Článek
Nedávno vyjmenoval Honza Červenka pět dobrých důvodů proč milujeme stará auta a věřím, že z onoho popisu jasně pochopí podstatu záliby v automobilové historii i naprostý laik. Honza však říká, že málokdo se dokáže otočit po vyloženě mainstreamovém autě, zkrátka fanouškovské auto přeci musí být vždy něco trochu netuctového. Je to samozřejmě pravda, ale těžko pak vysvětlíme, že lidé po čase milují i všechna ta běžná lidová auta, která bývávala ve své době čistě jen spotřebním zbožím.
Mým prvním veteránem byla zelená Simca 1301. Auto, které kdyby nebylo až gaučově pohodlné, tak by ve skutečnosti ničím nevyčnívalo. Tím druhým byla Cortina druhé výrobní řady, měla světle modrou pastelovou barvu a jen dvoje dveře. V Británii jich jezdívalo ve své době tolik jako dnes u nás Rapidů a Octavií. Přesto ani taková auta nezůstávají stranou zájmu a lidé jsou po čase ochotni věnovat jim čas, péči i peníze na opravy a údržbu. Stojí to vždy hromadu úsilí. Proč toto děláme i v případě obyčejných aut, která ničím nevynikají?
Škoda Rapid 136 je přesně tím typem auta za kterým se nostalgicky ohlédneme, ale když se doopravdy svezeme, uvědomíme si, že naše vzpomínky měly hodně velké růžové brýle
Vždycky nastane takový zlom, kdy i běžná auta najednou zmizí ze silnic. Já si prošel jako kluk hlavně tu éru, kdy po československých a pak českých silnicích jezdívalo množství sedmdesátkových ojetých aut a vozový park byl spolu se zánovními škodovkami 105/120 docela unylý. Mimo škodovek jezdily Trabanty, občas Wartburg, Polski Fiat a sem tam nějaká ta Lada nebo taky Dacia. Vidět tehdy na silnici (nebo ještě lépe mít šanci si prohlédnout na parkovišti) západní auta bylo dost vzácné. Taky si na většinu těch setkání pamatuji. I proto v podstatě tuctové auto (z pohledu Francouze) jako byla právě v úvodu zmíněná Simca na mě působilo jako velká exotika.
V devadesátých letech, na které už pamatuji daleko lépe jako dítě a posléze teenager, už to bylo na silnicích pěkně pestré. A přesto lidé dnes rádi sbírají i tehdy absolutně tuctové Favority, které měl v průběhu devadesátých let v rukou takřka každý. Tahle auta zkrátka ze silnic zmizela a dnes už není tak snadné vidět pěkný kousek, chtě nechtě se po něm ohlédnete a udělám to i já. A to bych se sám sobě vysmál ještě takových deset let zpět.
Škoda Favorit byla ještě produktem osmdesátek, ale většina z nás s ní projezdila první půlku let devadesátých; měla své vrtochy, ale vsadím se, že na ni vlastně všichni vzpomínáme v dobrém
V rodině byl po dlouhá leta vínový Favorit 135L z roku 1991. Byl celkem obyčejný, měl však i otáčkoměr a nějakou tu drobnější výbavu á la „LS“ navíc. Během let používání trochu zreznul, stejně jako drtivá většina ostatních kousků. Někdy deset let nazpět jsme ho bohužel nechali sešrotovat, protože neměl ani tu hodnotu, kterou by býval stál přepis spojený s placením ekologické daně. A tak byl jeho osud zpečetěn. Dnes mi připadá, že si snad i zasloužil svůj život patřičně prodloužit, nebyl ve zdaleka tak špatném stavu.
Devadesátky jako nový fenomén sběratelství
Favorit se neřídil bůhvíjak dobře. Byl to sice obrovský posun oproti zastaralým škodovkám s motorem vzadu, ale pořád si pamatuju na jeho gumové řízení i řazení a na motor který nad čtyřmi a půl tisíci otáček spíš jen řval. A když jsem zařadil pětku, otáčky poklesly naopak příliš a zase nezrychloval. Určitě na to všichni dobře pamatujete. Přesto se za pěkným kouskem dnes mlsně ohlédnu. Je to nostalgie, jinak to totiž vysvětlit nelze.
Opel Vectra A byla prvním skutečně komfortním a tichým autem, které jsem jako kluk docela i obdivoval. Pod kapotou byl jen motor o objemu 1600 cm3 a výkonu nějakých 72 koní, jenže i to tehdy stačilo k velké radosti
A nostalgie mě provází zejména všemi devadesátkovými auty západních značek. I když to byl tehdy běžný Opel Vectra A, se kterým jsme v rodině občas jezdívali. Vzpomínám i na první svezení s jedničkovým Fordem Mondeo a na designově zajímavé a hodně zaoblené Mazdy 626. Byla to tehdy ta první doopravdy tichá a v mých očích luxusní auta, zkrátka káry na úrovni. A to nepíšu ani o tehdejších Mercedesech, BMW či Audi, o italských značkách nemluvě. S těmi jsem se jako kluk šanci svézt neměl. Myslím, že tuhle nostalgii nezažíváme jen my Češi, ale dá se aplikovat obecně.
Najednou všechna tahle devadesátková auta, která bývala ještě před pár lety vysloveně lacinými ojetinami na dojetí, zažívají jakýsi sběratelský boom. Opravdoví veteránisté asi kroutí hlavami, ale já se třeba moc rád ohlédnu za čímkoli pěkným a zachovalým z devadesátých let. Zrovna dnes jsem potkal na ulici kombíkový Passat B4 v očividně velmi zachovalém stavu, ještě se starými pražskými SPZ a hned jsem se u něj musel samozřejmě na moment zastavit.
Porsche 911 996 Carrera 2 se začala vyrábět na sklonku roku 1997; nezdá se to, ale je to už dlouho; budeme na ní někdy pohlížet jako na veterána? Sám nevím…
I na vybraná auta nového milénia díváme úplně jinak než nedávno
Je to sice generační záležitost, ale dnes už takovou tu sběratelskou nostalgii začínáme vnímat i u aut, která nejsou ani dvacet let stará. Obyčejná auta z té éry, jakými je třeba první generace Fabie, snad kromě všech pistáciově zelených sedanů, zatím lidem na chodníku krky neotáčí, ale mám na mysli všechna ta trošku speciální a rychlá auta.
Všechna vyjmenovat nejde, ale v drtivé většině jsou to přesně ti poslední „jednorožci“. Auta, jejichž nástupci buď ani neexistovali, případně nebo přišli o své charakteristické točivé atmosférické motory, koncepci pohonu nebo nadčasový design. Proto se také nesmírně rád auty z éry první dekády nového tisíciletí svezu, a když už si pochopitelně všechna nemohu domů koupit, mohu je alespoň na chvíli vyzkoušet a předat své dojmy dál. I přesto tu a tam něco z té doby do mé garáže zavítá, myslím teď zejména na kompresorem přeplňovaný Mini Cooper S John Cooper Works.
Mini Cooper S John Cooper Works (R53) je přesně příkladem zajímavého nestárnoucího designu; kompresorem přeplňovaná šestnáctistovka je skutečně charakterní a vzhledem k tomu co tohle malé autíčko pořád na silnici předvede, tak byste mu ty dvacetiny netipovali
Myslíte si sami na nějakého budoucího veterána?
Rozhodně v této zálibě nezůstávám sám. Ostatně i garáže mých kolegů tady na webové Garáži se celkem slušně zaplňují různými hrdiny minulosti, kteří zdaleka ještě žádní veteráni nejsou, ale už na ně tak s onou nostalgií zkrátka pohlížíme.
Honza Koubek třeba již leta jezdí ve stříbrné Mazdě MX5, která tuším zrovna příští rok oslaví své dvacetiny, Lukáš Volšický se stará o zajímavé duo Alfy Romeo 166 se šestiválcovým „Bussem“ i náladovou Mazdu RX8 s dvourotorovým wankelovým motorem a u Honzy Červenky je garáž vůbec velmi pestrá. Dokonce už i BMW 335i, v garáži Dominika Valáška, se pomalu dostává do toho věku. Martin Tolar letos cestoval napříč Evropou v devadesátkovém Jaguaru XJ (X300) a já se nyní snažím o uvedení posledního automobilového objevu, Alpiny B10 V8, do perfektního stavu.
Alpina B10 V8 už prodělala poměrně komplexní servis a ačkoli má na hrbu takřka 260 000 kilometrů, jezdí tiše, bez pazvuků a motor táhne jako tenkrát; zkrátka kvalitní základ
Osmiválcová Alpina B10 dostala v průběhu posledního měsíce zevrubnou údržbu a dělá mi větší a větší radost. Pozornost se tentokrát věnovala hodně podvozku. S novými originálními typy tlumičů a po repasi všech komponentů, kde se přece jen po letech už našla vůle, jezdí najednou přesně tak, jak výrobce exkluzivních automobilů z Buchloe zamýšlel. Funguje vlastně tak dokonale, až se zdráhám myslet si, že z ní jednou bude veterán. A to nás od oficiálního veteránského statusu dělí pouhých pět let.
Devadesátky nás zkrátka fascinují a to i s dobou, která přišla těsně po oslavách milénia. Auta této éry jsou totiž extrémně použitelná, umí být rychlá, přesná na řízení a mívají skutečně zajímavé motory.
A jak je to u vás, našich čtenářů? Jste ochotni věnovat čas, úsilí i peníze do údržby a oprav devadesátkových aut, které ještě opravdoví veteráni ani nejsou, ale nostalgie vás k nim táhne čím dál tím víc?