Bugatti Type 57 Atlantic – bájný jednorožec

Všichni si mysleli, že Bugatti postaví nový Atlantic… a u Bugatti si možná myslí, že ho opravdu postavili, ale čerstvě představený unikát La Voiture Noire je ve skutečnosti jen další variantou modelu Chiron. Vůz s karbonovou karoserií má stejný motor W16 8,0 s výkonem 1 500 koní jako Chiron, Chiron Sport i Divo, a neliší se od nich ani podvozkem. Čím ale vyniká, to je cena. Bugatti vyrobí pouze jeden jediný kus a nový majitel za něj zaplatil přes 13 milionů eur, tedy přes 300 000 000 Kč. Hledáte mezi originálním Atlanticem a novým autem nějakou podobnost… a stejně jako mně vám to moc nejde? Je to ale dokonalý způsob, jak vymyslet příběh a draze ho prodat. Ostatně tohle má La Voiture Noire s původním Atlanticem společné minimálně u třetího vyrobeného auta. A jak záhy zjistíte, bajky a podivné příběhy Bugatti Atlantic přímo přitahuje!

Začněme trochu zeširoka. Type 57 SC Atlantic je bezesporu automobilový klenot ve stylu art deco a ještě před pár lety byl s cenou 780 000 000 nejdražším autem na světě, jeho cena navíc dál roste. Pravda je však taková, že na rozdíl od spousty jiných extrémně drahých vozů, zrovna tenhle kus nebývá na prodej nijak často – naposledy změnil majitele v roce 2010 na aukci v kalifornském Pebble Beach.

Když Bugatti představilo v roce 1934 úplně nový model Type 57, bylo to podobné, jako když dnes automobilky používají jednu podvozkovou platformu a několik motorů pro různé vozy. Osmiválcový automobil se vyráběl hned v několika karosářských provedeních a v několika velikostech, ale tím neslavnějším se stalo nádherné dvoudveřové kupé Atlantic, které ve své době šokovalo nejen krásným stylem, ale také maximální rychlostí přes 200 km/h!

Jak již zaznělo, dochovaly se jen dva kusy. Jeden vlastní módní návrhář Ralph Lauren, druhý koupil jistý Peter Mullin pro své muzeum. Třetí vyrobené auto s číslem 57473 bylo v roce 1955 úplně zničeno při srážce s vlakem a díly byly údajně použity k nekvalitní renovaci. Nicméně dnes už je auto v rukou respektovaného restaurátora Paula Russella v americkém Massachusetts a netrpělivě čekáme na jeho představení. Nu, a o čtvrtém autě se od roku 1939 neví vůbec nic – mohlo být zničeno, ale spekuluje se i tom, že před válečnými hrozbami bylo ukryto tak důkladně, že se dodnes stále nenašlo.

Vůbec první vyrobený Atlantic má výrobní číslo 57374 a při jeho stavbě byly údajně použity některé díly z rozebraného prototypu Aerolithe Electron Coupé, což je vůz představený v roce 1935 na autosalonu v Paříži. Prvním majitelem byl jistý Dandy Victor Rothschild, který si vůz objednal v bledě modré barvě a s tmavě modrým koženým interiérem. Povoláním byl syn, tudíž hlavní náplní jeho práce bylo utrácet rodinný majetek a užívat si života, a tak se nikdo nemůže divit, že se auta po dvou letech zbavil... přece jen už bylo poněkud okoukané. Druhý majitel nechal u Bugatti namontovat do auta kompresor a změnit kompresní poměr podobně, jako to měla další tři vyrobená auta, čímž výkon stoupl ze 140 na 212 koní.

Jenže pak bleděmodrý Atlantic opustilo štěstí. Třetím majitelem v řadě se totiž stal podivín Bob Oliver z Los Angeles, který auto nejenže přelakoval a přečalounil, ale taky do něj namontoval jiné sedačky, zvětšil zadní okno a jal se upravovat i podvozek. Podle dnešních měřítek regulérní blázen… Naštěstí se v roce 1971 auto dočkalo záchrany. Vydražil ho Peter D. Williamson a v následujících letech investoval spoustu času, úsilí a hlavně peněz, aby ho vrátil do původního stavu z roku 1936. Byla to dlouhodobá a nákladná záležitost – něco takového si dokážou představit jen ti, kteří si prošli podobným procesem. Když však v roce 2003 jeho Bugatti 57SC vyhrálo přehlídku krásy v Pebble Beach a mělo všechny potřebné certifikáty, bylo jasné, že dobrodružná anabáze stála zato. Taky si za vůz nechal zaplatit – když byl v roce 2010 vydražen v aukci v kalifornském Pebble Beach za více než 30 milionů amerických dolarů, šlo tehdy o nejdražší auto všech dob. Později dotyčný titul ukořistilo několikrát po sobě ještě dražší Ferrari 250 GTO.

Druhý dochovaný Atlantic má výrobní číslo 57591 a jeho prvním majitelem byl londýnský bankéř R. B. Pope. Podobně jako první auto, i tento kus se dočkal v roce 1939 upraveného motoru s kompresorem, ale pak se ztratil ze světa a objevil se až v 70. letech, kdy ho koupil slavný spisovatel Barry Price a nechal auto prohlédnout specialisty z Bugatti. Třetím majitelem se pak v roce 1988 stal módní návrhář Ralph Lauren…

Ani on bohužel nenechal auto v originálním stavu, původní modré lakování nahradila černá barva, kterou Lauren prostě miluje. Naštěstí svůj vůz svěřil Paulu Russelovi, který s výjimkou barvy zrenovoval vzácný kousek do podoby originálu, dokonce se mu povedlo vrátit do vozu původní sedadla ze žlutohnědé kozí kůže vyplněné koňskými žíněmi zašitými v mušelínových sáčcích. Renovace vozu, byť byl v perfektním stavu, trvala dva roky…

Ralph Lauren s autem občas jezdí, občas ho vystaví a v žádném případě neuvažuje o jeho prodeji.

Třetím v pořadí je auto s číslem 57473, které má ze všech čtyř vyrobených nejvíce pohnutý osud. Bylo vyrobeno v roce 1936 pro Jacqua a Yvonne Holtzschuchsovi z Paříže a existuje fotografie, na které je manželský pár zachycen na jihu Francie v roce 1937, kdy auto vyhrálo Grand Prix d'Honneur. Pak ale několikrát změnilo majitele a v roce 1955 bylo totálně zničeno při vlakovém neštěstí ve městě Gein v údolí Loiry. Na sedadle spolujezdce seděl jeho tehdejší majitel René Chatard, který auto jen o pár měsíců předtím zaregistroval na svou milenku Marguerite Schneider. Za volantem pak seděla jeho tehdy už jiná přítelkyně Jeanine Vacheron. Oba dva byli na místě mrtví.

Lovce senzací pak bude jistě zajímat, že nehodu dlouho vyšetřoval příslušný odbor francouzských železnic, následovaly soudní tahanice mezi paní Chatard a panem Schneiderem, kteří se přeli o to, co z auta zbylo. Nakonec vyhrál pan Schneider – bylo důležitější, co je na papíře, než kdo auto zaplatil. Auto pak ještě třikrát změnilo majitele a nyní ho dává dohromady Paul Russell. Je to ale nakonec i auto, které hraje hlavní roli v příběhu, který se v roce 2008 odehrál u nás a provázela ho pořádná ostuda…

Vzpomínáte si na to? Tehdy nabízela prodejna s veterány Prague Classic Car Centre opravdovou raritu – Bugatti 57 SC Atlantic. A všichni okamžitě začali pochybovat o pravosti vozu! Podezřelá totiž byla nejen nápadně nízká cena (jasně, 35 milionů korun je závratná suma, jenže skutečná cena Atlanticu byla mnohonásobně vyšší), ale i báchorka, která prodej provázela. Mělo jít totiž o třetí vyrobené auto. Přesně, chcete-li, o jeho znovuzrozenou podobu. Miroslav Kotlařík, ředitel Prague Classic Car Centre, tehdy tvrdil, že jde o vůz z vlakového neštěstí. Když jsme se v tu dobu u auta setkali, řekl mi: „Historie tohoto kusu je velmi pohnutá a zajímavá, automobil byl v padesátých letech minulého století téměř zničen při vlakovém neštěstí. Dokonce je uvedeno, že byl vlečen přes 700 metrů po traťovém svršku. Oba pasažéři v autě zahynuli. Ale koncem osmdesátých let po něm usilovně pátral nadšenec a úžasný renovátor vozidel Bugatti, Holanďan Erik Koux, a o autě a jeho konstrukci získal velmi podrobné a přesné informace. Dokonce objevil i některé díly z třetího zničeného vozu, které byly při renovaci použity. Vůz byl pak dokončen za použití součástek z jiných Bugatti typu 57 S a C, rám vozu pochází z Bugatti 57 S s originálním číslem 57302.“

Jenže ve skutečnosti bylo všechno jinak. Na celý příběh zavzpomínal automobilový sběratel Jiří W. Pollak na stránkách Motor Journalu: „Osud třetího Atlanticu mi nebyl úplně neznámý. Vrak auta zpod vlaku má číslo 57473 a ví se o něm, že po havárii v roce 1955 byly zbytky vozu v rukou Francouze Nicolase Sedouxe, který ho nechal ne zrovna dobře opravit u Besona. Od něho jej do své sbírky koupili Španělé, a teprve nedávno bylo posláno na léčení k renomovanému Paulu Russelovi. Šel jsem trochu do hloubky, napsal pár dopisů důvěryhodným zdrojům a najednou se od Bugatti Automobiles S. A. S. se sídlem v Molsheimu dozvídám, že v současné době existuje ještě jeden Atlantic s karoserií od Kouxe, který je již delší dobu v držení jednoho holandského majitele. Samozřejmě jsem se s ním spojil, abych se dozvěděl podrobnosti o jeho prodávaném autě. A od pana Jaapa Braam Rubena jsem dostal informaci, že nové šaty jeho bugatky byly vyrobeny v roce 1996 u Kouxe (to je ten karosář-kouzelník, který má na svědomí už šest takových Atlanticů, první dokonce z laminátu). Že jeho auto je replika, čísla šasi jsou použita z jednoho auta typu Galibier a že jeho bugatka má motor z vozu Ventoux, upravený na specifikaci SC. Dopis zakončil slovy: „...auto se právě nachází v Praze na výstavě.“

Vůz si majitel nakonec odvezl zpět do Holandska, aby ho pak prodal jako repliku. A ne, není to ten vůz ze Slovenska, který bývá k vidění i u nás, naposledy třeba na výstavě Chateau Loučeň. I to je sice replika, ale byla postavená pro film, a to na podvozku Jaguaru E-Type.

Tak vidíte, jak je to s těmi jednorožci – mívají pohnutý a nejistý osud. Někdy je lepší nevědět, sám jsem přišel o iluze již několikrát. A nový Atlantic, postavený na modelu Chiron, ať je jakkoliv krásný, výjimečný a drahý, tak s originálem se měřit nedá. Nebo snad ano?