Chris Rea – bluesman s duší závodníka

Se svým hlubokým chraplavým hlasem nezapře yorkshirský dialekt. Nakonec s velkým „Geordiem“, klukem od ústí řeky Tyne, Brianem Johnsonem z AC/DC, jsou takřka sousedi, které už od dětství spojuje láska k automobilům. Oba začínali na fordech, Johnson na stařičkém Popularu, Rea už na modelu Anglia z počátku 60. let.

Ta pravá „Road to hell“ v podání Chrise Rey čili volně přeloženo cesta do pekel se line vysoko po vřesovištích yorkshirského hrabství. Někde tam kdysi dávno ve svých řidičských začátcích naboural svůj ojetý Ford Anglia, a to jen chvíli poté, co složil zkoušky ve zmrzlinářské dodávce Commer. V ní prý vezl dokonce svého instruktora do nemocnice. Ten seděl vzadu na velké plechovce od sušenek, a když Rea omylem prudce zastavil, instruktor spadl a ještě si rozrazil nohu. Začátky jsou vždycky těžké. Mimochodem rozbitý Ford Anglia nechal Chris nalakovat na červeno – není snad třeba vysvětlovat proč. Vozy Ferrari byly vždy jeho velkým snem.

V posledních dnech jsem si zase rád připomněl mnohá z početných alb, která Chris Rea v jistých obdobích chrlil jako na běžícím pásu. Přitom jsou texty jeho písní plné příběhů a prostoupeny hloubkou životních zážitků. Nahrávací společnosti to s ním však měly vždy těžké. Úplně v pohodě se mohl stát poprockovou hvězdou, ale to by Chris Rea popřel sám sebe a my bychom jej špatně pochopili. Toužil se stát původně novinářem. To byla práce, o jaké snil, rád psal a zůstalo mu to. Texty bluesově laděných písní mají za sebou vždy nějaký zajímavý příběh, mají přesah i jistou nadčasovost. Proto o jméno a nezaměnitelnou osobnost Chrise Rey nahrávací společnosti tolik stály. Nebylo to jistě jen jeho specifickým „chraplákem“, kterým zpívá.

Inspiraci k textům sbírá Chris Rea často právě v motoristickém světě. Zmiňovaná „Road to Hell“ vznikla na přeplněné M25 (okružní dálnice kolem Londýna) a „Happy on the road“ pro změnu při dopravním kolapsu na dálnici M4. Byl teplý letní den a Chris Rea postával znechuceně v nehybném štrúdlu aut. Vedle stál „kamioňák“ s loktem vytaženým z okénka, usmíval se a spokojeně si pobrukoval písničku, která právě hrála z rádia. Stál na silnici a byl docela šťastný. Jiné písně vznikly přímo jako reflexe lásky k automobilům a k Ferrari obzvlášť. Chris Rea ji ztvárnil ve svém symfonickém filmu „La Passione“ z roku 1996. Tady si zahrála hlavní roli kopie úžasného závodního Ferrari 156 F1 (Sharknose) z roku 1961. To auto bylo pro něj nesmírně srdcové, jezdil s ním jeho hrdina a závodnický vzor Wolfgang von Trips. Jeho krátký život ukončila tragická nehoda v Monze téhož roku. Von Trips měl kolizi s Jimem Clarkem, ale bylo to Ferrari, které vzlétlo do vzduchu, pilot vyletěl ven a zabil se. Ferrari přitom vletělo přímo mezi diváky… I o této tragedii z části melancholická „La Passione“ čili vášeň pojednává.

A pak ho musel prodat, protože o jeho písničky doma v Anglii zase až tak velký zájem nebyl. Chris Rea si pořídil svůj sen v podobě Dina 246 GT v roce 1978. To vyšel singl „Fool, if you think its over“. Dobyl první příčky hitparád a vydělal konečně první velké peníze. Jenže byl tak trochu blázen. Chvíli na to skončil v obyčejném Volvu 340 DL a vyrazil s ním na dlouhé evropské turné. Najezdil v něm mraky kilometrů.

Láska k Ferrari ho však neopustila. Schválně, pusťte si někdy píseň „Daytona“ (původně z alba Road to Hell z roku 1989). Barvitě popisuje onu sílu dvanácti válců, dvanácti divokých koní spoutaných ve stříbrných řetězech. Chris Rea si postupně během 80. a 90. let mnohá klasická Ferrari skutečně koupil a často se s nimi objevoval na okruhových dnech v Británii. Nebyl jen sběratelem, vášeň pro řízení byla silnější a neměl strach prohánět ostrou techniku způsobem, k jakému byla vyrobena. Ostatně třeba takový Nick Mason, bubeník Pink Floyd, to dělal podobně.

Chris se velmi dobře znal s Eddiem Jordanem. Svět Formule 1 ho fascinoval, nyní ho však, jak sám řekl v rozhovoru pro britský automotoklub RAC, příliš nezajímá. Auta jsou klinicky přesná, rychlosti pilotů dechberoucí, ale výsledky předvídatelné. Není tolik nač koukat. V 80. letech byl ale součástí celého kolotoče dění. S monopostem F1 se dokonce jednou projel a při jedné Velké ceně na okruhu v Silverstone se stal oficiálně jedním z mechaniků týmu Jordan. Na starost měl pravé zadní kolo.

V dnešní době už slavný britský zpěvák žádná Ferrari nemá. Vzdal se jich v době, kdy ho sužovala zákeřná rakovina slinivky, se kterou dlouho bojoval. Chris Rea dnes už závodí jen se slabšími auty a jak sám říká, vždy je rád, že se nějak závodem prokouše. Dříve měl ambice, chtěl si v kvalifikaci vždy vybojovat „pole-position“.

Dnes závodí s Morrisem Minor 1000 v policejních barvách a je to pořád velká zábava. Důležité je, že ho ani přes zhoubnou nemoc nepřešla chuť žít, chuť řídit a užívat si zvuky pořádných starých motorů. Dokonce se před nedávnem musel vzdát i kouření, což prý bylo velmi těžké. V nemoci ho podržela rodina, ale hlavně jeho pes, který si žádný den neodpustil procházku a Rea musel vstát z postele, i když tělo nesmírně bolelo.

Mnoho aut prodal, ale jedno malé, modré lehké závodní v jeho garáži pořád zůstává. Je to Lotus Seven čili Caterham. Jezdí s ním nejen do tradiční hospůdky na skleničku a saucisson, tedy na klobásku. Totiž jeho modrý Caterham se objevil před lety i v původním klipu k populární písni  „Auberge", což znamená francouzsky hostinec. Před dvěma lety v rozhovoru pro Sunday Times Driving  Chris znovu na téma Caterhamů zavtipkoval.

„Caterhamy mám již od roku 1988, takže kopu let. První byl azurově modrý a další jsem si vždycky koupil zase v té samé barvě. Moje žena si myslí, že mám stále to jedno stejné původní auto.“

Myslím, že tohle jsou právě ty malé roztomilé lži, kterých se my autaři před našimi nejdražšími polovičkami tu a tam ubránit neumíme. Přejme Chrisi Reovi mnoho sil do dalších koncertních turné a inspirace k psaní dalších písniček. Jsou totiž skvělé. Vytvářejí pohodu na dlouhých cestách, fantasticky se hodí jako podkres pro výlet v našem oblíbeném autě, pomáhají hezky zapomenout na starosti všedních dní.