Chevrolet Monte Carlo – Má něco do sebe

Luxusní model Monte Carlo představila automobilka Chevrolet poprvé v roce 1969 jako nástupce kupé verze Luminy. Nabízela jej pouze jako dvoudveřové kupé, a to až do roku 1987 s pohonem zadních kol jako vůbec první luxusní model Chevroletu ve svém portfoliu. Tedy ne tak luxusní, aby konkuroval Cadillacu samozřejmě. A po dobu výroby mělo auto i dvojče v podobě Pontiacu Grand Prix, se kterým sdílel Chevrolet platformu (přesněji výčet příbuzných modelů obsahuje ještě Chevrolet Chevelle, Pontiac Le Mans, Oldsmobile Cutlass a Buick Regal). Nový model si prosadil generální ředitel Chevroletu Elliott M. Estes a navrhnul mu jej David Holls. Představení veřejnosti si ovšem v září 1969 vzal na starost John Z. DeLorean, dřívější šéf Pontiacu.

Tohle ale není první generace, ale až druhá, uvedená poprvé v roce 1973. Půjčily mi ji spolky Veteráni na Truc a Auta z Kanady a poznáte ji podle malých „opera windows“ a klasické siluety kupé, ovšem mírně se design měnil prakticky každý rok. Na autě jsou znaky Monte Carla, nikoliv tradiční zlaté kříže Chevroletu. Výrazně se zlepšila tuhost a bezpečnost karoserie. Verze Landau dostala vinylovou střechu, žluté mlhovky, pneumatiky s bílými bočnicemi a také speciální kola s designem připomínajícím turbínu. A podle světel umístěných nad sebou identifikují znalci model 1976, který dostal i novou masku. Právě tento rok trhnul model Monte Carlo rekord s 353 272 vyrobenými auty.

V interiéru mne zaujalo nasměrování přístrojů uprostřed směrem k řidiči. Jinak je tu povedené, do červena laděné čalounění (nejde o kůži, ale jen o velmi podobný materiál) a samozřejmě i dost dřeva. I z interiéru si odnášíte dojem, jak je auto vážně velké. Když to vezmu s nadsázkou, tak dveře se otevírají někam do vedlejší dimenze a velmi těžká kapota před vámi je snad v jiném časovém pásmu. Když ji zvedáme, všímám si světýlka usnadňujícího případné noční opravy. Podobně mne překvapilo i třetí brzdové světlo. Potěší také, že dveře překrývají práh, a tak se při vystupování neušpiníte. Chytře vymyšlené je i sklápění sedadla pro nástup dozadu. Sklápí se jen opěradlo, ale vlastně jen na kraji u dveří, uprostřed zůstává na svém místě.

Monte Carlo je pořádné kupé s klasickou koncepcí motoru vpředu, který roztáčí zadní kola. Tím motorem mohl být pouze a jenom vidlicový osmiválec, a to v objemech mezi 5 a 7,5 litru. K němu patřila pouze třístupňová převodovka, někdy manuální ale většinou tato automatická. Tady je motor s dvoukomorovým karburátorem o objemu 5,7 litru (350 cui) s výkonem 165 koní (123 kW) v 3 800 otáčkách a točivým momentem 353 Nm ve 2 400 otáčkách. Výkon je to více než dostatečný, a když zarazíte plynový pedál do koberečku, začne ten pravý koncert. Osmiválec zařve, předek se nasměruje víc k nebi, to jak Chevy zaklekne na zadek, a už se tenhle mastodont vážící kolem 1,7 tuny sune rychle vpřed. Na to, jak je to velké a těžké auto, mi to přijde vážně dost rychlé a ten odpich by mu mohla konkurence závidět. Ano, i pořádný americký burnout dokáže, jen se připravte na průměrnou spotřebu kolem 15 litrů. Ale stojí to za to.

Důraz byl kladen na výrazné zlepšení jízdních vlastností, takže standardem byly radiální pneumatiky, lepší tlumiče, stabilizátory a lepší řízení. Něco z toho bylo původně vyhrazeno jen automatickým verzím. Nečekejte ale žádnou přesnost, velký Chevrolet se pořád spíš kormidluje, než řídí. To ale není vlastně žádná nevýhoda. Svezení s Chevym je opravdu pohodlné a sami Američané jej občas označují za silniční jachtu a jen neradi se jej zbavují. Docela to chápu, Monte Carlo se vážně povedlo a jezdí se s ním přímo krásně. Může za to slušná spolehlivost, pokud není zanedbaný servis. Častěji prý odcházejí jen vodní pumpy a startéry, jinak recenze zmiňují jen samé spotřební díly.

Definitivní tečku za modelem Monte Carlo udělal koncern General Motors v roce 2007. V té době už se ale jednalo o docela moderní předokolku šesté generace, ovšem pořád největší americké kupé na trhu. Jenže kupé byla v té době prodejně na ústupu a zákazníkům zlatého kříže tehdy stačilo Camaro a Corvette. Co se týká druhé generace, s tou se Chevrolet rozloučil v roce 1977, před tím ji ovšem Motor Trend zvolil autem roku. Redaktoři ocenili hlavně jízdní vlastnosti připomínající evropské automobily (ale to už jsme probrali výše). Zákazníci na to zareagovali slušným zájmem, který byl tak trochu navzdory ropné krizi a možná způsobený i účastí v závodech NASCAR a také rolí v několika filmech a seriálech. Podle mnohých bylo toto období vrcholem pro celý koncern GM a jeho značky, zatímco dnes jsou prý jejich auta tuctová.

V Evropě sice nejde o masově rozšířený model (což je škoda, myslím, že je v Evropě trochu podceňovaný vedle tradičních muscle cars), přesto se v sousedním Německu dá pár kousků v inzerci najít za ceny od čtvrt do půl milionu Kč. Za milion a půl jsem pak našel unikátní variantu Custom Cloud s designem připomínající staré modely Rolls-Royce. Sice je vzácná, a proto drahá, ale vážně není vůbec pohledná, to si raději kupte klasiku, za kterou se také leckdo otočí. A to nejen u nás, tahle generace Monte Carla je stále docela populární i doma v USA.