Československé skútry Manet kdysi kralovaly i na ostrově Man

Československý trh skútrů byl na svou dobu poměrně bohatý. Na počátku 60. let nabídku tvořily známé Čezety 175 včetně nákladní tříkolky, Manety S 100 z Považských strojární a malé Jawy 50 typ 05, nástupci legendárních prvních pionýrů typu 550 (pařez) a 555 (s prodlouženým zakrytováním zádě). Skútry Manet S 100 a S 125 (později Tatran S 125) jsou dnes nejznámějšími produkty z Považské Bystrice na Slovensku, kromě prvního motocyklu Manet M 90, jež reprezentují československý motocyklový průmysl.

Popularita skútrů v 50. letech prudce vzrůstala, a tak padlo rozhodnutí o jejich výrobě i v Československu. Není bez zajímavosti, že se pánové Ing. Jiří Rechziegel (před válkou uvedl skútr ČAS), Ing. Jaroslav Hausman a Jaroslav František Koch zabývali konstrukcí originálních skútrů už dříve, ale první sériové typy Čezeta 175 (typ 501) a Manet S 100 (typ 01) vyjely až ve druhé polovině 50. let. Úhlednější Manet S 100 měl od počátku výroby pokrokové prvky, k nimž Čezeta dospěla až později, navíc nepřebíral žádná řešení ze stávající výroby motocyklů, protože se považské Manety M 90 už dávno nevyráběly.

K pohonu Manetu S 100 sloužil nový dvoudobý jednoválec s karburátorem Jikov 2918, dynamospouštěčem a nuceným chlazením ventilátorem, který měl objem 98 cm3 a standardní výkon 3,75 kW (5,1 k) při 5500 ot/min, později po zvýšení kompresního poměru ze 7,5 na 7,8 upravený na 3,83 kW (5,2 k) při shodných otáčkách. Byl zabudován uprostřed jednoduchého trubkového rámu (z trubek nejprve čtyřhranného, později kruhového průřezu), vzadu rozvidleného pro dvě pružicí jednotky kyvné vidlice. Vpředu byla tlačná kyvná vidlice s jedinou pružicí jednotkou. Bubnové brzdy o průměru 150 mm v obou kolech a čtrnáctipalcová kola patřily k základní charakteristice velmi elegantního dvousedadlového skútru, jenž při pohotovostní hmotnosti 112 kg se čtyřstupňovou převodovkou dosahoval největší rychlosti 75 km/h. Výrobce uváděl spotřebu 2,5 l/100 km.

Manet S 100 procházel průběžnou modernizací, dostal dvojitý řetěz primárního převodu, čtyři spojkové lamely místo tří, zesílená ložiska poháněcího ústrojí a podobně. Vyvrcholením byl Manet S 125 typ 03, později dále upravený na nový Tatran S 125, jehož dvoudobý jednoválec posílil na objem 123 cm3 a výkon 5,2 kW (7,0 k) při 5300 ot/min. Kromě modernějšího designu se jinak stroj příliš nezměnil.

Obě značky Manet a Tatran se nějaký čas překrývaly, první vznikla podle vrchu Manín nad městem (také ledničky Maneta byly z Považské Bystrice), druhá má stejné kořeny jako Tatra. Skútry byly nesmírně populární, Manet S 100 vznikl v 50 244 exemplářích v letech 1958 až 1964, ještě větší zájem zaznamenal Manet/Tatran S 125, jehož produkce dosáhla 95 211 kusů v letech 1964 až 1970. Zatímco Čezeta 175 byla poněkud těžkopádná, pro tvar přídě se jí přezdívalo prase, a trochu připomínala německé konstrukce Heinkel nebo Goggo od Hanse Glase, tak Manety a Tatrany byly opravdu elegantní s designovou lehkostí ve stylu italských legend Vespa nebo Lambretta.

Historie výroby československých jednostopých vozidel v Považské Bystrici je však ještě delší. Prvním motocyklem, vyráběným na Slovensku, se tam stal Manet M 90, lehký stroj s neobvyklým dvoupístovým jednoválcem, jehož kořeny vedou do Zbrojovky Brno. Ta po zrušení výroby automobilů koncem 30. let zkoumala další možnosti, a tak vznikl prototyp Z2 s dvoupístovým jednoválcem, postavený už v roce 1939 pod vedením Ing. Josefa Ullmana. V poválečném kvasu znárodňování přišla Zbrojovka Brno o závod 2, založený v roce 1929 v Považské Bystrici, jenž se v březnu 1946 osamostatnil coby Považské strojárne, n.p., ale vývoj motocyklu Z2 dále pokračoval i za přispění známého konstruktéra Ing. Vincence Sklenáře (dříve u Jawy a Ogaru).

Upravený motocykl Z2 coby Manet M 90 byl v roce 1947 zařazen do výrobního programu v Považské Bystrici a do roku 1951 vzniklo celkem 37 630 kusů, i když některá literatura uvádí i nepravděpodobné vyšší počty. Produkce motocyklů skončila v době korejské války, kdy Považské strojárne dostaly příkaz vyrábět více zbraní jako jsou pušky, letecké kanony a munice. Manet M 90 ovšem zůstal vůbec prvním motocyklem, vyráběným na Slovensku. Kuriozitou dvoupístového dvoudobého jednoválce byl nízký objem 90 cm3, všechny obdobné zahraniční typy měly objem větší (Puch, Garelli). Se společným spalovacím prostorem a jednou zapalovací svíčkou PAL Super N7R dosahoval motor se stupněm komprese 7,3 výkonu 2,6 kW (3,5 k) při 4 500 ot/min, vyznačoval se vrtáním 32 mm (pro každý píst) a zdvihem 58 mm. Převodovka byla třístupňová s nožním řazením, primární převod ozubenými koly a sekundární řetězem. Rám zůstal jednoduchý uzavřený z ocelových trubek, vpředu s teleskopickou vidlicí (zdvih 90 mm), vzadu s neodpruženým kolem. Motocykl o pohotovostní hmotnosti 72 kg pro jednoho jezdce dosahoval rychlosti 65 km/h, spotřeby paliva 2,0 l/100 km a mazal se směsí oleje a benzinu v poměru 1:25.

Jeden čas se výroba překrývala s pražskou konkurencí Jawa 100 Robot, ale záhy skončily oba motocykly. První Manety M 90 byly poměrně rozšířené na československých silnicích, tovární jezdci Dorinec a Praslička startovali na závodech, ale nejúspěšnější byl jistý Vladimír Bodický, jehož Manet M 90 v úpravě na kapalinové chlazení dosahoval rychlosti 120 km/h a konkuroval i strojům třídy 175 cm3. Sportovní úspěchy dobyly také skútry Manet S 100, k jejichž jezdcům patřil Ing. Milan Jozíf, dlouholetý šéfredaktor odborného měsíčníku Automobil, který se zúčastnil Skútrové šestidenní na britském ostrově Man v roce 1964 (všech pět Manetů dojelo na zlatou medaili). Zajímavé jsou daleké reportérské jízdy I. M. Jedličky po východní Evropě a pak dálková jízda z Prahy na Sinajskou poušť a zpět, kdy Jedličku s mopedem Stadion S22 provázeli Jiří Brabenec (Jawa 50 typ 555) a MUDr. Václav Potužník (Manet S 100 s přívěsným vozíkem Motex). Ivan Milan Jedlička všechny strasti putování popsal v knize Na mopedu k Beduinům, která vyšla v roce 1964.

V roce 1982 byla v Považské Bystrici ukončena výroba jednostopých motorových vozidel, když produkce mopedů Jawa Babetta byla už v roce 1976 přesunuta do pobočných závodů (Kolárovo). Považské strojárne se soustředily na výrobu leteckých motorů, ale po rozpadu Československa v 90. letech se ještě pokusily o návrat značky s mopedem Manet 216 Korado. Výroba i export se skutečně rozběhly, do roku 2005 vzniklo asi 55 tisíc strojů v odděleném podniku PS Motor Manet, a.s., jenž byl ale po bankrotu 28. února 2006 zrušen. Celkem v Považské Bystrici vyrobili přes 2,6 milionu jednostopých vozidel Manet, Jawa a Tatran. Rovněž mateřský podnik Považské strojárne, přeměněný na akciovou společnost, nakonec neslavně zanikl. Vyhlásil úpadek v roce 2003, ale to už původní Manety a Tatrany jezdily jen péčí sběratelů historických vozidel. Rozhodně však tvoří slavnou kapitolu československého průmyslu motorových vozidel.