Článek
NAPROSTÉ PEKLO! Výstižnější popis pro provoz na indických silnicích mě nenapadá. A vůbec nejde o to, že se tu jezdí vlevo, takže musíte obrátit všechny své řidičské návyky naruby – vnímání rozměrů auta a jeho umisťování na silnici, sledování zrcátek, řazení (naštěstí jsme jezdili s automaty, které situaci výrazně usnadňují), čtení značek nebo dávání přednosti…
Ačkoliv na to poslední zapomeňte, na pravidlo pravé ruky se v Indii nehraje – tady jezdí první ten, co má víc odvahy a prostě to tam pošle (ačkoliv obrovské náklaďáky a autobusy se tu přeci jen těší určitému přirozenému respektu). Nakonec i většina ostatních dopravních pravidel, které na našich silnicích bereme jako dogma, jsou tu vnímána spíše jako nezávazná doporučení: značky tu prakticky žádné nejsou, semaforů jsme potkali jen pár, pruhy víceproudých silnic jsou jen orientační a svícení v noci tu lidé buď ignorují, nebo to neustále praží dálkovými atd.
Na silnicích je pořád plno, s auty se míjíte na centimetry, často i milimetry
Výsledkem je šílená změť aut všech možných velikostí a stádií rozkladu, otlučených starých autobusů a náklaďáků převlečených za alegorické vozy. Do toho hejna motorek a skútrů (často doslova zavalených nákladem, řízených bláznem bez helmy a jedoucích ideálně v protisměru) a smečky tuk-tuků a rykš, které se prolínají naprosto bez jakékoliv logiky a organizace.
Na motorce celý byznys a samozřejmě bez helmy, žádný stres
Chodníky tu prakticky neznají, takže se musíte umně vyhýbat i dost neopatrným chodcům. Absolutní přednost? Na to zapomeňte, tady neopatrného člověka spíš přejedou, než aby ho pustili. Běžnými účastníky provozu jsou tu navíc kromě toulavých psů také volně pobíhající a polehávající krávy nebo opice, příležitostně také sloni, takže o vzrušující momenty ostrých úhybných manévrů vskutku není nouze.
Krávy, všude samé krávy. Přitom budete mít méně problémů, když porazíte chodce než krávu
A celé tohle silniční šílenství je podbarvené nekonečným, neúnavným a všudypřítomným troubením. Klakson tu totiž není projevem frustrace, ale delikátním nástrojem komunikace. Zatroubením rozháníte přecházející chodce/psy/krávy, popoháníte loudající se auta před vámi, upozorňujete předjížděné skútristy, dáváte najevo změnu směru nebo prostě jen zdravíte známé kolem silnice (tady evidentně zná každý každého). Na zrcátka tu totiž všichni zvysoka kašlou a blinkry používají jen ti nejvíce civilizovaní jedinci a pouze pokud jsou v dobrém rozmaru.
Všechna nákladní auta mají na zádi nápis „Blow Horn“, tedy že musíte troubit, aby si vás vůbec všimli. Zrcátka tu jsou spíš na obtíž
Pro takové podmínky je ideálním řešením jedině tank, ale Indové jsou skromnější. Na ikonické Hindustany Ambassador zapomeňte, ty jsou tu už jen ceněnými a opečovávanými veterány, kterých moc neuvidíte. V horách jezdí hodně čtyřkolek s logy Tata, Mahindra nebo Force, nejčastěji tu ale uvidíte miniaturní sedany od Maruti Suzuki, Fordu nebo Hyundai (s tunami chromovaných doplňků a dalších ozdob), tedy auta, která vystoupila ze zoufalého průměru akorát tím, jak rekordně nízká hodnocení dokázala získat v nárazových testech.
Nazdobené náklaďáky jsou pastvou pro oči – tedy dokud je nepotkáte při předjíždění v protisměru
Což je paradoxní, protože vám za volantem přijde, že jde neustále o život. Auta tu jezdí zoufale pomalu nebo zběsile rychle, často znenadání zastavují, klidně i uprostřed pruhu, žádný stres. Kolem vás krouží hejna motorek a skútrů, která se volně připojují, odbočují a otáčejí se, často je předjíždíte a jste zároveň předjížděni. Předjíždění přímo proti motorce je zcela standardní situace (musíte troubit), předjíždění v zatáčkách, do kterých nevidíte, taky není nic neobvyklého (troubíte o něco víc), a když se při předjíždění v protisměru objeví auto, musíte troubit fakt hodně a modlit se, aby to ten proti vám strhnul ke straně. Nám to zní jako naprosté sebevražedné šílenství, jenže…
Ono to prostě tak nějak funguje. Viděli jste někdy hejna ryb v moři nebo ptáků na obloze? Taky do sebe nenarážejí, i když rychle mění směr a rychlost. Tak nějak to působí pro pozorovatele zvenku. Evropan neustále zrychluje a zpomaluje, jak si hledá mezery k předjíždění, ale zkušený indický řidič prostě splyne s dopravou. Jede pomalu, ale plynule, moc nedupe na plyn, ale ani nemusí ostře brzdit. Hledá si skuliny a cestičky, přirozeně si dělá prostor, ale taky ví, kdy udělat místo někomu jinému. A většinou to prostě nějak vyjde…
Auta, motorky, chodci, krávy… na indických silnicích se míchá všechno dohromady
A když to nevyjde, škody buď nejsou veliké (jezdí se tu průměrnou rychlosti kolem 30 km/h, takže to většinou odnesou jen nárazníky nebo světla) nebo jsou naopak rovnou fatální. Motorkáři jezdí většinou bez helem a chodci to mají ještě horší. Není tedy divu, že se tu ročně přihodí kolem 480 tisíc dopravních nehod, při nichž umírá 150 tisíc lidí (tedy v přepočtu 53 nehod za hodinu a jeden mrtvý každé čtyři minuty). Ale u národu čítajícího přes miliardu hlav se to prostě tolik neřeší. Život jde dál, přejeme více štěstí v příští inkarnaci.
V Indii tak přežijí jen ti nejsilnější a nejodvážnější řidiči – slabší povahy se buď plouží u okraje nebo za volant vůbec nesedají a nechávají se vozit. Pro cizozemce je zvládnutí místního provozu obrovskou výzvou, ve které obstojí jen tvrdší povahy s velkou schopností se přizpůsobit. I tak jde ale o velice vyčerpávající (v koncentraci nesmíte polevit ani na vteřinu) a děsivou (k nehodě je pořád jen krůček) záležitost.
Takže mám radost, že jsem to zažil – a přežil – a už se fakt těším na české silnice, kde jsou pravidla jasně daná a většinou se dodržují, kde jsou k sobě lidé převážně ohleduplní, protože se chtějí vrátit domů celí. Vážím si vás všech, co blikáte, předjíždíte jen tam, kde je to bezpečné, a občas někoho taky pustíte. Díky a zůstaňte takoví, jací jste!