Colin Chapman – Geniální konstruktér a šéf týmu Lotus

Nikdy nestudoval konstrukci automobilů, ale byl pečlivým samoukem, ohromně rozuměl materiálům a měl pracovnu plnou odborných knih. Zúročil nepřeberné zkušenosti z automobilových závodů, a hlavně měl neuvěřitelný talent od Boha.

Anthony Colin Bruce Chapman se narodil v Londýně v roce 1928 jako syn hotelového manažera. Po promoci na stavebního inženýra v roce 1948 narukoval do armády, kde sloužil jako pilot u RAF. Létání zůstalo jeho celoživotní vášní, takže když mu to později finanční situace dovolila, koupil si své vlastní letadlo, které sám nadšeně pilotoval. Chapman nikdy oficiálně nestudoval konstrukci automobilů, byl samoukem, ale rozuměl materiálům a jejich tuhosti, přečetl každou dostupnou knihu a účastnil se britské klubové závodní scény.

Přitom Chapman nikdy nebyl nadšeným fanouškem motorsportu – v prvním závodě, který navštívil, už rovnou startoval. Upravil si na něj Austin Seven, a protože jeho auto docela fungovalo, začal brzy nabízet upravené díly ostatním jezdcům. A pak prodal i svoje první auto… Když v roce 1952 založil firmu Lotus Engineering, věnoval se jí po nocích, protože měl stálé zaměstnání. O dva roky později už si mohl dovolit skončit u British Aluminium Company, začít se věnovat naplno Lotusu a založit i vlastní závodní tým. Zpočátku ještě sám závodil, ale pak zjistil, že pozici ředitele, mechanika, závodního inženýra, jezdce a mentora nejde stihnout, a tak závodní helmu pověsil na hřebík.

V roce 1956 se spolupodílel na konstrukci Vanwalemu, který jel Le Mans. Nevyhrál. Vyhrál totiž Lotus XI s jedenáctistovkou Coventry Climax, který Chapman navrhl od začátku do konce. Správně, to byl první krok k Lotusu Seven. O čtyři roky později vyhrál Stirling Moss GP v Monaku s Lotusem 18, kterému sice chyběl výkon, ale překypoval jízdním talentem.

V roce 1962 Colin definitivně změnil svět formule 1 lehkým a aerodynamickým Lotusem 25, který o rok později vyhrál Pohár konstruktérů. Tehdy taky Chapman začal závodit v Americe, kde tušil obrovské možnosti. Nechápal, že se tady závodí s tak zastaralými auty s motory vpředu, zatímco Američané se zase podivovali nad jeho malým autem s polovičním výkonem a s motorem uprostřed. Jim Clark měl tehdy vítězství na dosah, ale pořadatelé si dokázali s jeho mocným finišem poradit – vyvěsili žluté vlajky, protože z vedoucího auta Parnelli-Jonese unikal olej.

V roce 1965 už Lotus v Indy vyhrál a skoro všechna auta ve startovním poli už měla motor za jezdcovými zády. Chapman všem ukázal, jak se to má dělat.

Colin Chapman a jeho Lotus získali v letech 1962 až 1978 šest titulů mistra světa F1 v kategorii jezdců, sedm titulů v Poháru konstruktérů a vyhráli již zmíněné Indy 500. Jeho nápady byly inspirací pro ostatní a jezdci toužili jezdit v jeho autech. Byl pověstný svým workholismem, několikrát řekl, že týden má čtrnáct dní: dnes, dnes v noci, zítra, zítra v noci... K lidem, kteří byli stejně pracovití, nadšení a schopní jako on, byl velmi přátelský. Rozhovory novinářům ale poskytoval jen nerad, ostentativně dával najevo, že ho zdržují. A podobně se choval i k dalším lidem, kteří mu hned nesedli. Postaral se o impuls, sršel myšlenkami a nápady, ale moc ho nebavilo se v něčem moc babrat, sáhodlouze vysvětlovat či ukazovat.

Ještě víc se uzavřel do sebe po tragické smrti Jima Clarka, velmi blízkého přítele a dvojnásobného mistra světa. Ten v roce 1968 s Lotusem 48 formule 2 vyletěl na Hockenheimu z trati a po nárazu do stromu na místě zemřel. Nehoda nebyla nikdy s jistotou objasněna, podle všeho Clarkovi bouchla pneumatika. Zdrcený Chapman chtěl se závoděním skončit, ale k pokračování ho přiměl Graham Hill, který tým stmelil a v tom samém roce dokázal vyhrát šampionát.

Chapman byl však úspěšný nejen v konstrukci závodních aut, ale dařilo se mu i ve vývoji a výrobě silničních sporťáků, u kterých ctil ty samé zásady jako u závodních speciálů. Jeho prvním počinem byl Lotus Seven. Když v roce 1973 prodal práva na výrobu společnosti Caterham, jistě netušil, že jeho sedmička dokáže i po půl století bavit tolik řidičů, a speciálně na okruhu znechutí tolik majitelů podstatně silnějších a papírově rychlejších aut. Malý sporťák s nízkou hmotností, ohromujícími jízdními vlastnostmi a minimálními provozními náklady se vyrábí dodnes, a to v téměř nezměněné podobě.

Elite pak zase fascinovalo svět svou sklolaminátovou konstrukcí a odporem vzduchu Cx 0,29, to vše bez použití počítačů a větrných tunelů. Nikdy by nevznikla Mazda MX-5, kdyby se nezrodil Elan – skvělé, lehké auto s nezávislým zavěšením a sklolaminátovou karoserií. A bůhví, jak by vypadal svět bez Europy, což bylo první dostupné auto s motorem uprostřed a taky odrazový můstek k Lotusu Esprit – tedy k autu, jež proslavil James Bond a které bylo nejrychlejším.

Jedno z posledních aut, na němž Colin Chapman pracoval, mu ale mnoho slávy nepřineslo. DeLorean DMC 12 se stal prokletím Lotusu, spolupráce s podvodníkem Johnem DeLoreanem na tomto neúspěšném projektu pošpinila Chapmanovo jméno a on se nemohl nikdy pořádně bránit, protože v prosinci roku 1982 zemřel v pouhých 54 letech na infarkt. Obrovská škoda. V té době totiž začala zářit jiná hvězda, a sice jménem Ayrton Senna, přičemž Chapman právě pracoval na Lotusu 92 s aktivním zavěšením…