Nalezneme ještě na trhu youngtimery do 100 000 kč?

Sportovní auta tentokrát vynechám, současně už se asi do magické hranice jednoho sta tisíce korun nevejdou žádní luxusní hrdinové minulosti s velkými motory, o ostrých hatchbacích ani nemluvě. Bývávaly doby, kdy nebyl problém koupit do sta tisíc korun i slušnou, plně funkční „Ameriku“, ale dnes s rostoucí cenou kontejnerové přepravy i zájmem o klasická auta za oceánem už zkrátka musíte počítat s jinými ciframi. Zůstávám s výběrem tedy raději u nás v Evropě a s překvapením zjišťuji, že se s notnou dávkou trpělivosti při hledání a výběru dají ještě koupit moc pěkná a zajímavá stará auta za velmi nízké peníze. Jen se nesmíte bát kvůli některým cestovat i pěkně daleko.

Když venčím psa, často míjím v našem sousedství červený Peugeot 205, který vypadá vážně jako nový. Majitel ho občas parkuje venku, a tak si jej občas s radostí obejdu a kroužím okolo. Není to žádné vysněné GTI, ale nejspíš úplně obyčejná jedna-jednička. Přesto designově uchvátí, protože ve studiu Pininfarina opravu asi nikdy nenavrhli ošklivé auto.

Peugeoty 205 v pěkném pojízdném stavu se občas vážně ještě objevit dají a vlastně i se základní výbavou jsou to lehká a mrštná autíčka, která se řídí krásně mechanicky a mívají příjemný jadrný zvuk motoru. Kdo touží jen po GTI či kabrioletu, musí si na nějaký slušnější kousek připravit už minimálně dvě stě tisíc!

Mým osobním favoritem starých malých aut do sta tisíc bude ovšem Renault 5. Malý Renault se vyráběl bez přestávky od roku 1972 až do půlky devadesátých let. A zrovna ona pozdní oplastovaná verze nové generace pětky nebo-li superpětky, vyráběná od roku 1984, by byla přesně to auto, které bych dnes jako starou stylovku do sta tisíc vybíral. Mnozí to asi nebudete vědět, ale právě tento Renault stylizoval sám autor Lamborghini Countach Marcello Gandini. Na výběr bylo několik motorů, včetně docela silné sedmnáctistovky, ale nejspíš narazíte na „superpětku“ v provedení s motorem 1 390 cm3 o výkonu 60 koní.

Doboví konkurenti Fiat Uno nebo Citroën AX jsou možná ještě lehčí a agilnější v zatáčkách, ale bude větší oříšek sehnat nějaký ještě neprorezlý. Bohužel se tenčí i zásoby náhradních dílů a není jednoduché na tato před třiceti lety nejrozšířenější malá auta vše sehnat. Pořád je ale provozování osmdesátkového francouzského nebo italského autíčka docela levná kratochvíle. Klidně mi napište dole do komentářů, které staré malé auto by byl právě váš favorit. Já mám ale jasno. Byl by to Renault 5 v nějaké pěkně zářivé pastelové barvě.

Když se podíváme o třídu výš, měli jsme ještě nedávno hromady aut na výběr. Jenže jak doba pokročila a všechna ta fajnová osmdesátková auta přelezla tři křížky na hrbu, pěkných pojízdných aut v běžných verzí ubylo. Spoustu jich zlikvidoval v minulosti systém „šrotovného“ a ještě větší spoustu koroze. Zkuste dnes sehnat Lancii Deltu 1,6 i.e. v ucházejícím stavu, nebo zachovalou pojízdnou Alfu Romeo 33 1,7i s motorem Boxer. Bývala to moc zajímavá auta na svezení a nadšenec by je bral hned, ale stala se na trhu snad vzácnějšími než limitované supersporty. Ta auta se bohužel do dnešních časů nedochovala.

Nenáročný začínající veteránista však vezme za vděk určitě i prvním Escortem s předním pohonem. I s třináctistovkou pod kapotou neudělá vůbec žádnou chybu. Escort překvapí přesností a agilními jízdními vlastnostmi. Je opravdu radost jej řídit. Pokud byste se chtěli dozvědět více a přehlédli jste, před časem jsem psal o Escortu a dalších Fordech minulosti ucelený článek.

Mým favoritem nižší střední třídy přelomu osmdesátých a devadesátých let bude ale Fiat Tipo. V evropské inzerci už naleznete spíše jen pár kousků, ale obrňte se trpělivostí a dočkáte se. Obzvlášť atraktivní by bylo objevit Tipo v provedení DGT s futuristicky digitálním přístrojovým štítem a motorem 1,6 i.e. o výkonu 86 koní. S tím italský hatchback, který se stal současně i autem roku 1989, solidně upaloval kupředu a nějakého toho našeho domácího Favorita lidově řečeno namazal na chleba, kdy si vzpomenul.

Jako dítě jsem opravdu zbožňoval Ford Sierru. O to víc, že jsem na něj měl jisté vzpomínky, kdy jsme se v jednom modrém exempláři v „kufrovém“ provedení v raných devadesátých letech občas projížděli. O to větší radost mi udělalo, že dnes Sierru 2.0 CL z roku 1987 doma máme a občas ji protáhneme na nostalgickou projížďku. Sierra v sobě kloubí gaučovitou pohodlnost velkých Fordů osmdesátých let s docela sportovními jízdními vlastnostmi, které si občas člověk přibásnil, protože existovala Sierra Cosworth, a to byl teprve pojem! Dnes budete rádi, že se vám povede v našem vytyčeném limitu sehnat nezrezlý a zachovalý exemplář obyčejné verze s dvoulitrovým motorem „Pinto“. Se sportovním Cosworthem nemá sice nic společného, ale přesto za volantem Sierry zažijete neobyčejné.

Ford Sierra však přesto všechno není mým jasným favoritem ve střední třídě. Lidé ve své době vybírali mezi trojkovým bavorákem, Audi 80 a Mercedesem. A právě Mercedes-Benz 190E je auto, které jsem si nikdy sám nekoupil, ale mnohokrát už chtěl… Co se týče jízdy, namlsal jsem se před pár lety svezením ve sportovní verzi 190 E 2.3-16 s motorem s dvouvačkovou hlavou válců přímo od Cosworthu. To je rozkošné auto. Působí velmi pohodlně, přitom motor lze roztočit až lehce přes 7 000 otáček a řazení na kulise, kde máte dvojku a trojku v jedné přímé lince, působí přesně jako u starých závodních aut.

Přezdívaný „baby benz“ měl unikátní schopnosti potěšit jako sportovně nízké auto, které ale ve skutečnosti jezdilo tiše a kultivovaně. Jednou jsem málem koupil přímo vzácnou verzi 190E 2.6 Sportline s řadovým šestiválcem (160 koní) a manuální pětistupňovou převodovkou za 110 tisíc korun, ale to už uplynulo hodně vody. Dnes jsou pěkné Sportliny se šestiválcem k mání za trojnásobek. Kdo by to byl tušil…

Naštěstí jde do 100 tisíc korun sehnat základní čtyřválec 1,8 litru nebo dvoulitr, případně ještě občas i čtyřválcová dva trojka, která se vždy pojila s trochu lepší výbavou. Za své peníze dostanete nadčasový design Bruna Sacca a benzinový motor o velmi slušném výkonu na svou dobu a cenovou hladinu. Snad jen diesely nebudou dnes nabízet žádnou zvláštní atraktivitu, těm bych se při výběru spíš vyhnul.

Za sto tisíc korun jdou kupodivu koupit i velké a ve své době luxusní vozy. Je fakt, že člověk musí zapomenout na osmiválcovou Audi, Mercedes třídy S, pětkový či přímo sedmičkový bavorák, ale třeba takové čtyřválcové Scorpio, áčkovou Omegu nebo velké hranaté Volvo koupit ještě půjde.

Dokonce když se spokojíte se základní výbavou, látkovým interiérem a čtyřválcovým dvoulitrem, objevíte i nesmírně kvalitní a ve své době oblíbený Mercedes-Benz W124, který u fanoušků platí svým způsobem za nejlepší sedan všech dob. Střízlivý příjemný design, rovněž jako v případě „stodevadesátky“ od Bruna Sacca, dodává potřebnou solidnost a technika opravdu nezklame. Ačkoli je Mercedes skvělý a dole zobrazené Volvo 940 by nejspíš fungovalo s nejmenší servisní náročností, mé srdce by tíhlo k modrému oválu.

Ve Fordu Scorpio, tehdy v modré metalíze, jsem se jeden týden vozil jako kluk v roce 1996 na školním výletě v Londýně. Pokud jste mí vrstevníci a je vám zrovna kolem čtyřicítky, možná na ty výlety pamatujete. Do Londýna se cestovalo autobusem a nebydlelo se v hotelu, ale po dvojicích v rodinách. Se spolužákem jsme „vyfasovali“ velmi milou paní domácí, která nám ráno vždycky připravila anglické cereální „brikety“ (Weetabix), které se rozpouštěly v oslazeném mléce. A pak jsme se nejvíc těšili na rozvoz autem k místu setkání celé naší skupiny.

Jestli jsme tehdy navštívili i Buckinghamský palác, už si nepamatuji, ale bezpečně vím, že nastartované Scorpio (v Británii zvané Granada) mělo pod kapotou vidlicový šestiválec 2,9 litru. A jeden den na nás se spolužákem čekala změna, místo pohodlných sedaček jsme se krčili na zadních lavicích Peugeotu 205 GTI syna oné paní domácí. Ten Peugeot byl červený a od té doby gétéíčko vážně chci. Zatím se ještě nepoštěstilo, ale jsem rád, že jsem ho alespoň jednou řídil a nezklamalo mne.

Ono by se dalo vyprávět dál a dál a téma levných osmdesátkových aut, která jsme jako malí kluci zbožňovali, by se dalo probírat u piva klidně celý večer. Tolik prostoru tu v článcích bohužel nemáme. Ačkoli mne mrzí, že nízký rozpočet dnes už z výběru oblíbených youngtimerů diskvalifikuje tradiční hráče, jakými je původní Rover Mini nebo trojkový bavorák generace E21 a posléze E30, je pořád vidět, že za rozumné peníze leccos koupit lze. Jen je potřeba se obrnit trpělivostí, za vysněným autem se klidně vypravit přes půl Evropy a nakonec se výsledek dostaví.

Hromadu aut jsem navíc vynechal, nepodíval se ve vzpomínkách třeba vůbec do Japonska, odkud by se nepochybně dalo také vybírat. Jestli jste ovšem právě podobnou věc provedli a za rozumný peníz konečně sehnali svého dávného „hrdinu (nedávné) minulosti“, dejte nám vědět do komentářů, jaký úlovek se vám podařil. Rád si vaše postřehy či příběhy počtu pro změnu zase já.