Článek
Tedy naštěstí ne všichni, pořád existuje skupina nezdolných optimistů a vizionářů, která se snaží protlačit hlas rozumu a pomoci vyřešit zdánlivě neřešitelné. Logika totiž hovoří jasně: jedinou možností, jak do zahuštěných center měst vmáčknout víc aut, není rozšiřovat silnice, ale zmenšit auta – beztak je v nich většinou jen řidič, maximálně s jedním spolujezdcem.
Proto se zrodil trend mikroaut. Jejich počátky jsou však zakotvené hluboko v dobách, kdy byly silnice poloprázdné – mikroauta se svými mikromotory tehdy nešetřila prostor, ale majitelovu peněženku. Největší rozmach zaznamenala po druhé světové válce, kdy se Evropa stavěla na kola díky prckům jako Fiat 500, BMW Isetta, Messerschmitt KR200 a jim podobným. Kupní síla se však postupně zmohla, auta do kapsy se stala zbytečnými a odsunula se na okraj trhu.
Ne však v Japonsku, které jako ostrovní země bojuje s omezeným prostorem a zdroji. Proto tu v roce 1949 zavedli speciální kategorii kei (zkratka pro keijidōsha, doslova „lehké auto“) pro malá auta s malými motory (jako dostupnou alternativu k motocyklům). Konkrétní specifikace se v průběhu času měnila (začínalo se na délce 2,8 metru, metrové šířce a objemu motoru 150 cm3, současné předpisy dovolují délku 3,4 metru na délku, 1,48 metru na šířku a motor s objemem 660 cm3 do výkonu 64 koní), ale smysl zůstává stejný: kei auta mají nižší zdanění a levnější pojištění (jako bonus k nižším pořizovacím a provozním nákladům), navíc si jedno můžete pořídit i bez dedikovaného parkovacího místa (které v Tokiu a dalších metropolích stojí majlant). V centrech měst pak tito prckové ušetří spoustu prostoru na silnici i při parkování. Chytré!
Hondu N-BOX nejspíš neznáte, ale jde o neprodávanější auto Japonska a spadá přitom do miniaturní kategorie kei car. Podobných aut se v Japonsku každý rok prodá kolem milionu kusů
V Evropě se mikroauta posunula více do centra pozornosti díky zalidňujícím se metropolím a ropné krizi v 70. letech. Od té doby se objevilo mnoho projektů a nadějných prototypů – sám geniální inženýr Gordon Murray přišel před deseti lety s konceptem dvoumístného auta tak malého, že by se do jízdního pruhu vešla dvě vedle sebe a parkovat by mohla příčně i na podélném stání. Jeho propracovaný koncept byl materiálově optimalizovaný a zahrnoval i zjednodušený proces výroby, aby výsledek byl opravdu dostupný, přesto se mu nepodařilo najít nikoho, kdo by se jeho realizace chtěl ujmout. Malé firmy na start výroby a distribuci prostě nemají sílu…
…a pro velké automobilky je to zase příliš malé sousto. Podobný koncept čas od času ukáže i zavedený automobilový výrobce (v poslední době třeba Audi, Seat nebo Toyota), ale jen Renault našel odvahu, aby ho vypustil do světa. Jediným (jakžtakž) komerčně úspěšným projektem v oblasti miniaturních aut je tak Smart, ale ani ten tak úplně neplní zadání – auto je sice poměrně kompaktní, ale stále dost velké a především drahé na tak jednoúčelové druhé/třetí auto v rodině.
Řešení na dvou kolech
V 80. letech přišla Honda s geniálním nápadem vmáčknout do kufru malého modelu City ještě menší skládací motocykl (hádku o to, jestli motorku navrhli podle tvaru kufru auta, nebo jestli kufr auta navrhli podle tvarů motorky, ponechme stranou). Motocompo tak bylo skutečně maličké a jeho motor měl výkon pouhých 2,5 koně z objemu 50 cm3, ale na ujetí těch pár kilometrů v samém centru města to stačilo. Myšlenka byla taková, že autem dojedete do města a necháte ho zaparkované na periferii, na motorce pak dojedete „poslední míli“.
Vmáčknout do kufru malinkého auta ještě menší motorku byl mistrovský inženýrský kousek
Dnes tento koncept některé automobilky zkoušejí oživit, ale místo velké benzinové motorky do kufru vmáčknou elektrickou koloběžku, která je skladnější (vejde se pod podlážku kufru, místo aby zabrala celý jeho objem), lehčí (Motocompo vážilo 45 kg!) a lacinější. Geniální!
Dnes podobnou roli snadno zastane skladnější elektrokoloběžka
Mikroauta tak nemají šanci. Tedy pokud se pro jejich existenci nevytvoří vhodné podmínky. Japonsko nám dává jasný příklad: nižší zdanění, nižší pojištění a volné parkování. Nikoho to nebude bolet a centrům měst se tím uleví – zvlášť s elektrickým pohonem, díky němuž budou mít konstruktéři snazší práci a nám se bude lépe dýchat.
Do té doby je ale řešení ucpaných měst jediné: nechte auto doma. Sedněte do MHD, naskočte na skútr nebo oprašte kolo a budete překvapení, jak rychle se dá v městských centrech cestovat.