BMW 650i a Volvo C70 Convertible - luxus s plátěnou střechou

Říká se, že prožíváme období ekonomické konjunktury, ale automobilky se chovají, skoro jako kdyby měl brzy přijít krach na burze. Nabízejí sice spoustu různých SUV, nižších, vyšších, menších, větších, často i se zkosenou střechou připomínající kupé. Ale jaká auta nabídnou těm lidem, kteří své tvrdě vydělané přebytky chtějí utratit za elegantní kabriolet? Když je vám přes padesát, podnikání se daří, případně vás v práci povýšili přímo k ředitelování významné sekce banky, chcete se nějak odměnit. Děti už jsou pryč z domu, vaše paní nosí drahé účesy a jízda v Mazdě MX-5, případně jejím derivátu od Fiatu není zážitkem, kterým ji jakkoli potěšíte. A na trhu je dnes aut, jejichž stylem a šarmem byste se mohli chtít odměnit, vážně jako šafránu.

Když jsem to vzal abecedně, pochodil jsem u Audi, BMW a Mercedesu. U Audi si dnes můžete dopřát kabriolet s plátěnou střechou u modelu S3 a A5/S5. Nedá mi to ovšem si nevšimnout, že S3 Cabriolet není vozem elegantním, mazlivým, jaký bychom úspěšným manželům v nejlepších letech mohli doporučit. A A5 nebo S5 tak trochu stále žije na bázi více než deset let starého, ač fantastického designu Waltera de Silvy. U BMW si můžete koupit jen malý model třídy 2 a ten kabriolet upřímně vypadá, jako kdyby ho někdo vypral na devadesát stupňů a on se zdrcnul. Vlastně jediný opravdu elegantní kabriolet s plátěnou střechou si letos objednáte od Mercedesu. Můžete si vybrat „céčko“, „éčko“, klidně i opulentní „esko“ za hromadu peněz. Tak malá nabídka před jednou, dvěma dekádami vůbec nebyla. Proto jsem přijal zajímavou nabídku půjčit si od společnosti AAA Auto na pár dní staré šestkové kabrio s osmiválcem, manuální převodovkou a pozval na menší sraz kamaráda s elegantním Volvem C70 z ještě starší doby.

Ačkoli si dnes z nových kabrioletů pořádně nemáme co vybrat, i když se na účtu válí slušná suma peněz, trh ojetých aut nabízí velká překvapení. Mnohé, kdysi velmi drahé kabriolety můžeme stále mít za zlomek jejich původních cenovek. Přeborníkem v této kategorii je Volvo C70 Convertible vyráběné od roku 1997, o kterém si myslím, že dozrává v atraktivní klasiku. Zatím ho pořídíte už za tři běžné české průměrné platy.

„Rozbili jsme krabici, ale hračku nechali uvnitř neporušenou,“ říkal ve volném překladu šéfdesigner Volva Peter Horbury při představení C70 na autosalonu v Paříži v roce 1996. To bylo ještě pouze kupé, kabriolet přišel o rok a kousek po něm. Volvo C70 má v sobě ukryto velké kouzlo. Ve své době bylo tím nejdražším, co jste si od značky kdysi vyrábějící kuličková ložiska mohli pořídit. Uhlazená záď má čisté zakončení krytu plátěné střechy a celé auto působí dodnes vzdušně. Zkrátka jako velmi hodnotná čtyřmístná jachta.

U dvacetiletého volva si stále připomenete, že chytrý bytový design vlastně vůbec nestárne. Už jen geniálně anatomicky tvarované kožené sedačky dokážou vytvořit pohodu, pohodlí a dají naprosto zapomenout na tvrdé plasty a zastaralé ovladače, které vidíte kolem sebe. Jsou věci, které pochopitelně s novými auty a volvy obzvlášť v interiérech srovnávat nelze. Nicméně, stačí se uvelebit, nastartovat klíčkem baryton pětiválcového motoru, zařadit „D“ a vyrazit na příjemný letní výlet.

S volvem našeho čtenáře Kuby jsem se tentokrát svezl jen málo. Věnovali jsme čas focení a povídání o tom, jak se žije s téměř dvacet let starým kabrioletem ze Skandinávie. Koupil ho ani ne před rokem od jednoho Němce žijícího v českém příhraničí. Na autě je ještě trocha kosmetické práce, ale štos faktur napovídal, že bude mechanicky v pořádku a na jeho předchozí údržbě se nešetřilo. Našli jsme i fakturu za novou automatickou převodovku Aisin v hodnotě přes sto tisíc korun! Zvláštní, že předchozí majitel nezvolil daleko levnější volbu repase u specializované firmy. Auto má kompletně zrevidovaný podvozek, nové tlumiče a dalších mnoho drobností, které bylo potřeba opravit. A to byla ta poslední faktura – možná hřebíček do rakve, kdy volvo odčerpalo majiteli z kapsy dalších asi sedmdesát tisíc! Kuba neváhal a za velmi příhodných podmínek se ho ujal. Podvozek funguje výborně, motor brumlá pětiválcovým zvukem, který důvěrně znám už jiného auta téže značky, jež jsem před časem vlastnil, případně z Fordu Focus ST, kde byl ještě peprnějším.

Všichni kluci sháníme pořád jen ty Mazdy MX-5, případně tu a tam někdo řeší, zda není lepší pořídit roadster BMW Z3 či Toyotu MR2. Na otevřené Volvo C70 si přitom nikdo vůbec nevzpomene. „Cože, ty sis koupil tu bárku pro důchodce?“ byla častá reakce, se kterou se Kuba u svých kamarádů setkal. Může mu to být jedno, protože tohle volvo v přímce není pomalejší než ony zázraky Dálného východu a současně umí přesně a s jistotou vykroužit zatáčky. Dobrá, má přední pohon a pětiválec vpředu je tak trochu těžký ingot. Proto tu dnes máme ještě další elegantní kabriolet – BMW 650Ci.

Šestkové kupé vyvinuté pod taktovkou kontroverzního, nicméně dle mého názoru špičkového designera Chrise Bangla rozbouřilo moře fanoušků BMW. Koncept Z9, ze kterého tehdy nová šestka vycházela, přinesl mnoho kontroverzních prvků. Především onen zadní „baťoh“ trčící nad elegantně se svažujícími bočními linkami zadních blatníků. Tehdy se mi to taky nelíbilo, ale dnes, po letech jsem tomu přišel na chuť. Důležité je, že vůz finálně navržený Adrianem van Hooydonkem vzbuzuje nějaké emoce. Výrazných designů, zdá se, ubývá. Zatímco šestkové kupé, které jsem vám představoval před létem ve vrcholné verzi M6, je trochu otylé a tlusté v profilu, odebraná střecha v případě kabrioletu ten problém efektivně vyřešila. Boční profil se mi zdá stále mohutnější, než by se mi líbilo, ale zakončení plátěné střechy dvěma trojúhelníky s kolmým zadním sklem, které slouží i jako deflektor, si myslím nemá chybu.

Už sundávání střechy jedním elektrickým tlačítkem je zajímavý koncert technické vyspělosti velkého kabrioletu, zrovna tak jako tomu bylo i u volva. Je to totiž ostrý kontrast k tomu, co zažívám já či moji kamarádi, když nasazujeme při bouřce střechy našich lehkých britských roadsterů. Zatímco já bojuji s nasazováním plastových tyček jako u stanu a roluji plachtovinu střechy lotusu, můj kamarád u caterhamu válčí s obzvlášť špatně zacvaknutelnými patenty koženkového povlaku střechy. U BMW zmáčknu při zapnutém motoru jen jedno tlačítko, podržím jej po dvacet vteřin, které celý ten koncert pohybů elektromotoru a hydraulických vzpěr trvá.

Motor tiše bublá v rytmu osmi válců do vé, mačkám až nezvykle lehkou spojku, řadím jedničku na poměrně tuhé kulise řazení a vyrážím směrem k radostným zážitkům s větrem ve vlasech. Celý první den ježdění převážně ve městě říkám, že tohle auto musí mít automat, nějak mi ta práce s tuhou řadicí pákou nepřichází ihned k chuti. Celý mechanismus není totiž ideálně vyladěný. Motor 4,8 litru dodává mamutí točivý moment už od velmi nízkých otáček a převodovka by si vážně vystačila jen se třemi rychlostmi, jako tomu bývávalo u starých amerických muscle cars. Párkrát jsem se přistihl, že řadím 2, 4, 6 a motor vůbec neprotestuje. Na dvojku se totiž bez zvláštní námahy rozjede, a když v třech a půl zařadíte čtyřku, ono se to posbírá tak přirozeně, že ty zbylé rychlosti působí vážně zbytečně. Je to docela legrace. Jinak samozřejmě je fajn, když mám na výběr ze standardních šesti kvaltů. Motor tohoto kabria navíc není jako monstrózní desetiválec v M6 tak neurvalý, tak lačnící po otáčkách a výkonu. Nepřipadám si s ním tolik jako parník v dětském brouzdališti. Jeho výkon je tak akorát jemný, přesto mocný a nanejvýš příjemný. Zkrátka tenhle motor se ke dvoutunovému kabrioletu perfektně hodí.

I konfigurace vozu nabízeného aktuálně v AAA Auto je hodně zajímavá. Nejen, že osmiválců s manuálem bude na trhu minimum, rovněž individuální barva vozu v barvě „Amethystschwarz“, která hází na slunci modré perleťové odlesky, je atraktivní. Na evropském trhu ojetin jsem našel jen jedno další podobně specifikované auto. Kontrastní světlá kůže, přístrojová deska obšitá kůží černou a volant s dřevěnou linkou vypadají stále nově a moderně. Ona totiž vůbec šestka – kabriolet řady E64 nějak nestárne. Její věk poznáte na grafice přístrojů systému iDrive, ale jinak, když se zadíváte na řemeslné zpracování mého notně příplatkovou výbavou vyšperkovaného auta, nepoznáte velké známky stárnutí. Podobně starý Jaguar XK je na tom v interiéru bohužel daleko hůř.

Je BMW 650Ci sterilním a německy chladným kabrioletem? Kdysi proběhl v Top Gearu vtipný film o tom, jak slavná trojice jede vyzkoušet Jaguar XKR, Porsche 911 a tehdy nový BMW 645Ci na jednu pláž ve Walesu s obzvlášť jemným pískem. BMW si vzal James May a tak nějak ho nechal v pozadí konvenční šedi nudných německých automobilů. Myslím, že tohle bylo trochu nahrané, ostatně jako vždy. V reálu majiteli šestkové kupé a zejména kabriolet nabídne dostatek radosti a exkluzivity. Auto je těžké. Motor působí jako sofistikovaná verze velkého amerického small blocku V8 a převodovka řadí lehce těžkopádně. Jenže vy můžete vypnout DSC, s meziplynem podřadit na dvojku a není problémem se na výjezdu ze zatáček mírně sklouznout. Ach, ty meziplyny! Jakmile zařadíte další kvalt, BMW se mohutně hrne jako lavina kupředu. V řízení není o nic víc ani míň citu než v běžné „banglovské“ pětce, kterých stále jezdí po světě spousta, a celkově vyvážení podvozku a pocit z řízení ve vyšším tempu dává stále pocit uspokojení, že řídím BMW.

Vzhledem k tomu, že jsem si vzal k sobě dvě úplně jinak drahá auta, rozhodování je čistě podle stavu zůstatku bankovního účtu. Na Volvo C70 stačí opravdu nějakých sedmdesát tisíc a solidní vůz s dvoulitrovým přeplňovaným pětiválcem pořídit půjde. Rozhodně doporučím spíš připlatit, protože velká údržba bude v součtu stát desetitisíce a víte stejně dobře jako já, že proces křísení zanedbaných hrdinů minulosti je opravdu nákladná kratochvíle. Volvo je vážně konejšivé a moc hezky se mi na něj kouká. Asi bych byl ochoten za něj utratit až do nějakých dvou set tisíc korun a pořídil vážně co nejhezčí exemplář s motorem T5, čili „dva-trojkou“ o výkonu 240 koní.

A co BMW? Myslím, že je ve své třídě zrovna jako Volvo C70 zajímavým výhodným tipem na trhu exkluzivních ojetých kabrioletů. Za konkrétní exemplář zaplatíte kolem půl milionu korun, ale dají se sehnat v chudších výbavách a se šestiválcem už od tří set padesáti tisíc. Já bych bral osmiválec, přece jen bych vyhledal vůz s manuální převodovkou, už kvůli těm meziplynům a nějak atraktivně konfigurovaný zevnějšek. Úplně jinak než testovaný kousek bude totiž působit stříbrný kabriolet s černým interiérem bez příplatkové výbavy. V porovnáni s dobovou konkurencí od Jaguaru, Maserati či Porsche bude BMW sice tím nejméně luxusním zbožím, zato nabídne podobné zážitky za volantem daleko levněji. Pozor je potřeba si dát jen na gufera ventilů u motoru N62 a celkovou zanedbanost konkrétního kousku. Servis na tento vůz není diametrálně odlišný od pětkového BMW vyjma oprav po nehodě. Nicméně je nutné uvažovat s chladnou hlavou a tahle auta nekupovat, pokud nemáte dostatečnou finanční rezervu na jejich provozování. Na druhou stranu, pokud je jízda ve velkém kabrioletu s pořádným motorem váš sen, neřešte a běžte do toho. Mně se za ten týden BMW opravdu zalíbilo a mít snad doma další garážové stání a najít příležitosti s ním pravidelně cestovat ve stylu a eleganci s větrem ve vlasech, byl bych celkem i nalomený.