Dálkový test: 2 759 km v benzinové Octavii RS

Vzhled čtvrté generace Octavie RS je v lecčems rozporuplný. Červený lak karoserie společně s černými detaily a obřími 19palcovými koly, které efektně vyplňují podběhy, vypadá vskutku dobře. Zejména při pohledu na nízkou a širokou přední masku, ale ani ze tříčtvrtečního pohledu zezadu vás nebudou bolet oči.

Výtku máme, jen když se na auto zadíváme z profilu: vyboulené zadní partie v případě liftbacku úplně nesouzní s tím, co vidíte vpředu, tedy nízké a překvapivě široké auto. Je to věc názoru, ale pohled na praktičtější verzi kombi je podle autora článku přeci jenom o něco příjemnější.

Interiér je pak klasikou: velice prostorný, a to vepředu i vzadu, navíc obě karosářské verze uvezou opravdu hodně zavazadel – tvar a rozlehlost zavazadlového prostoru je nevídaná, i pokud zabrousíme o třídu výš, než kam spadá mladoboleslavský bestseller. Ale to všechno už víte.

Verze RS má standardně nepřehlédnutelné přední sportovní sedačky (s možností masáže, ale tu nutně nepotřebujete, není moc o co stát) a několika plaketkami se znaky RS. Kožené čalounění, alcantara i červené kontrastní prošívání působí příjemně. Výrazných předních „skořepin“ se nebojte – vypadají sice jak z okruhového speciálu, ale i díky relativně tvrdší výplni se v nich sedí velice pohodlně a dobře drží tělo.

V sedm večer startujeme a cíl je vzdálen zhruba 1 200 kilometrů v přímořském městečku Marina di Bibbona v Itálii, asi šedesát kilometrů od Livorna. Obecně je samozřejmě pohodlnější se k moři dopravit letecky, v covidové době, kdy jednotlivé státy ze dne na den červenají nebo chytají jiné zabarvení a vše doprovází větší či menší chaos, je ale individuální doprava automobilem se starým poctivým spalovacím motorem svobodnější volbou. A dobrou příležitostí, jak zjistit, zda benzinové er-eso na tak dlouhé trase dokonale vysaje peněženku.

Před jízdou ale nutně musíte udělat jednu věc: vypnout otravný zvuk motoru. Je umělý, uřvaný a nepříjemný. Bohužel nelze deaktivovat ve všech režimech (nebo dokonce trvale), ale ideální je nastavit si režim Individual, kde si můžete jednak vypnout zvuk motoru, ale i nastavit tuhost tlumičů DCC nebo odezvu od volantu.

Ta je v rámci možností mimochodem velice povedená, se solidní zpětnou vazbou kolem problematické středové polohy a celkově příjemně strmou odezvou bez nutnosti nějak výrazně zapojovat horní svalové partie.

Spojka je standardní jako u jiných modelů, náročnější fajnšmekři by patrně chtěli tužší provedení i výraznější vymezení mezi jednotlivými kvalty, většině řidičů ale stačí. Zpřevodování je ideální: při poklidné devadesátce nicotných 1 800 otáček, dálniční stotřicítka pak znamená 2 750 otáček.

Při takto poklidném tempu dvoulitrový TSI motor benzin jenom usrkává – zaznamenali jsme necelých šest litrů na sto ujetých kilometrů. Jenom připomínáme, že dvoulitrové TSI produkuje 245 koní a 370 Nm, tedy zcela stejné hodnoty jako u minulé RS 245. Se zrychlením na 100 km/h za 6,7 sekundy a maximálkou 250 km/h.

To už se ale blíží Rozvadov a posádka vyhlíží přísné kontroly očkování. Dvojice německých policistů ale jenom sedí v autě, a tak bez sebemenšího zdržení vyrážíme vstříc do tmy ponořené německé dálnici s lákadlem, které je unikátní a možná brzy skončí. Ano, jde samozřejmě o neomezenou rychlost, tu a tam přibrzděnou úseky s předepsanými 120 km/h.

Při tempu oscilujícím mezi 160–180 km/h samozřejmě výrazně vzrůstá i spotřeba, ale při plynulé jízdě se ji daří držet celkem na uzdě, i když ji průlet Německem zvyšuje přes hranici devíti litrů. I ve vysokých rychlostech je Octavia dobře ovladatelná a vcelku tichá.

Téměř 250 koní je zkrátka příjemná porce výkonu. Motor se pěkně sbírá už od nízkých otáček a kolem dvou tisíc, když má turbo dost výfukových plynů, předvede solidní zátah, který nepolevuje až k červenému poli (6 500 otáček).

Pokud čekáte výkonovou špičku, nějakou odměnu za pořádné vytočení, nedočkáte se jí. Charakter motoru je bez této kdysi tak běžné jiskry. Nepochopte mě špatně, svou práci dvoulitr odvede skvěle, ale vlastně nemáte důvod jej moc vytáčet. Prostě řadíte při třech, čtyřech tisících, a když se koutkem oka podíváte na displej, který vám naservíruje i aktuální využití motoru v kilowatech, moc velká čísla tam neuvidíte.

Benzinová Octavia RS se zkrátka ukázala jako velmi pohodlný dopravní prostředek. Už po ujetí prvních stovek kilometrů bylo jasné, že z hlediska komfortu (adaptivní tlumiče i celkové naladění podvozku si hravě poradily i s velkými 19palcovými koly) nebo jízdních vlastností s příjemně naladěným posilovačem řízení (pouhých 2,1 otáčky mezi dorazy) se toho ke kritice mnoho nenajde. Výtečně dávkovatelné a účinné jsou brzdy, ke kterým rovněž nelze mít výhrady.

Co nám vadilo? Jednak věc, která se objevuje ve všech recenzích, a tou je ovládání některých funkcí výhradně dotykem (například klimatizace). Digitální pomocnice Laura se sice snaží, seč může, ale fyzické tlačítko je vždy lepší než pohyby po displeji nebo ovládání hlasem. Ale zaslechli jsme cosi o tom, že v Česaně už pracují na nové generaci infotainmentu, kde bude více fyzických tlačítek.

Dále nám vadily drobnosti v podobě hůře čitelného palivoměru a uvítali bychom také větší emoce. Přeci jenom je to nejvýkonnější RS a jediný sportovně orientovaný model Škody. Trochu poladěný výfuk by určitě nebyl k zahození, stejně jako by nebyla od věci výkonová špička motoru a možná i malinko tužší spojka.

Ale zpátky na cestu. Na německo-rakouských hranicích také není nikdo, kdo by se obtěžoval cokoliv kontrolovat (stejně jako o pár hodin na rakousko-italských). Po rychlém průletu na německém Autobahnu následuje ploužení rychlostí 100 km/h po rakouských dálnicích. To pak Octavia RS odebírá jen symbolických pět litrů, což je na takto výkonný benzinový motor skvělá hodnota. Na jednu nádrž (50 litrů) mimochodem ujedete zhruba 700–750 kilometrů. Tankovat stačí 95oktanové palivo, které je mimochodem u některých italských čerpaček docela drahé – 2 eura za litr (cca 52 korun). Ale většinou se dostanete na cenu kolem 40 korun za litr.

Jak nejrůznější asistenty pro vedení v jízdním pruhu autor článku vždy okamžitě po usednutí za volant vypíná, při monotónní a velice dlouhé dálniční jízdě je naopak použije rád. Adaptivní tempomat je nastaven na příjemných 130 km/h a Octavia RS na noční dálnici ukrajuje další desítky kilometrů. Pro řidiče je mnohem příjemnější mít zapnuté vedení v pruzích a skvělá full-LED světla zapnutá v automatickém dálkovém režimu odvádějí skvělou práci.

Řidič se pak výrazně méně unaví, ale jet nonstop, notabene přes noc, je z hlediska bezpečnosti nesmysl. Kolem půl druhé tak odstavujeme auto na zcela zaplněném odpočívadle a na další tři hodiny zkoušíme pohodlí při spaní přímo v kabině. Není to žádný med, ale je dobré tělo fyziologicky překlopit ze dne do noci, byť už docela pozdní. V půl páté ráno jsme už zase na cestě směr Livorno a zbývající zhruba čtyři stovky kilometrů, ujeté převážně po dálnici, utečou jako nic.

Abych to zkrátil: za celých bezmála 2 800 kilometrů jsme i přes rychle projížděné dálniční úseky dle palubního počítače jezdili se spotřebou 7,8 litru, což nás překvapilo. Jasně, dieselové RS by na tom bylo o litr, možná i litr a půl lépe, ale benzinové auto má jednoduše lepší charakter. Na celou cestu jsme tak spotřebovali 218 litrů paliva (4,4 nádrží až po hrdlo), což při průměrné ceně 40 korun za litr dává cenu 8 720 korun.

Octavii RS zkoušíme také na okreskách. Ani zde se neztratí a vy krásně cítíte účinek elektronického samosvorného diferenciálu VAQ. Při zpáteční cestě jsme to vyzkoušeli na točitých silničkách horských oblastí v Rakousku: ereso krásně drží stopu, a když v půlce oblouku začnete pravou nohou postupně „nakládat“, krásně ucítíte přenosy hmoty i neochvějnou stabilitu.

Jasně ostrý hot hatch to není a Golf GTI bude pro leckoho lepší volbou. Pokud ale chcete rychlé, pohodlné a neuvěřitelně praktické auto, se kterými budete primárně jezdit po dálnicích a jednou za rok zajedete do Mostu či na Nürburgring, má škodovácké RS své nepopíratelné kouzlo.