechce, aby jeho kluk, jediný syn Danny, kráčel v jeho šlépějích.

Danny s ním na závody vždycky jezdil a jako malý se stejně rád posadil za volant malých bugin, které kluci po solných pláních v Bonneville proháněli. V té době Mickey postavil svůj první modrý Challenger. Měl čtyři motory z Pontiacu a pomocí speciálních vstřikovačů a speciálního leteckého paliva dosahoval každý z osmiválců až sedmi set padesáti koní výkonu. Challenger se musel i jako ostatní „dragstery“ určené k rychlostním rekordům roztlačit sériovým autem. Až v rychlosti, šel nastartovat přes zařazenou rychlost, se probudil a letěl kupředu.

Mickey s ním dosáhl světového rekordu v roce 1960, v době, kdy všechny čtyři motory Challengeru osadil i kompresory. Rychlost přes 406 mil za hodinu (přes 653 Km/h) se stala nejvyšším pozemním světovým rekordem, jakého tehdy vůz se spalovacím motorem dosáhl.

Mickey byl do nízkého kokpitu doslova vmáčknutý, jeho hlava v helmě byla za pomoci parťáka natlačena pod speciální poklop a v zafixované poloze Mickey letěl vstříc horizontu stříbrně se lesknoucí solné pláně. Challenger naštěstí vždy udržel směr a neexplodoval. Riziko rychle se šířícího požáru bylo totiž enormní. A pilot by neměl sebemenší šanci na únik.

Danny se závodění vzdát nechtěl. Tátovi jednou řekl, že mu sice může zakazovat, co chce, ale stejně se spolu na závodech uvidí. Vábení rychlých motorů, adrenalinu, který pumpuje krev a ohlušující rychlosti se mu zarylo pod kůži stejně jako tátovi.

Ten to jistě chápal, nechtěl aby „kluk“ závodil jen proto, že věděl, jak je to nebezpečné. Mickey se pak v 60. a 70. letech věnoval svému podnikání ve výrobě pneumatik a promotérství závodů. Seznámil se Mikem Goodwinem, který byl velkou osobností v byznysu pořádání rockových koncertů a později hlavně v motokrosu. On a Thompson stáli přímo u zrodu halového motokrosu a tenhle cirkus se pro oba aktéry stal osudovým.

Goodwin byl bezpáteřním obchodníkem, který nakonec ve společném podnikání Thompsona okradl, ale ten si to navzdory očekávání nenechal líbit. Mickey vyhrál soudní spor, Goodwin pohledávku nikdy nezaplatil, a tak mezi nimi nastal rozkol na život a na smrt. Goodwin byl člověk, který celý život jen vyhrával, neznal neúspěch ani odmítnutí.

Prohraný soudní spor byl pro něj nesnesitelnou ranou. Neskrýval své emoce a mnohým z bližšího okolí tvrdil, že Thompsona zabije. A to se také onoho březnového rána roku 1988 událo. Nájemní vrazi nadobro uprchli, ale Goodwin byl nakonec po složitém osmnáct let trvajícím vyšetřování zapeklitého případu obviněn a posléze i odsouzen k doživotnímu trestu za úkladnou vraždu.

Až tehdy si již dávno dospělý syn Danny mohl oddychnout a zahnat někdejší rodinné noční můry, které zůstaly létat ve vzduchu. Spravedlnost dospěla ke svému závěru a Danny si uvědomil, že tátův druhý, novější modrý Challenger zůstal bez pokusu o překonání přes padesát let starého rekordu.

Danny chytl tu správnou slinu a začal se připravovat na životní jízdu, aby se s modrou „střelou“ opět objevil na nekonečných solných pláních Bonneville. Při prvním pokusu v roce 2016 překonal starý rekord o pouhou desetinu míle za hodinu. Ale ten druhý, v roce 2018, přidal neuvěřitelných čtyřiačtyřicet mil. Danny Thompson se stal nejrychlejším mužem planety ve stroji se spalovacím motorem.

Challenger 2 byl už v pořadí druhý „streamliner“, který Thompsonovi postavili. Mickey stroj zkonstruoval už v roce 1968, ale na svou rekordní jízdu musel počkat celých padesát let. Mickey a Danny se rozhodli, že pojedou do Bonneville spolu, jenže táta byl pár měsíců na to zavražděn. A Danny v závodění sám pokračovat nechtěl. Až se ovšem jednoho dne probudil a uvědomil si, že mu táhne na sedmdesátku. Bylo to teď nebo nikdy. Dal dohromady tým a připravoval se na rekordní jízdu, která se zapsala do dějin rychlých kol bílých solných plání Bonneville. A nyní přichází konec a modrá „střela“ se uchýlí k zaslouženému odpočinku.

Danny Challenger 2 zařadil do nabídky nedávné americké aukce společnosti Mecum. Deset metrů dlouhý závodní speciál pohánějí dva osmiválce od Brada Andersona o celkovém výkonu pěti tisíc koní. Kola jsou obuta do speciálních pneumatik Goodyear, které jsou konstruovány pro několikanásobně vyšší než běžné rychlosti. Aukční síň Mecum nabízela v nedávno proběhlé aukci nejen modrý legendární Challenger 2, ale například i původní Mustang, který si skutečně zahrál v Bullitově případě a řídil ho Steve McQueen. O to zajímavější byl výsledek celé aukce. Zatímco Mustang se dostal ke svému novému majiteli za těžko uvěřitelnou částku 3,8 milionu dolarů, rekordní „streamliner“ Dannyho Thompsona nedosáhl ani na původní aukční odhad.

Protože Danny potřeboval dostat zpět peníze investované do projektu předloňské rekordní jízdy, během aukce zrušil i minimální rezervovanou cenu. Vůz, který byl důležitým pojítkem mezi jím a jeho tátou, zkrátka prodal levněji, než předpokládal. O to víc je frustrující, že se mezi přihazujícími gentlemany nenašel nikdo ani z poloviny tak velkorysý jako v případě dražby slavného Mustangu. Stroj se prodal za necelých šest set tisíc dolarů, což bylo o třetinu méně, než experti aukční síně Mecum očekávali. Každopádně nyní bude Challenger 2 v dobrých rukou, ukáže se pravidelně lidem i na veřejnosti a Danny Thompson může pokračovat ve své úvaze, zda ve svých jednasedmdesáti letech pověsí nebezpečnou vášeň rychlosti na hřebík, nebo jestli začne shánět sponzora a postaví nový a ještě rychlejší pekelný stroj.