Čtyřkolky obdivované, nenáviděné i potřebné – nejrozporuplněji vnímaná motorová vozidla

V ilustracích k tomuto článku nehledejte konkrétní modely. Jsou to prostě jen nějaké čtyřkolky i z let, kdy u nás začínaly být zajímavé, a to především jako vozidla pro volný čas. Doba jejich rozšíření pro profesionální využívání armádou, Horskou službou, pro přepravu menších nákladů v obtížném terénu, atd., se teprve blížila. V tomto úvodním článku vám tedy nepředstavuji konkrétní stroje, prostě jen čtyřkolky jako takové a trochu i sebe, že jsem na nich přece něco najezdil a užil, fotografie mapují mé zážitky i snahu stroje ovládat.

Stejně jako nelze motocykly rozlišovat jen na malé a velké, je to podobné i se čtyřkolkami. Navenek mezi nimi sice nejsou takové rozdíly jako třeba mezi kroskou, chopperem a sportovním silničním motocyklem, přesto i jejich konstrukce a určení mohou být velmi odlišné.

Zásadním je jejich rozdělení na sportovní a pracovní. Sportovní jsou hodně doširoka rozkročené a mají ovládání jako motocykl. Na řídítkách jsou páčky spojky a brzd předních kol, nohama se ovládá řazení a brzda zadní nápravy. Sportovními čtyřkolkami se ale budeme zabývat jen okrajově.

Proti nim jsou hojněji rozšířeny čtyřkolky pracovní, které mají i široké využití. Přitom je také běžné si i s nimi rekreačně zasportovat. Mají automatickou spojku i převodovku (většinou variátor jako skútry), často i sdružené brzdy, a tak se u mnohých z nich, podobně jako u skútrů, přesunulo všechno jejich zjednodušené ovládání na řídítka a nohy se jen vezou.

Jak testovat pracovní čtyřkolku? Určitě by někoho zajímalo, jaký utáhne náklad a do jakého stoupání, nebo jak si poradí se sněhovou radlicí. Většina čtenářů chce ale spíš vidět, jak letí vzduchem a zajímá je, jaký byl dopad. Pravdou je, že i já se s potěšením uchyluji k těmto praktikám a z ostřejších akcí pak dovozuji, jak by si čtyřkolka poradila při pracovním nasazení nebo při turistice. Pokud je stroj dobře ovladatelný, nezáludný a zvladatelný i v extrémnějších podmínkách, pak bude jistě dobrým pomocníkem pro toho, kdo s ním podobné kousky nikdy nezkusí.

Mnoho pracovních čtyřkolek má ovládání brzd pro všechna kola sdruženo do jedné páčky na řídítkách a páčka plynu je po předvolbě převodu jediným ovládacím prvkem automatizované pohonné jednotky. Na takové čtyřkolce „umí“ jezdit každý, a to okamžitě. Ono je to ale zcela jinak. Čtyřkolka se dá velmi snadno převrátit přes boční kola a především v prudkém stoupání i přes kola zadní. Pokud se pak jezdci nepodaří třeba kotrmelcem vzdálit od stroje, může taková zdánlivá banalita skončit hodně špatně. Když na vás totiž dopadne čtvrt tuny železa, a navíc s náležitou dynamikou, tak praskají kosti. Proto má neopatrná jízda na čtyřkolce na svědomí i fatálně poškozené páteře a následná přesednutí ze čtyřkolky na invalidní vozík.

Nejohroženější bude ten, kdo usedne na čtyřkolu s představou, že je to všechno snadné, že ho to nejspíš bude bavit a že se na ní tedy vyřádí. Byl to i můj případ. Hned první čtyřkolka mě přímo uchvátila, daly se s ní provádět úžasné kousky. Ve zdánlivě bezpečném prostředí pak v táhlém smyku na louce zakopla bokem zadního kola o dobře ztuhlou krtinu a už jsem letěl jako holubička. Dopadlo to dobře, dokutálel jsem se dál než stroj.

„Motorku ani omylem, ale na čtyřkolce bych se svezl“ – to je totálně chybná úvaha. A že dvě kola jsou vratká a čtyři bezpečná, stabilní? U čtyřkolek je to spíš naopak.

Na rozdíl od USA, kde čtyřkolky zdomácněly dříve a nikdy tam nesměly na veřejné komunikace, je Evropa benevolentnější. Obtížně se tu dá prodat čtyřkolka, která by neměla homologaci na silnici. Oni ale Američané dobře vědí, která bije a proč čtyřkolky do běžného provozu nepustili. Moderní automobil převrhnete jen stěží a na motorce, když přepálíte nájezdovou rychlost do zatáčky, tak vesměs stačí mít to srdce a dovolit si větší náklon. Většinou je v přilnavosti pneumatik k asfaltu ještě nějaká rezerva, a tak za zatáčkou se jen v duchu oklepete a jedete dál.

Srdce bojovníka ale nepomůže vysoké a poměrně úzké pracovní čtyřkolce při špatně odhadnuté nájezdové rychlosti do zatáčky na silnici. Dobrá přilnavost pneumatik i v tomto případě zajistí, že neuklouznete, a fyzikální zákony jsou nemilosrdné – boční kola se začnou zvedat do vzduchu. V levé zatáčce bleskově srovnáte řízení, zároveň plné brzdy a hledáte, kde za škarpou nechal tesař díru. V pravé zatáčce je na andělu strážném, aby vystornoval protijedoucí vozidlo. Pokud se mu to nepodaří, tak vaše kontrola nad čtyřkolkou skončila.

Každému radím, aby si vyzkoušel stabilitu své čtyřkolky tak, že se pokusí zvednout boční kola do vzduchu a vrátit je zpět na zem. Je to poměrně jednoduché – i při pomalé jízdě zaberete za řídítka trochu víc a boční kola se začínají zvedat. Nemusíte ujet po dvou kolech desítky metrů, i když ani to není nic úžasného. Mít ale zažitý ten moment, kdy už by se čtyřkolka chtěla převrátit a umět ji automaticky vrátit zpět, to je pro budoucí bezpečné ježdění neocenitelná zkušenost. K tomu si pak na hlíně či šotolině můžete vyzkoušet smyky. Nejen při dynamické jízdě, ale i při velmi pomalé jízdě v náročném terénu je třeba vyvažovat tělem čtyřkolku proti převržení.

Věřte mi, že když vás jízda na čtyřkolce začne opravdu bavit, dříve nebo později ji zvrhnete. Proto vás prosím, nekutálejte se po silnici, ale někde na louce, a pokud možno v přítomnosti další osoby – mohli byste ji potřebovat nejen jako psychologickou oporu. Zpod převržené čtyřkolky se totiž někdy nedokáže dostat ani nezraněný člověk, byl jsem u toho.

Šíří se i dětské čtyřkolky a nebezpečná je především svoboda, se kterou je některé děti smějí používat. Platí tu totéž, co u čtyřkolek pro dospělé – čím je čtyřkolka širší, tím je méně náchylná k převržení. Jak je v takovém případě pro dospělého připraven k vržení na záda čtvrttunový náklad, tak když na zádech dítěte přistane některá z nejmenších čtyřkolek, bude to hračka o váze „jen“ půl metráku, vylepšená mnoha různými tvrdými výčnělky.

Proto není namístě se při koupi mírnit a koupit pro dítě úzké, decentně vyhlížející vozítko, co vypadá jako roztomilé autíčko. Naopak nízký a široký stroj je mnohem bezpečnější. A to bez ohledu na výkon, který se dá upravit směrem dolů a později zas nahoru.

Všímejte si také odpružení – některé levné dětské čtyřkolky mají pružiny, které vlivem krátké páky maličkých kyvných ramen nestlačí ani váha dospělého člověka, o zcela nefunkčním tlumení ani nemluvě. Přitom právě dobré odpružení je to, co dělá motocykl motocyklem, čtyřkolku čtyřkolkou a jízdu požitkem. Někteří výrobci ale jakoby to netušili a jejich dětská vozítka jsou odpružená asi jako řeznický špalek.

V roce 2008 jsem při natáčení historického filmu zavážel čtyřkolkou s vlekem filmařům do přírodní scenérie vše potřebné. Čtyřkolku jsem na vleku dovezl na místo, kde končila auta, sjel s ní z vleku, vlek za ni zapřáhl, naložil vybavením štábu a vyrazil do terénu. Zvládala to pouhá dvěstěpadesátka s pohonem jen zadní nápravy, dokázala i vyšplhat do značného kopce, a pak citlivě kličkovat lesem, aniž by po sobě zanechala výraznější stopy.

Přírodou se dá právě na čtyřkolce projet velmi citlivě, po širokých nízkotlakých pneumatikách zbyla v podstatě jen polehlá tráva, jakoby tam třeba prošla parta houbařů. Devastace přírody tedy není čtyřkolkám vlastní, je třeba ji jako obvykle připsat na vrub jedině způsobu jízdy a bezohledným lidem. Těch se mezi námi bohužel najde tolik, že není proč se divit zákazu volného pohybu jakýchkoli motorových vozidel v naší přírodě.

Chcete si na čtyřkolce zařádit? Zajeďte si na motokrosovou trať, nebo na větší výlet do některého ze států, kde ve velké části hor ještě není zakázáno volně jezdit. Krásně je v horách na Ukrajině, tam se ale teď válčí. K dispozici je i Balkán a bližší Rumunsko, kde jsem si to před pár lety moc užil.

Nesmíme zapomenout na jednu skupinu lidí, které čtyřkolky mění život. Jsou to vozíčkáři, neovládající dolní polovinu svého těla. Pro ně je pracovní čtyřkolka téměř zázračným vozidlem, otevírajícím dříve netušené možnosti. Čtyřkolka dokáže zrušit některá z omezení, která jim přineslo ochrnutí dolní poloviny těla. Má totiž už z výroby, bez potřeby jakýchkoli úprav, všechno ovládání soustředěné na ruce. Lze se na ní dostal do přírody, na místa, kam chodí turisté pěšky… umožní to, co se již zdálo nemožné!

Může se vozíčkář dostat třeba po polňačce k lesu? Bez pomoci další osoby stěží, ale na čtyřkolce snadno. Nepoznáte, že na ní jede člověk s handicapem. A tak členové Motoklubu vozíčkářů už před mnoha lety pořádali se čtyřkolkami zájezdy třeba do rumunských hor, a dokonce i vlastní klubové závody v terénu. Také jsem s nimi jednou pozávodil, byl jsem klasifikován v kategorii zatím chodících…

I dvě krásné mladé dívky, upoutané na invalidní vozík… – ne, to je fráze a právě tu ony pokořily! Od vozíku se odpoutaly a nečekaně sportovní jízdou zdolaly na čtyřkolce trať, zahrnující strmou lesní cestu i kamenitý brod. Ukázaly, a s nimi všichni ostatní, jakou je možné mít radost ze života i s tak obrovským fyzickým handicapem.

Honzu Kašpara znal snad každý, kdo někdy navštívil divadlo Járy Cimrmana. Byl to herec, pohodový člověk a pro mnoho lidí bezvadný kamarád, který po úrazu nechodil, jezdil na invalidním vozíku. V divadle pak pro něho Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak vymýšleli sedací role. Samozřejmě jezdil autem a moc rád jezdil i na čtyřkolce.

Jednou jsem Honzu Kašpara přizval ke spolupráci při představení čtyřkolky Kymco pro ČT - Auto Moto Revue. Důvodem mého nápadu bylo právě poukázat na úžasný přínos těchto vozidel pro tělesně postižené, na nový rozměr možností, které jim čtyřkolky v životě otvírají. Sešli jsme se několik stovek metrů od místa, kde se mělo natáčet, a Honza, sedící na invalidním vozíku, se chytil zadního nosiče čtyřkolky, ať ho tam prý tou ulicí dotáhnu. Několikrát jsem se za jízdy se starostí ohlédl, ale pokaždé jsem slyšel „jen přidej, já se když tak pustím“.

Přijeli jsme na plácek na konci ulice, odkud vedou o ulici výš poměrně dlouhé, dost strmé a hodně zanedbané schody. Než si kameraman přichystal nádobíčko, tak jsem trochu ohříval motor, i po těch schodech. Televizáci byli nadšení, jaké budou mít akční záběry, a Honza Kašpar to ocenil: „Jo, dobrý.“ A po krátké odmlce: „To vyjedu taky.“

Rukama se přetáhl z vozíku na čtyřkolku, rukama přehodil bezvládnou nohu přes sedlo a obě nohy srovnal, aby mu za jízdy někam nevypadly. Pak v klidu vyjel schodiště, sjel dolů a s výrazem naprosté samozřejmosti se k nám vrátil.

V té chvíli moje akcie klesly na nulu, přestal jsem existovat. Před kamerou už pak samozřejmě jezdil a mluvil jen Honza Kašpar a bylo to ono. Tak jsem si to představoval.