Buick Skylark Custom – Na chvilku jako Dom Toretto

V dobách, kdy General Motors mělo v nabídce ještě přehršel značek a kdy po silnicích jezdilo spousta klonů jednoho auta, vznikl tento krásný kousek. Je to Buick Skylark, což je jméno, které americká značka použila poprvé v roce 1953. Tehdy se ovšem jednalo o vrcholný model Roadmaster Skylark vyrobený k výročí 50 let značky. Na začátku šedesátých let se ještě prodával Buick Special Skylark, takže to pořád nebyl samostatný model. Tím se stal až v roce 1964, kdy se objevila první generace. Ale dnešní článek bude až o té druhé, která na trh dorazila v roce 1968, ale stále na platformě A-body. Jeden exemplář z roku 1971 jsem potkal v dílně Car Brothers, kam Buick zavítal na pravidelný servis.

Skylark, model pro doktory, jak si cílovku představoval Buick, měl v nabídce řadu karosářských verzí – sedan, kabriolet, hardtop a také toto krásné dvoudveřové kupé, které bylo hodně podobné sourozenci Chevroletu Chevelle. Kupé mělo kratší rozvor náprav než Skylarky s více dveřmi, ale na evropské poměry je pořád obří. Koncern GM modernizoval auta hlavně kvůli bezpečnosti a to jak posádky, tak chodců. U tohoto kousku by se asi řada lidí rozhodla pro nový lak, ale mně se právě tato patina líbí. A velkou parádičkou je i možnost stáhnout boční okna i sloupek, takže vznikne krásně čistá silueta. Kola jsou jak z filmů Rychle a zběsile, ale jde jen o dočasné řešení, než se na auto dostanou originální ráfky.

Verze Custom se pak pyšnily vylepšeným interiérem s větším množstvím chromu. Královský prostor pro posádku v obou řadách sedadel ale zůstal, stejně tak utopené budíky v palubce. Před nimi je opravdu malý volant, který řízení moc neusnadňuje. Samo o sobě je přitom dost necitlivé a nekomunikativní. Škarohlídy by to utvrdilo v názoru, že americká auta umí jezdit jen rovně. Ale to nevadí, tohle auto je spíš o tom nabrat přátele a vyrazit někam na pohodový víkend. Ne o tom, co si myslí škarohlídi.

Tento Skylark je ze staré školy. Vpředu je velký uřvaný vidlicový osmiválec s filtrem Edelbrock, větším chladičem a jinými svody, který roztáčí zadní kola. Je to motor o objemu 350 kubických palců, tedy po našem 5,7 litru a to byl u Skylarku druhý nejmenší motor (ale standardní pro verzi Skylark Custom)! Maximum totiž bylo až 7,5 litru, ale i tohle je na evropské poměry obrovská pohonná jednotka. Buick navíc nepoužíval tradiční motor GM 350, ale vlastní s větším zdvihem. K tomu připojil třístupňový automat s lepším chlazením, který ovládáte pákou pod volantem.

Auto řve ohromně a budíme rozruch celých Lysic, malé vesničky kousek od Brna. Být to americký film, bude na obec určitě pohled z dálky a po nastartování motoru se někde v polích zvedne poplašené hejno ptáků. Pořád čekám, že se osmiválec uklidní po ohřátí, ale nedočkám se. Jen pár decibelů ubere, ale pořád na sebe strhává všechnu pozornost, takže pedál plynu jen tak polechtávám, aby si osmiválec bublal přes do stran vyvedené výfuky. Namísto toho si všímám za jízdy trochu se vlnící kapoty. Však je také bez výztuh, tak není divu.

V sériovém stavu krmí motor dvojitý karburátor Rochester a auto má 230 koní ve 4 600 otáčkách. To vše jde sice na zadek, ale přes automat hydramatic a v přímce toho umí předvést opravdu hodně, za což zaplatíte daň v podobě odpovídající spotřeby paliva a mizejícího vzorku pneumatik při případném burnoutu. Tedy u nás to bude pro leckoho hodně, ale ve Státech na tom byli majitelé této verze s 10 až 15 litry ještě dobře ve srovnání s řidiči verze 455. Ta si řekla o 17 až 25 litrů paliva, z čehož by mohli spořivější řidiči upadnout do mdlob. Konkrétní kousek prý jezdí většinou tak za 30, což je ale dáno jízdním stylem.

Auto váží 1 594 kilogramů, což se vzhledem k rozměrům a velkému motoru nezdá tak moc. Ani při řízení ta kila necítíte, což je u amerik tak nějak normální. Stejně máte tendenci držet volant levačkou na dvanácti hodinách jako Vin Diesel, a ne pořádně jako člověk, co umí řídit. Řízení totiž stejně není moc citlivé, ale o tom prostě staré ameriky jsou, tady si hlavně máte užít ten maskulinní pocit, že jste za jejich volantem pány světa a ta silnička vinoucí se do dáli patří jen vám a vašemu osmiválci. A to se mi ve Skylarku dost daří. Najednou nejsem na Jižní Moravě, ale někde v Nevadě na cestě do pouště, kde si střihnu nějaký ten tajný závod.

Je pravdou, že ty dvě dekády vývoje jsou znát a i to řízení je o něco lepší než v korábech z padesátých let. Nejspíš je to i trochu jistějším pocitem z brzd, protože místo standardních bubnů se majitel tohoto auta rozhodl namontovat vpředu kotouče a posílit zadní okruh. Podvozek je zase dělaný z trubek a dá se u něj nastavit geometrie. A je tu i levný samosvorný diferenciál, takže Skylark není v zatáčkách vůbec marný, jak se o podobných svalnatcích s osmiválcem obecně traduje. Jistě, horskou silnicí neprokličkujete s rychlostí Miaty, ale Buick má zase jiné přednosti.

Když se tato generace Skylarku odporoučela v roce 1972, nahradil ji Buick Century. Pak se ale Skylark ještě vrátil v roce 1975 a jméno zůstalo na různých autech v nabídce až do roku 1998. Toto kupé druhé generace bylo dost populární u zákazníků, byť v originálním stavu by bylo asi pro ty konzervativnější z nich. Takto upravený kousek je už jen pro specifického řidiče, jenže dneska takové auto stejně už bude jen víkendovka. Vyniká ale slušnou spolehlivostí a spíše to chce hlídat korozi. Díly se na americká auta shánějí dobře, je ale pravdou, že skladem spíše mají na častější sourozence z koncernu než zrovna na Buick. Cenovky se pohybují od 360 tisíc až po milion a půl za verze s výbavou GS a silnějším motorem.