Co je vlastně sportovní auto?

Jistě, každá kategorie ve světě aut je tak nějak benevolentně ohraničená a je vlastně na našem citu, abychom si určili, kudy přesně povede hranice. Které auto je ještě skutečný off-road a které je už „jen“ SUV? Typickým příkladem takové problematické volby je v daném případě Lada Niva, která sice není na rámu, ale projede víc než leckterý skutečný teréňák. Ještě víc jsou hranice rozostřené u sportovních aut. Všichni víme, že Alfa Romeo 4C je sportovní auto, zatímco naposilované a velmi rychlé Stelvio QV ne. Ale kudy protne hranice přesně tu propast mezi zmíněnými modely, to je už u každého z nás trochu jiné.

Nakonec mne jedna dlouhá debata na sociální síti, ve které padlo tvrzení, že Mazda MX-5 není sportovní auto, přiměla podívat se, jaká kritéria lidé mají. Hned to první mne, který se považuje za majitele jednoho sportovního auta, pobavila. Prý musí mít hlavně minimálně 200 koní a jet alespoň 200 km/h, snad aby se do nich vešlo Toyobaru. Podle toho bych tedy stále byl majitelem jednoho sportovního auta, akorát místo dvousedadlového roadsteru s manuálem by to byla pětimetrová šestiválcová limuzína s automatem. Ne, že by byla pomalá, ale sportovní bych ji rozhodně nenazval. A ani zvýšení hodnot moc nepomůže, tím se jen oddaluje problém. Ani nápad jiného diskutéra, aby se sportovní auto stanovilo dle akcelerace, mně nepřijde vhodný. Pokud dáte hranici třeba na 6 nebo 7 sekund, vypadne vám z kategorie většina starých a bezpochyby sportovních aut, ale zůstane vám v ní crossover Tesla. Jasně, má sice racčí dveře, ale sporťák to fakt není, to asi cítíme všichni.

V objektivních kritériích tedy asi pohoříme. Mohou být vodítkem, ale ne jediným parametrem, co dělá auto sportovní. Takže se zbývá podívat na nějaká sportovní auta a zkusit najít, co zbývá společného. Když vyškrtneme „gétéčka“ a supersporty, zbývá vymyslet, co je vlastně typické sportovní auto. Ale takové přece vždycky uměli udělat Britové, ne? Takže modely Triuph, MG, Austin-Healey a další jsou patrně bezpochyby sportovní auta. A společných prvků se tam najde dost – rychlé a lehké dvousedadlové auto s tvrdším odpružením, dobrými jízdními vlastnostmi a odezvou ovládacích prvků, které může i závodit. Mělo by mít jen jeden pár dveří, nízké čelní sklo a elegantní siluetu střechy, která může být pevná i skládací. Bylo by ale nefér vyškrtnout auta s uspořádáním 2+2  nebo i plnohodnotným zadním sedadlem. Copak Ferrari Mondial není pravé Ferrari jen proto, že uveze víc než dva lidi? A ty dveře bych asi také nebral jako dogma, vždyť Mazda RX-8 je čtyřdveřová, ale rozhodně je sportovní.

Mimochodem auta s Wankelovým motorem, jako právě zmíněná Mazda, znemožňují škatulkovat sporťáky podle objemu motoru nebo počtu válců. I s malým motorem se dá jezdit rychle a sportovně. Nejkrásnějším důkazem je ostatně auto značky, jejíž zakladatel byl posedlý rychlostí, perfektním chováním auta, a hlavně nízkou hmotností. Silné auto je rychlé na rovinkách, lehké je rychlé všude. Jiný jeho citát zase zněl, že „auto, které drží pohromadě celý závod, je zbytečně těžké!“ Jasně, Colin Chapman byl trochu cvok, ale jeho žihadla zrozená pod značkou Lotus byla skvělá a typ Seven je skutečný sporťák, přestože měl v základní verzi jen 37 koní. Kdyby nebyl, asi sotva by si jej vybrala společnost Caterham, modla mnoha puritánských petrolheadů, pro převzetí výroby. S licencí Lotusu staví prakticky stejně vypadající auta dodnes. Mimochodem Cat před časem uvedl model 165 s tříválcem Suzuki o objemu 0,66 litru a sklidil dost posměchu, že 81 koní je zoufale málo. Přitom právě tento model podle mne nejlépe vystihuje myšlenku původního Sevenu tak, jak si ho Chapman vysnil.

Tady se vlastně dostáváme k problému dnešní doby. To, co bylo rychlé kdysi, už dnes neohromí. A to je vlastně problém původní Miaty. Ta v základní verzi s šestnáctistovkou nenabízí nijak úchvatné parametry – 115 koní, zrychlení za 9 sekund a maximální rychlost 185 km/h. Dnešním pohledem to není nic moc a každé naftové SUV vás v Miatě hravě předjede. A kdyby jen to. Když na okresce dojedete něco tak nesportovního, jako je Rapid s tříválcovým TSI, tak pokud on nebude chtít, prostě ho nepředjedete. Je to zkrátka nevyvratitelný fakt, i když mne za jeho zveřejnění někteří majitelé „emixpětky“ proklejí do sedmého kolene a zavrhnou navždy. Ale ty parametry v roce 1989 nebyly až tak marné. Bylo by chybou upírat Mazdě ostatní zásluhy – výborné vyvážení, skvělou ovladatelnost, citlivé řízení, dobrou pozici za volantem a přesné řazení s krátkými drahami.

Nakonec jsem si pro sebe tedy asi tu definici sportovního auta našel. Nejde jej zkrátka určit vlastně nijak přesně či dle jasných kritérií. Ale všechna sportovní auta budou mít několik věcí společných – budou nepraktická, hlučná, nepohodlná a budou vám připadat rychlá, i když třeba reálně až tak rychlá nebudou. Budete mít z jejich řízení radost navzdory tomu, že utratit za ně peníze je vlastně nesmysl. A také vyvolají mírnou závistivost ve vašem okolí. Ne, tím nemyslím to, že si  „Čecháčci“ závidí Porsche nebo Maserati, ale spíš to, že budou závidět vám jako člověku, který má odvahu si koupit nesmyslné auto, zatímco oni vybírají nejúspornější motorizaci pro své praktické SUV. Sportovní auto by asi mělo být hlavně o prožitku, který vám dá. Abyste měli výjimečný pocit za jeho volantem, aby vámi projel záchvěv vzrušení, když uvidíte na věšáku jeho klíčky, aby vám za jízdy občas naskočila husí kůže. Jistě, je fajn, když je to auto rychlé, ale ideálně tak rychlé, abyste byli schopni jej využít. Jezdit dýchavičným starým MGB za mlhavého rána po zapadlé okresce, hledat limit jeho možností, totiž může být větší vzrůšo, než mít doma plnotučný italský supersport a lechtat jej někde na půl plynu s tím, že si jen občas přidáte na dálnici v levém. Ale proboha, nezačněte kvůli tomu považovat všechny jejich majitele za pozéry. Třeba někteří jsou jen prostě o pár řidičských levelů výš a potřebují ke stejné míře vzrušení trochu vyšší výkon. Profesionální závodníci, ale i běžní lidé pravidelně jezdící na okruzích, mají trochu posunuté vnímání rychlosti a své limity.

Stejně ale stojí zato mít sportovní auto doma. V tom autě totiž každou vteřinu máte pocit, že žijete a přímo si užíváte. Ne, že by jej moderní auta nabídnout neuměla, řidičská auta se totiž navzdory vzdychání mnoha novinářů dělají stále. Jen ta rychlost, při které v nich začíná zábava, je dnes mnohem vyšší. A s rostoucím věkem je té chuti k adrenalinu ve vysoké rychlosti na běžné silnici čím dál méně, zatímco touha po silném zážitku neustále roste. Stará sportovní auta dokážou tohle přesvědčivě splnit, protože nabízí silný zážitek z jízdy, ale nejsou fyzicky tak rychlá. Navíc mne i baví ta nutnost si zážitek trochu odmakat. Pokud vás na autech baví hlavně samotný akt řízení mnohem víc než vzhled, parametry nebo pohodlí, asi to budete mít stejně. Nebudu zastírat, že je fajn občas si v rámci této práce sednout i do skutečně rychlého auta a zakusit ten pocit, ale vždycky si po takové zkušenosti říkám, že návrat k těm svým pomalým youngtimerům je mi s každým dalším rokem života příjemnější. A potkat na silnici i jiný sporťák je super. Hned víte, že jeho řidič si udělal radost a koupil si holý nesmysl proto, aby si užíval život. To je super, to přece odděluje pravé autíčkáře od majitelů řidičských průkazů.