Nejdražší propadáky: Deset aut, která stála balík peněz, ale výrobci na nich přesto prodělali

Těžko uvěřit, že mezi propadáky ve své době patřily i některé z nejvýznamnějších automobilů historie. Pro některé byla právě jejich nadčasovost zároveň jejich prokletím, jiné přišly v nesprávné době. A některé z nich byly dokonce předurčeny k neúspěchu…

Koncem 70. let minulého století se bavorská automobilka BMW dohodla s italskou značkou Lamborghini, že společně vyrobí závodní auto, v rámci jehož homologace měl vzniknout určitý počet kusů silniční verze. Lamborghini však nakonec vycouvalo a BMW na výrobu zůstalo samo.

Závodní typ M1 byl nakonec využit pro vlastní šampionát Procar, jenž byl svého času doprovodným seriálem Formule 1. Během tříleté produkce silniční M1 vzniklo pouhých 453 kusů, částečně vinou vysoké cenovky 115 000 dolarů (v roce 2023 by to odpovídalo částce 523 000 dolarů, tedy cca 11 milionů korun). I díky tomu dnes patří M1 ke klenotu značky BMW, po němž touží mnoho sběratelů – prodává se za částky přes 600 tisíc dolarů (cca 13 milionů korun).

Jalpa ze Sant’Agaty Bolognese v tomto našem výběru trochu vyčnívá – jejím problémem totiž nebyla vysoká cenovka, alespoň na poměry sportovních vozů. Hlavní problém Jalpy totiž nesl jméno Countach…

Klínovitý supersport tehdy působil jako zjevení a civilnější Jalpa si horko těžko hledala své příznivce, neboť když už někdo přišel do showroomu Lamborghini, odjel zpravidla právě v Countachi. Za překvapivě dlouhý výrobní cyklus se vyrobilo jen 410 kusů Jalpy s 3,5l V8. Ani dnes nejde o výjimečně ceněnou klasiku, prodejní částky se pohybují pod úrovní 100 tisíc dolarů (lehce přes dva miliony korun).

Vector W8 je přesně jedním z těch případů, kdy se nějaký odvážlivec (konkrétně jistý Gerald Wiegert) rozhodl zpochybnit status quo. Začal opravdu dobře – dvoumístný supersport se šokujícím designem inspirovaný konceptem Alfa Romeo Carabo poháněl dvakrát přeplňovaný V8 o výkonu údajně až 650 koní.

Potíž byla v tom, že mezi prvním prototypem z roku 1980 a produkční verzí na úsvitu 90. let zela obrovská časová propast, kvůli které tohle americké želízko v ohni stihlo vychladnout. Původní cena 250 000 dolarů navíc citelně vzrostla na bezmála 500 000 dolarů, které se během tříleté produkce rozhodlo za neznámý americký supersport utratit jen 22 jedinců. Naposledy W8 změnil majitele v roce 2020 za částku 750 tisíc dolarů, tedy přes 16 milionů korun.

Podobným případem bylo i Bugatti EB110 italského podnikatele Romana Artioliho. Na rozdíl od amerického Vectoru však italské Bugatti opravdu mělo šanci na úspěch. Před příchodem McLarenu F1 šlo o nejrychlejší auto na světě a vůz svého času uchvátil také jistého Michaela Schumachera, i přes na tu dobu šokující cenovku 500 000 dolarů.

Artioli nechal zbudovat zbrusu novou moderní továrnu v Campogalliano, slavnostní premiéra EB110 proběhla v Paříži za přítomnosti Alaina Delona a široké veřejnosti, firma měla špičkové pracovní podmínky pro zaměstnance… Jednoho listopadového dne v roce 1995 už si však příchod do práce „nepípli“ – finanční studna vyschla a produkce se zastavila na 139 vozech. Dnes se tak nejdražší EB110 GT prodávají až za dva miliony dolarů (43 milionů korun), vrcholný EB110 SS ještě o milion dráž (65 milionů korun).

Na konci 80. let se představil koncept Jaguaru XJ220 s impozantním 6,2l atmosférickým V12 pod kapotou a pohonem všech kol, který byl výsledkem práce těch nejzapálenějších techniků z Coventry, kteří na voze dělali většinou o víkendech (proto si také říkali Saturday Club).

V roce 1992 se začala prodávat produkční XJ220, která však měla pouze 3,5l V6 twin-turbo a pohon zadních kol. Ani to však nepomohlo cenovku stlačit níž než na 470 000 liber (dnes cca 850 000 liber, tedy 23 000 000 Kč). Označení XJ220 pramenilo ze slibované maximální rychlosti v mílích za hodinu, která byla ve skutečnosti 212 mph, tedy 342 km/h. Pro zákazníky tak spousta zklamání, mnoho z nich proto stáhlo předběžnou objednávku. Jaguar tak vyrobil pouhých 275 kusů. Jejich hodnota se dnes pohybuje kolem půl milionu dolarů (necelých jedenáct milionů korun).

I tvůrce McLarenu F1 později přiznal, že by na svém mistrovském kousku jednu nebo dvě věci udělal jinak. Přesto šlo z technického hlediska o naprostou špičku toho, co bylo na počátku 90. let možné. A právě proto byla F1 z komerčního hlediska propadák…

Tehdejší cenovku 540 tisíc liber (v dnešní době téměř jeden milion liber, tedy 27 000 000 Kč) obhajoval titulem nejrychlejšího produkčního auta světa a výkony, díky kterým obstojí i ve srovnání s o dekádu mladšími sporťáky. Přesto místo plánovaných 300 vozů vzniklo pouhých 106, a to včetně okruhových a závodních verzí. V roce 2021 jeden kus změnil majitele za částku neskutečných 20 milionů dolarů (přes 430 milionů korun).

Je dobře známo, že silniční vozy Ferrari a vozy závodní Scuderie jsou velmi úzce spjaty – F50 nevyjímaje. Jeho 4,7l atmosférický V12 byl totiž přímo odvozen od monopostu Ferrari 641, se kterým jezdil Alain Prost a Nigel Mansell.

Tomu odpovídala i cenovka 475 000 dolarů (dnes 942 000 dolarů, cca 20 000 000 Kč). Pravda, produkce sice byla „striktně“ omezena na 349 kusů, ale to byla i u předchůdce F40 – a toho se nakonec prodalo celých 1311 kusů. F50 tedy nebyla zdaleka takový prodejní trhák, mnohým po ultimativní F40 připadala moc krotká, dalším neseděl její vzhled. Dnes jde ale o vysoce ceněné auto, poslední supersportovní Ferrari s V12 a manuální převodovkou. Jeho hodnota tak přesahuje čtyři miliony dolarů (86 milionů korun).

Krátce po přelomu milénia přišel Ferdinand Piëch s prohlášením, že koncern Volkswagen vyvine auto, které bude mít 1000 koní a pojede až 400 km/h. Spíše než jak se jim to povede, si většina veřejnosti pokládala otázku, z jakého stromu Piëch upadl na hlavu.

V roce 2005 však všem vytřel zrak – Veyron s cenovkou milion eur opravdu dával výkon 1001 koní a stal se nejrychlejším autem na světě díky maximálce 407 km/h. Vývoj však spolkl tak ohromné množství peněz, že na Veyronu ani jeho derivátech koncern VW nevydělal ani cent. Vlastně se říká, že na každém ze 450 prodaných kusů prodělal neskutečných 6,25 milionu dolarů (134 milionů korun)! Značka Bugatti navíc z tohoto „neúspěšného“ projektu těží dodnes. Doplňme ještě, že ojeté Veyrony (a není jich zatím mnoho) dnes mění majitele za nějakých 1,5 milionu dolarů (přes 32 milionů korun), nejrychlejší verze SuperSport pak svou hodnotou překračuje dva miliony (43 milionů korun).

V Toyotě se rozhodli, že vytřou zrak Ferrari a Lamborghini, šlo tedy opět o snahu porazit status quo. Dost možná by se to i podařilo, vlastně skoro určitě. Ovšem původní konstrukce LFA byla z hliníku, a když už auto bylo skoro hotové, vedení značky ji nechalo sešrotovat a nařídilo inženýrům vyvinout novou kompletně z karbonu.

To vývoj nejen prodloužilo, ale zejména prodražilo. LFA tehdy mělo stát 5 000 000 Kč, nakonec to však bylo nějakých 10 000 000 Kč. A není to tak dávno, co jste si jeden mohli pořídit jako zbrusu nový. Dnes už se však veřejnost umoudřila a z LFA s vyjícím 4,8l V10 je budoucí klasika, ceny se tak pohybují v průměru okolo 20 000 000 Kč.

Lykan Hypersport je asi jediným autem z našeho výběru, které bylo propadákem skrznaskrz. A to nejen komerčně, ale i technicky. Vůz poháněl 3,7l plochý šestiválec biturbo o výkonu (údajně) až 740 koní, na stovku měl zrychlit za rovné tři sekundy. Cena vozu posázeného pravými drahokamy byla tehdy 3,4 milionu dolarů.

Potíž byla v tom, že motor trpěl na přehřívání, a tak se žádný nezávislý novinář pořádně nedostal k otestování či potvrzení jeho schopností. Projekt financovaný libanonským miliardářem a vyráběný v Dubaji tak vznikl v pouhých sedmi exemplářích, přičemž jeden skončil ve službách dubajské policie.

Máte ve výběru našich deseti neúspěšných sportovních vozů nějakého favorita, nebo naopak auto, které se vám hnusí? Dejte vědět v komentářích. Je pravda, že ani jedno z nich nejspíš nenechá člověka chladným. Buď je milujete, nebo je nesnášíte, ale nic mezi.