Jak se nespálit při investicích do klasických aut. Třeba staré škodovky i přes dnešní přestřelené ceny potenciál moc nemají

Stará auta miluje doopravdy jen nadšenec. Někdo možná říká, že na starém autě nelze prodělat, ale opak je pravdou. Pro mnoho lidí jsou klasická auta celoživotním koníčkem, a pokud jste v oboru nováčkem, zabere vám spoustu času, než všechny potřebné znalosti načerpáte.

Mnoho historických aut skutečně během poslední dekády či dvou výrazně navýšilo svou prodejní cenu. Ale vůbec nemáte jistotu, že se podobné bude opakovat i za dalších deset dvacet let. Auta jsou taková živá komodita. To není obraz nebo socha. Je to technické dílo, které potřebuje svou údržbu, jednotlivé díly se na něm porouchávají a komplexnější renovace bývají drahé. A k tomu, abyste staré auto udrželi při životě, potřebujete nejen dobré dílenské zázemí. Musíte znát dobrou partu okolo značky i modelu auta, který máte, sdílení zkušeností je nedílnou součástí celého koníčku.

Rozdíl mezi relativně nízkou nákupní cenou automobilového veterána v minulosti a jeho současnou vyšší prodejní hodnotou není jen čistý zisk. Musíte vždycky počítat s tím, že do auta během let mnohé peníze investujete na garážování, údržbě i opravách, aby získalo svou reálnou současnou prodejní hodnotu. Často je součet původní ceny, průběžných oprav a inflace za dané období nakonec mnohem vyšší než aktuální prodejní cena. Tím chci říct, že na něm proděláte. I to je jeden z důvodů, proč by se měl každý skutečný investor vážně zamyslet nad tím, jestli do této oblasti vůbec vstupovat, nebo raději přenechat trh s klasickými auty primárně nadšencům, pro které je nákup historického vozu hlavně radostná událost.

Pokud máte skutečně hodně peněz, dá se do automobilů reálně investovat. Jestli jste třeba měli před deseti lety volných 35 milionů korun, byla tu možnost koupit například Ferrari F50, které byste letos dokázali prodat za nějakých 110 milionů. Tomu se říká investice! Bude se podobná věc opakovat i pro další dekádu? Nevím, ale vzhledem k tomu, jak málo exemplářů vzniklo a jak unikátní automobil to je, je vysoce pravděpodobné, že takový vůz vůbec nemá smysl prodávat dnes, ale čekat na jeho další zhodnocení.

Ferrari F50 beru jako příklad, ale v lehce příznivější cenové relaci jeho příběh kopíruje i desetiválcový technický klenot od Porsche, model Carrera GT. Zatímco ještě před pěti lety bylo možné perfektní exemplář koupit za dvacet milionů korun, dnes se bavíme o dvojnásobku. Mají tahle auta ještě další potenciál ve svém zhodnocení? Není jejich cena už příliš vyšponovaná? Já si myslím, že není. Jak Ferrari F50, tak Porsche Carrera GT je příklad malosériových aut, která jsou nositelem určitého technologického milníku. Osloví nejen nás, generaci současných čtyřicátníků, kteří jsme je měli za své automobilové modly, ale dokážou zaujmout zcela nadčasově. Do této kategorie patří samozřejmě daleko víc aut, tuto dvojici neoklasiků uvádím jako příklad. Investiční potenciál je předvídatelný u obdobné skupiny aut – velmi drahá, velmi vzácná.

Teď asi zklamu naše mnohé čtenáře. Jsem jedním z těch, kteří nevěří, že sběratelství poválečných škodovek a dalších vozů socialistické éry dává nějaký trvalý investiční smysl. Tahle auta v minulosti navýšila své hodnoty kvůli dvěma faktorům, které jsou pomíjivé. Jeden z nich byl obchod s nostalgií, který na část zájemců zafungoval, a ten druhý, že se ceny těchto aut prakticky zvedaly čistě od nuly. Vždyť to není ještě tak dávno, kdy se dal koupit omšelý Trabant za útratu pátečního flámu v hospodě. A škodovky „stovky“ vám kolikrát lidé nabízeli i čistě za odvoz.

Situace se před nějakými dvaceti lety začala pomalu měnit a dospěla až do takového trochu šílenství, kdy si mnoho lidí dodnes myslí, že vlastnit starou Škodu 100, neřkuli dokonce bájné „erko“, je něco jako mít doma vzácný drahokam. Není tomu tak. Ta auta jsou zajímavá totiž jen pro určitou generaci a jen u nás v Česku. To jsou právě dnešní šedesátníci, sedmdesátníci, kteří se ještě navíc dělí na poměrně ostře rozdělené tábory. Jedni jsou střízlivými realisty, kteří si velmi dobře pamatují na všechny ty útrapy s těmito špatně vyrobenými auty, a druzí jsou naopak zaslepenými fanoušky.

Je hezké, že udržujeme v chodu i tuto ne tak slavnou historii domácího automobilového průmyslu, ale nebavme se vůbec o investici. Už generace, mezi niž patřím, děti rodičů, kteří nás v těch škodovkách s motory vzadu vozili, moc dobře víme, že tahle auta rozhodně sbírat nechceme.

Část nostalgie k těmto strojům cítím, ale jedna zápůjčka starého dětského snu, Škody Rapid 136 z roku 1988, mě jen utvrdila v tom, že auta ze „Západu“ byla tehdy vážně někde úplně jinde. A také jsme po nich všichni toužili. I ti dnešní nostalgici hledající staré dobré časy, jen si to už naplno neumí přiznat.

Jen z malé části automobilové produkce se skutečně stane ceněná klasika. Auto musí být krásné, mít zajímavou a dostatečně výkonnou techniku a ještě v sobě ukrývat jakýsi nadčasový charakter. Dnes se s obdivem díváme na techniku osmdesátých i devadesátých let a hledáme auta, která stojí za to s odstupem času vlastnit. Zčásti je motorem nostalgie nás, generace současných čtyřicátníků, kteří jsme auta vždycky milovali. A jen velmi těžce se srovnáváme s novou realitou, jež víc než naznačuje, že éra spalovacího motoru nezadržitelně končí.

V tomhle ohledu můžete koupit vlastně cokoli zachovalého z onoho zmíněného období a ono pravděpodobně postupně naroste na své ceně. Jenže není to tak lehké. Je potřeba hledat auta, která měla i tehdy nějaký společenský přesah, byla skutečně žádaná a reprezentovala určitý styl. Z hlediska investice nemá smysl zrovna jako u těch škodovek sbírat auta, která už vaše děti nejspíš řídit chtít nebudou.

Pokud chcete dnes koupit něco, na čem skutečně reálně v čase vyděláte, musí to auto být přece jen exkluzivní a ještě nebýt úplně zapomenuté. Takových vozů je málo. Fenoménem je samozřejmě Porsche 911, modely ještě ze vzduchem chlazené éry. Na nich nejspíš během následujících let neproděláte, ale nějaký dramatický boom cen už přece jen nečekám. Bude zajímavé sledovat, jak staré „poršáky“ osloví generaci dnešních dvacátníků, až na ně budou mít konečně peníze. Poperou se o ně, nebo trh začne spíš uvadat? To je to, co zatím nevíme.

Zajímavý prostor mají na trhu někdejší luxusní „gé-téčka“. Jenže ta nemají zrovna levnou údržbu. Auta, která mám na mysli, jsou například Jaguar XKR (X100), Aston Martin DB7, Maserati 3200 GT nebo Porsche 928 S4 (GT či GTS), případně krásné BMW 850 CSi. Ta auta už svůj odraz ode dna automobilového trhu prodělala a možná mají svůj potenciál.

Vezměte si dnešní ceny takového Fordu Sierra Cosworth, případně Lancií Delta Integrale. Vždyť Delta Integrale 16V vyjde v perfektním stavu na víc peněz než třeba Ferrari 348 TB ze stejných let. I v podstatě obyčejný dvojkový VW Golf GTI dnes stojí víc než třeba Porsche 944. Bude zajímavé sledovat, zda je tato anomálie přechodná jen díky nostalgii jedné generace, nebo budeme za ty slavné ostré hatchbacky platit v budoucnu ještě víc.

Je vidět, že cena aut po letech vůbec nekopíruje tehdejší ceny. Stačilo jen, že onen model oslovil celou jednu generaci, a jeho jméno získalo zvuk. Osmdesátkové Bentley Turbo R, které stálo asi jako tři poršáky nebo skoro dvě Ferrari, dnes koupíte v podstatě úplně za drobné. Čím to je? Nejspíš právě tím, že tehdy bylo tak drahé, že o něčem takovém obyčejní kluci ani nikdy nesnili. Jestli je nákup zrovna takového auta prozíravou investicí do budoucna, to je velká otázka. Spíš na jeho provozu a opravách utratíte násobně víc, než kdy bude možné zpeněžit jeho prodejem.

A to je přesně to základní, co by si každý investor do klasických automobilů měl uvědomit. Z pohledu návratnosti je nákup vždycky riziko. V prvé řadě se vůbec nemusíte strefit do modelu, který půjde nahoru, a také nemusíte vůbec koupit auto v tak dobrém stavu, v jakém jste mysleli, že bude. To je nejtypičtější problém. Těch peněz, co do takového auta postupně nasypete, bude víc a čísla vaší investice začnou jít rychle do červeného. Proto by si každý investor měl opravdu dvakrát rozmyslet, jestli tento obor vůbec zkoušet.

Osobně mám nejraději, když vidím klasická auta v rukou komunity nadšenců. Snad jednou jedinkrát jsem jedno své historické auto prodal vysloveně sběrateli, jinak to byli vždy nadšenci a blázni do autíček, zkrátka stejná krevní skupina lidí. Pokud jste totiž nadšenec, koupíte si nakonec navzdory všem tabulkám a statistikám právě to auto, které jste si vysnili. A budete z něj mít radost, i když se na něm nakonec žádný kapitálový výnos nikdy realizovat nebude.