Ceny aut v roce 1989: Kolik by vás stála dnes?

Za těch 30 let se svět aut opravdu radikálně proměnil. A nejde jen o výkony a luxusní výbavu. Auta jsou dnes pohodlnější, ekologičtější, a především také bezpečnější. Výrobci se ale vždycky snažili nabídnout to nejlepší, co v té době mohli, takže úplně stejně bychom se na nová auta dívali v roce 1989 a porovnávali je stejně třeba s rokem 1959.

Takže nad čím jsme se mohli v revolučním roce 1989 rozplývat? V Mototechně šla koupit vlastně jen auta ze socialistického bloku, pro „západní“ vozy jste museli do Tuzexu. Výjimku tvořilo pár modelů Renault, Peugeot a Fiat.

S nedostupností atraktivnějších aut (a obecně veškerého nedostatkového a dovozového zboží) tak bujela šedá zóna ekonomiky, neboť k tzv. bonům, což byly odběrní poukazy k nákupu dováženého zboží v Tuzexu, se šlo dostat reálně jen neoficiální směnou.

Bony šlo totiž vyměnit pouze za valuty, tedy zahraniční měnu. A tou běžný smrtelník běžně nedisponoval. To nebylo jako dnes, že si kdekoli vyměníte eura a dolary. Oficiálně měl pak jeden bon hodnotu 1 Kčs, ale na šedém trhu (nebo spíše černém, protože neoficiální směna byla zákonem zakázána) stál jeden bon obvykle pět až šest korun.

Když jste byli se svým vekslákem zadobře a třeba vám i on dlužil službičku (například jste se za něj přimluvili u svého strýce esenbáka), mohli jste mít výjimečně bony i levněji, třeba za čtyři koruny. Systém ale na konci 80. let tzv. veksláctví (neoficiální směnu zboží a peněz) už vesměs toleroval.

Cílem Tuzexu bylo oslovit především turisty a lidi ze zahraničí, aby v Československu utráceli zahraniční měny, kterých měla vláda nedostatek. I proto oficiálně stála některá domácí auta (a jiné zboží) v Tuzexu za bony méně než v Mototechně za koruny.

Dokonce se v roce 1988 začaly vydávat vůbec historicky první platební karty, tzv. dispoziční karty k tuzexovým účtům. Těmi ale disponovali hlavně cizinci dlouhodobě žijící v Československu.

Vedle aut byl samozřejmě zájem také o spotřební elektroniku, oblečení a dětské hračky. Jenže co si tak běžný smrtelník v roce 1989 koupil za nové auto? Podle Českého statistického úřadu byla v roce 1989 průměrná mzda 3 170 Kčs a s tím si opravdu moc vyskakovat nešlo. Přesto lidé úspory měli. No, spíše peníze nebylo za co utrácet.

Škoda 105 L, tedy základní model domácí značky, stál tehdy v Mototechně od 57 780 Kčs, takže na něj bylo potřeba více než 18 průměrných platů. V roce 2019 činí průměrná mzda v ČR už 34 105 Kč, takže se za těch třicet let zvýšila více než desetkrát. Ceny aut ale tak rychle nerostou, spíše naopak, od poloviny 90. let vesměs drží nastavený trend. Nejlevnější auta se už desítky let pohybují pod hranicí 300 000 Kč.

Když bychom to přepočetli na průměrné platy, tak to je zhruba stejné, jako kdyby dnes stála ekvivalentní nejdostupnější škodovka (např. Fabia 1.0 MPI) něco přes 600 tisíc. Základní pětimístná škodovka je tak dnes vlastně více než dvakrát dostupnější než před třiceti lety.

Hodně se čekalo na tehdy nového Favorita. Ten ve verzi 136 L stál 84 600 Kčs, takže jste na něj potřebovali skoro 27 průměrných platů. Lépe vybavená verze LS stála dokonce 89 tisíc. I přes poměrně vysoké ceny se v roce 1989 prodalo přes 75 000 Favoritů na domácím trhu.

V prvních měsících po uvedení na trh byl vozů Favorit velký nedostatek – dokonce se na něj nocovalo před Mototechnou. Kdo měl známého (případně si uměl s obálkou známého udělat), čekat ve spacáku nemusel. Je zajímavé, že tahle obálková praxe u nás funguje ve všech politických režimech a vždy, dnes třeba hlavně při žádostech o nějakou dotaci nebo na STK. Ale to jsme odbočili…

Škoda 136 R byla proti Favoritu 136 L o stokorunu levnější, 136 GL byla levnější o více než osm tisíc proti Favoritu. Přepočteno na dnešní průměrnou mzdu tak stál tehdejší lepší Favorit přes devět set tisíc. A dali byste dnes tolik peněz za Scalu 1.5 TSI s nějakou tou lepší výbavou?

A jak to bylo s cenami zahraničních aut v již zmíněném Tuzexu? Nejdostupnější byl Fiat Uno a třídveřový Ford Escort, oficiální cena začínala na 26 000 bonech. Jenže i přes oficiální kurz 1 bon = 1 Kčs bylo nutné počítat s neoficiálním kurzem, takže auta byla vlastně pětkrát dražší. Ve skutečnosti tak tato auta stála odhadem 130 000 Kčs, tedy 41 průměrných platů. Přepočteno na dnešní peníze je to něco jako 1,4 milionu korun.

I v Tuzexu šly koupit škodovky, model 105 L stál necelých 12 000 bonů, ale po přepočtení na neoficiální směnu se dostaneme k velmi podobnému číslu jako u oficiální domácí ceny v Mototechně, tedy k 60 000 Kčs.

Lákavější byla ale zahraniční auta, třeba takový Opel Kadett s třináctistovkou stál 39 000 bonů. Takže jste na něj potřebovali skoro 200 tisíc tehdejších korun. Renault 21 byl s cenou 54 000 bonů už opravdu hodně luxusní zboží. Individuálně šel dovézt i Mercedes nebo BMW, ale pro ně oficiální ceník neexistoval.

A jak to bylo s ojetinami? Protože byla nová auta drahá a čekalo se na ně dlouhé měsíce (někdy i roky) v pořadnících, trh ojetých vozů poskytoval široké možnosti. Ceny aut neklesaly tak rychle jako dnes a bylo běžné, že ojeté šestileté škodovky se prodávaly pořád za zhruba dvě třetiny katalogové ceny. Méně dostatkové modely, případně zahraniční auta byla dokonce na trhu ojetin dražší, než jaké byly oficiální ceny nových aut v Mototechně nebo Tuzexu. Nemuselo se čekat.

Cena pohonných hmot byla v roce 1989 také stanovena pevně. Litr nafty stál 7,50 Kčs, litr benzinu Special 91 stál osm korun. Za průměrný plat jste si tak v roce 1989 koupili 396 litrů benzinu. Dnes si ale koupíte za průměrnou mzdu 1 065 litrů benzinu Natural 95, tady výrazně víc. V poměru k platům tak Češi ještě nikdy netankovali levněji než dnes.

Zajímavé je, že stát zasahoval do maloobchodních cen pohonných hmot až do roku 1997. V roce 1990 stál litr benzinu 16 korun a cena se postupně zvyšovala až na 22 korun v roce 1997. V roce 1998 (první celý rok bez státní regulace cen) byla průměrná cena litru benzinu 20 korun. Za třicet korun tankují Češi už od roku 2007 a možná si pamatujete, že ještě v letech 2015 až 2017 šlo dlouhodobě tankovat za méně.