Chevrolet Suburban 1500 LS: Legenda ve velikosti XXL

Už uplynulo pěkných pár let, co jsem se naposledy do téhle úžasné země podíval. Procestoval jsem její značnou část, dokonce ve svém vlastním americkém autě za pár dolarů. Nejvíc času jsem strávil právě ve Velkém kaňonu a po Arizoně. V té době byl bílý Suburban, který mi teď večer stojí u domu, ještě docela zánovním autem. A já byl student s několika dolary v kapse a svůj první týden v USA jsem musel přežít bez kreditní karty. Na auto z půjčovny, neřkuli „full size“ SUV, jsem mohl rovnou zapomenout.

Řídil jsem šestiválcový kombík Ford z roku 1980. Byl levný a trochu vyšisovaný od ostrého arizonského slunce. Dal jsem za něj ekvivalent čtrnáctidenní výplaty a neduhy jsem si opravil svépomocí provizorními díly z Walmartu. S tím autem jsem procestoval velkou část západu USA a o pohodlném Chevy Suburban a bublající „véosmičce“ pod kapotou leda tak snil. Ale Americký sen se nikdy vzdávat nemá, a tak jsem si ho teď aspoň připomněl a přivezl si kus pravé Ameriky domů.

Suburban je velký kombík určený pro denní dojíždění do práce. Ležérně propluje širokými bulváry velkoměsta, ale bývá ideální i na překonání předlouhých šotolinových cest napříč rovinatou prérií, či vystoupá zdánlivě nekonečný výjezd širokými serpentinami na Pikes Peak v Coloradu. K tomu má silný motor Vortec o objemu 5.3 litru a patřičně velkou nádrž. Ta znamená, že i s velkým apetitem po bezolovnatém benzinu získáte rozumný dojezd mezi tankováními.

Jenže Evropa není Amerika. Plná nádrž našince vyjde na čtyři tisíce korun, a pokud si myslíte, že na ní budete jezdit celý měsíc, jste na velkém omylu. Suburban není žádné ořezávátko. Jeho délka čítá přes pět a půl metru a váží dvě a půl tuny. Otevřel jsem velkou, těžkou kapotu, která drží na hydraulických vzpěrách, abych zkontroloval provozní kapaliny bílého „Chevyho“. Všiml jsem si, že zde ten motor nepůsobí nikterak rozložitě. Vešel by se jistě i větší. Všechno je tu vymyšleno pro nápadně větší lidi, než jsem já.

Doma jsem ani nemohl dovřít bránu vjezdu na pozemek, protože se na náš dvorek celý prostě nevešel. I silničky v okolí Prahy, kde bydlím, postrádají onu kýženou „XXL“ velikost. A každé zpomalení si musím dopředu pečlivě naplánovat. Přitom náš Suburban deváté generace je již vybaven poměrně výkonnými kotoučovými brzdami na obou nápravách. To byla novinka v rámci omlazení modelové řady v roce 2000.

Mívala vaše babička taky měkký, bohatě polstrovaný gauč v obývacím pokoji, potažmo lépe řečeno v „televizovně“? Starý Suburban, který mám půjčený ze sekce klasických vozů společnosti AAA Auto, nepřesáhl zatím ještě ani dvacet let. Ale pocit uvnitř je přesně jako v oné „parádní“ místnosti naší babičky s mnoha nábytkovými prvky z 80. let. Obě přední křesla jsou široká, mezi nimi je rozměrný odkládací stolek a pod ním hluboký úložný prostor. Nechybí nutné nápojové držáky ani autorádio ještě na kazety. Svého oblíbeného Johnyho Cashe zde přehrajete pěkně postaru, z věkem zažloutlé kompaktní pásky.

Chevy z počátku nového tisíciletí zkrátka uvnitř vypadá, jako by se tu zastavil čas. Základem je velkorysý prostor pro posádku, perfektní výhled ven a bohaté polstrování. Testovaný kousek se nachází ve střední výbavě LS, ale nechybí mu velurová stropnice, která rozhodně neváží jen pár dekagramů. Ani obě zadní lavice nepostrádají nic z pohodlí, které nabízí přední gaučová křesla. A vysoký koberec zavazadlového prostoru je příjemnější než zdravotní matrace. Pokud totiž vyjmu třetí lavici sedadel a uschovám ji doma, nabídne Suburban prostor, ve kterém se dá pohodlně přespat. Rezerva je totiž uložena pod autem, a zavazadelník je tím pádem ideálně plochý.

V Suburbanech, které se vyrábějí už od roku 1934, jezdil skoro každý z širší americké společnosti. Plným názvem se velké kombi jmenovalo „Carryall Suburban“ přesně jako firma, která cestovní karoserie na šasi od General Motors kdysi montovala. Až v šedesátých letech se ze Suburbanu stalo velké SUV, dostalo možnost připojení všech kol a o jeho pohon se staraly vždy větší americké svaly. Všechny Suburbany mívaly v posledním čtvrtstoletí pod kapotou velké osmiválce. Ani současný trend automobilového průmyslu neproměnil poslední, jedenáctou generaci legendárního křižníku, jen v jakýsi čtyřválcový hybrid.

Náš kousek má „pouze“ necelých tři sta koní pod kapotou, ale na kickdown automatické převodovky reaguje energicky. Valí se kupředu jako voda z protržené přehrady a pasažéry zrychlení jen zlehka zatlačí hlouběji do měkkého polstrování palubních gaučů. Plnou akceleraci jsem si zkusil vlastně jen dvakrát. Není to potřeba. Ideální je pohybovat se s ním plynule a předvídat, kde bude potřeba výrazně zpomalit. Optimální rychlost velkého „Chevy“ leží někde kolem sedmdesátky v mílích. Řízení je poměrně přesné, auto zatočí ochotně, s osobáky ho však srovnávat nelze. I takové BMW X5 první generace, které se v USA skvěle prodávalo i přes vysokou cenovku, vypadá z řidičovy pozice Chevroletu jen jako malý otravný hmyz. Tak mohutné a velké auto to je.

Chevrolet Suburban patří mezi pětici nejoblíbenějších a nejspolehlivějších automobilů v Americe. Slouží u hasičů, u FBI, u prezidentské ochranky a v mnoha dalších institucích. Pořizovací cena našeho testovaného kousku s pohonem pouze zadní nápravy čítala v roce 2000 necelých 40 tisíc dolarů. A to auto po 19 letech a 230 tisících kilometrech nenese příliš známek opotřebení. V USA byste podobné sehnali v aukci za takových pět tisíc dolarů. Za takové peníze u nás pomalu nekoupíte ani slušnou ojetou Octavii. Zkrátka „v Americe je blaze“. Ale to už ví díky filmu „Jak svět přichází o básníky“ každé malé dítě. Jenže když ho budete chtít importovat do EU, celá ta legrace se notně prodraží. Navíc přihlášení vozu staršího osmi let není prakticky ani možné.

Je to velká škoda, protože pokud velký Chevrolet sloužil v sušších jižních státech, kde se v zimním období nesolí, zůstává dlouhodobě nenapaden korozí a mechanicky se na něm nemá co rozbít. Představoval by pak parádní hodnotu za peníze i s náklady na převoz. Zrovna včera jsem poslouchal jedno zajímavé povídání dlouholetého majitele Suburbanů v online pořadu o amerických ojetinách. Přímo s modelem, který máte nyní před očima, najezdil přes půl milionu kilometrů.

Kromě pravidelné údržby podle servisního plánu nebylo potřeba skoro nic měnit. Jediné, co se kdy porouchalo, byl alternátor a EGR ventil. Motory Vortec V8 mají totiž recirkulaci výfukových plynů zpět do sání a přepouštěcí ventil se někdy může zaseknout. Auto pak nedrží volnoběh. Žádné zapeklité závady nehrozí, díly jsou dostupné, práce na autě relativně snadná. Ta auta „zemřou“ vážně jedině na nadměrnou korozi, pokud si svou těžkou službu odkroutila třeba v drsných podmínkách Skalistých hor.

Jinak ani majitelé nemají důvod měnit tahle auta za nová. V Evropě jich jezdí minimum, i když z „šedých“ dovozů lze koupit i zbrusu nový kousek. Lidé i za tímto starým bílým obrem docela otáčeli hlavy. Svůj kousek amerického týdne jsem si do sytosti užil a plně pochopil, proč my u nás v Evropě občas po velké Americe zatoužíme a zaplatíme si všechna ta cla a registrační poplatky. A Američané to mají opačně. Platí nekřesťanské sumy u nich doma za ty naše evropské prémiové značky, přičemž domácí „Chevy“ má pořád spoustu šarmu k rozdávání. Zkrátka každý touží právě po tom, co zrovna nemá. A tím se s vámi pro dnešek rozloučím. Jdu ještě jednou otočit klíčkem ve spínačce a zabublat si podzimní krajinou zabarvenou do oranžova kotoučem slábnoucího slunce nad horizontem té naší středočeské pahorkatiny. Řízení Chevroletu Suburban mě totiž doopravdy baví.