Czech New Energies Rallye 2018: Hyundai Ioniq Electric

Článek

Několik rallye pravidelnosti jsem se svou nejdražší polovičkou již absolvoval. Buď jsme roztrhali vzteky itinerář anebo po několika zkouškách celou nesmyslnou soutěž vzdali a jen si užívali rychlého řízení na fantastických silničkách. Případně se nám auto rozbilo a do cíle jsme dokulhali. Taková bývá rallye s veteránem. A jak se soutěží s autem z budoucnosti?

Úterý 15. 5. 2018: Zbývají dva dny do soutěže

Volám si s Honzou, sympatickým PR manažerem značky Hyundai, který potvrzuje, že naše soutěžní auto bude již odpoledne polepené a hotové. Přicházím do jednoho velkého dealerství značky, podepisuji výpůjční smlouvu a v tom okamžiku zahlédnu za prosklenou výlohou v servisní zóně modrý hyundai s mým a partnerčiným jménem nalepeným na bočních zadních oknech spolu s českými vlajkami. „Ježkovy zraky,“ pomyslím si. Oni ten závod skutečně asi berou všichni vážně. Czech New Energies Rallye je soutěž podle pravidel FIA a je začleněná přímo do světového šampionátu rallye pravidelnosti vozů na alternativní pohony. Nikdo z těch, kteří mě do této rallye přihlásili, nemá ponětí o faktu, že vůbec netuším, kudy se do té futuristické věci zvané Ioniq tankuje elektřina a který kabel patří k jaké zástrčce. Já jsem zvyklý na čistě analogové MGB, které dokáže tak maximálně pozlobit špatným kontaktem v rozdělovači. Nicméně, na poměrně přehledném ovládacím joysticku umístěném na středové konzoli nacházím nápis D a s tajemným vrněním reproduktorů opouštím bohatě prosklený showroom Hyundai.

Středa 16. 5. 2018: Poprvé dobíjíme

Na Ioniq Electric jsem si až podezřele rychle zvykl. A vzbuzuje všude, kudy jedu, velkou pozornost. Stačí stáhnout okénko a tu a tam vás třeba i osloví lidé čekající na tramvajovém ostrůvku, když ta moje osobní tramvaj má zrovna červenou. „Ano je to elektroauto.“ „Ne, to vůbec nemá spalovací motor, ten nepotřebuje.“ „Ano, není tam vůbec žádná benzínová nádrž a dobíjecích stanic je u nás v republice už docela dost.“ To jsou úplně nejčastější odpovědi na dotazy, které jsou mi kladeny. Spoustu lidí automobil čistě na elektřinu seriózně zajímá. Více pozornosti se mi snad ve městě dostane jedině tehdy, když si můžu od kamaráda vypůjčit Caterham Roadsport. Na ten mávají děti, ženy i starci ještě daleko víc než na elektrický ioniq.

Dokonce i bez čtení návodu k obsluze jsem ty základní fígle ovládání auta pochopil. Na středové konzoli nalézám čtyři čudlíky s písmenky P, R, N, D. „Park“, „Reverse“, „Neutral“ a „Drive“. Tyhle zkratky jsou každému, kdo alespoň jednou v životě řídil auto s automatickou převodovkou, ihned jasné. Pak tu jsou dvě pádla pod volantem. A ta slouží k rekuperaci energie zpět do baterií. Na soutěži jsem se od kolegů elektromobilistů dozvěděl, že ne každý stroj má obdobně vychytanou rekuperaci jako hyundai. Můžu měnit čtyři rychlosti rekuperace a podle toho bude auto buď jen plachtit prostorem, nebo brzdit „motorem“ ve třech různých intenzitách. Je to úžasná zábava, protože hned dopoledne jízdou do práce zkouším nepoužívat brzdy a jen úrovněmi rekuperace zpomalovat vůz tak, aby mi zastavil v plížící se koloně za autem přede mnou.

Konec hraní, zítra vyrážíme do Písku na hvězdicovou jízdu s cílem Český Krumlov. Máme to necelých 200 kilometrů, ale z Písku pojedeme podle přesně daného itineráře, a tak celková vzdálenost od nás, z malé obce na Berounsku se může až nápadně přiblížit maximálnímu dojezdovému číslu z reklamní brožury Hyundai. A já moc na tahle čísla v prospektech nevěřím. Balím do kufru prodlužovák od sekačky. Co já vím, třeba se bude hodit.

Čtvrtek 17. 5. 2018: Cesta do Písku

Ráno vstáváme o půl osmé, protože v devět nejpozději musíme vyrazit. Tedy já se vám přiznám, že jsem se vzbudil dokonce asi už někdy v pět. Nemohl jsem dospat a z nervozity jsem se šel podívat do garáže na auto, jestli se vážně správně dobilo. Naštěstí svítily správně všechny tři modré čárky na displeji pod čelním sklem a ta poslední blikala. Všechno jde jako na drátkách. Doslova! A tak jsem ještě na tu poslední hodinku a kus zabral. Spolujezdkyně spala klidně celou noc. Myslím, že zákeřná úskalí čistě elektrického vozu jí plně nedocvakla. Nakonec je to nové auto v záruce, tak jaképak strachy, že nedojedeme tam, kam chceme. Tyhle pocity přeci přicházejí velmi často s naším 45 let starým MGB, rozhodně ne s vozem vonícím futuristickou novotou.

Ráno hyundai ukazuje po nastartování dojezd asi 210 km. To vím, že je spousta šťávy na dojetí do Písku, být tam včas před startem a zkusit uzurpovat jednu ze tří tankovacích elektrických pistolí ze stojanu nabíječky společnosti E.ON. Na Šumavě už pak další takové nebudou. Vyrážíme po malých silničkách a na dálnici se napojíme až u Mníšku pod Brdy. Řevnický kopec kupodivu příliš energie neubral - a to jsem si tam střihnul pár zatáček docela elektrizujícím tempem. Auto je totiž dobře vyvážené a elektromotor vpředu nezatěžuje nápravu jako nějaký obstarožní motor TDI. K čertu s takovými!

I na dálnici elektromobil hezky sviští. Z několika kopců směrem na Příbram a hlavně před Pískem na novém úseku dálnice jsem vyzkoušel skvělou aerodynamiku auta a zjistil, že i s ekoautem můžu přijít o papíry, pokud by četníci zrovna měřili. Sto osmdesát hyundai dokáže vytáhnout. Pravda je, že dojezd se mi pak najednou začal ztenčovat. A v Písku při příjezdu ke startu byl pěkný frmol u nabíječky. Registruji nás do soutěže, nervózně pobíhám po parkovišti a koukám, kde bych se nejlépe připojil k rychlonabíječce. Honza, PR Hyundai a další dvě posádky s hybridními ioniqy už jsou tu též. „Ne, omlouvám se, teď nemůžu aranžovat všechna auta ke společné fotce, potřebuju tady vypojit tu paní s BMW i3 a nějak si dobít alespoň pár kilometrů.“ Jsem viditelně nervózní, moje spolujezdkyně mě kolegiálně v mé dobíjecí patálii opustila a šla do nedaleké cukrárny na kafe.

Nakonec auto připojím, jelikož slečny v BMW i3, ze kterých se nakonec vyklube známá posádka veteránské rallye, kterou též jezdíváme, mají už nabito. „My přijely právě radši už včera večer a přespaly jsme v Písku,“ říká Katka a pak se mě ještě ptá, kolik mám kilowatthodin v té modré novince. A já jenom krčím rameny s polootevřenou pusou a říkám: „Co já vím, je to na elektriku, víš? A mám to navíc jen půjčené.“ No takhle mě už dlouho nikdo nedostal. Kdybychom se bavili o jejich historickém Fiatu 500, tak i vím, jaký karburátor k němu v kterém roce patřil, ale tady jsem vážně hrál tu blondýnu já.

Čtvrtek 17. 5.: 13:00 Start hvězdicové jízdy do Českého Krumlova

Motory jsou nastartované a je legrační sledovat neslyšně akcelerující posádky ze startovní brány. Abych vylepšil onen elektrický efekt tiché jízdy, tak jsem vypnul tlačítkem VESS. To je takové to podivné mumlání, které jinak auto vyluzuje, aby plašilo chodce. Je to takový zvláštní zvuk, ne nepodobný dramatickému zvuku sonaru, když sledujete válečný film o atomové ponorce a přijde zrovna vyhrocenější scéna. To možná dost přeháním. Zkrátka s vypnutým VESS udělám jen aerodynamické ffffíííí a letíme vstříc dobrodružstvím, která na nás připravila Czech New Energies Rallye.