Pět nejúspěšnějších vozů Formule 1 všech dob!

Zde si (alespoň v to pevně věříme) najde favorita každý. Dobré auto však samo o sobě nestačí – musí se dobře sehrát celý tým, musí si s autem „sednout“ jezdci a tak dále. Zde je výběr těch nejlepších vozů Formule 1, kde se všechny tyto atributy sešly v harmonii, a právem tak patří k nejúspěšnějším monopostům.

Za první legendou z našeho seznamu pochopitelně nestojí nikdo jiný než geniální konstruktér Colin Chapman. Podle mnohých byla právě „sedmdesát dvojka“ jeho mistrovským kouskem, jeho devátou symfonií, chcete-li. Ruku na srdce – vzhledem ke 20 vyhraným závodům z celkových 75 (!), ve kterých byl Lotus 72 nasazen, nemá tak vysoký procentuální úspěch. Na druhou stranu Lotus 72 si připsal na svoje konto dva tituly Mistra světa a dva tituly v Poháru konstruktérů. Klínovitý typ 72 se sáním nahoře a chladiči po stranách byl také prvním krokem v evoluci od starých monopostů s „doutníkovou“ karoserií.

Lotus 72 byl poprvé nasazen v sezoně 1970. V prvním závodě sice Jochen Rindt musel odstoupit, poté už se však Rindtovi podařilo vyhrát čtyřikrát v řadě. Znalci jistě ví, že talentovaného a nebojácného Rindta potkal krutý osud ještě toho roku na VC Itálie v Monze – ovšem pilot a jeho Lotus 72 byli natolik dominantní, že zůstal na prvním místě v hodnocení jezdců až do konce, díky čemuž se stal Mistrem světa in memoriam.

O McLarenu MP4/4 je patrně zbytečné se tu dalekosáhle rozepisovat. Rok 1988, Senna versus Prost, Ron Dennis v čele týmu, Gordon Murray coby hlavní inženýr. Zajímavé je, že i MP4/4 byla podobně průkopnická jako výše zmíněný Lotus 72 – hned vysvětlíme.

Pomiňme teď fakt, že mistr Murray navrhnul skvělé šasi, vynikající aerodynamiku a že Honda dodala výtečný motor. Hlavní „gró“ spočívalo v konstrukci, resp. v tom, jak v něm jezdec seděl – MP4/4 totiž byla první Formule 1, ve které pilot neseděl, ale doslova ležel. To přineslo několik výhod – především nižší těžiště a menší čelní plochu, a tím i menší aerodynamický odpor. Výsledek? 15 ze 16 vyhraných závodů, což je téměř 95% úspěšnost.

Původní typ FW14 z roku 1991 nebyl špatný, ale na heroického Sennu v zuřivém McLarenu MP4/6 prostě nestačil – nic nemohlo tedy Sennovi zabránit v uzmutí třetího titulu Mistra světa. Zlom však přišel v roce 1992. Navržení úspěšného závodního auta často spočívá v tom, že konstruktér umí číst v pravidlech a umí je ohýbat do takové míry, až téměř praskají – ale neprasknou. Jinými slovy, co není zakázáno, je povoleno. To uměl i Adrian Newey, což dokázal právě vozem FW14/B – a vozu to propůjčuje i trochu kontroverzní auru.

FW14/B nevynikala ani tak po stránce výkonu, jako po stránce technologií – aktivní zavěšení a kontrola trakce způsobovaly, že jezdcům Williamsu stačilo na výjezdu ze zatáčky prostě zašlápnout plyn na podlahu a o zbytek se postaralo auto – na to nestačil ani samotný Senna. Williams FW14/B vyhrál 10 ze 16 celkových závodů (cca 67 %) a startoval z pole position pokaždé až na VC Kanady. Nigel Mansell s ním vyhrál v tehdy rekordních devíti Velkých cenách (prvních pět závodů vyhrál v řadě), a stal se tak mistrem světa.

Schumacher se na svůj první titul s Ferrari načekal – ale když už to přišlo, tak to stálo za to, neboť pak byl na zhruba pět let téměř neporazitelný. F2002 kupodivu nebyla nejsilnějším vozem v poli – to byly tehdy Williamsy s motory BMW, nebyly však tolik spolehlivé a měly horší ovladatelnost. Ferrari F2002 navíc přišlo s revoluční převodovkou beze spojky, která byla velmi kompaktní, což velmi pomohlo aerodynamice zadní části vozu. Na tomto místě mohl být i typ F2004, neboť oba monoposty byly podobně úspěšné – tady je to však trochu složitější.

V roce 2004 se startovalo v 18 Velkých cenách, typ F2004 jich vyhrál 15, což dává úspěšnost zhruba 85 %. Naproti tomu v roce 2002 bylo jen 17 závodů a Ferrari jich vyhrálo 15. Tým byl však tehdy natolik dominantní, že v prvních dvou závodech nasadil auto z roku 2001 – a v tom úplně prvním (VC Austrálie) Schumacher dokonce vyhrál, ve druhém skončil třetí. Jinými slovy – v sezoně 2002 monopost F2002 startoval „jen“ v 15 Velkých cenách a zvítězil celkem ve 14 podnicích. To nám dává úspěšnost 93 %, což je pekelně blízko rekordnímu MP4/4.

Vrchol hvězdného období Sebastiana Vettela. Mezi lety 2010 a 2013 byly všechny Red Bully téměř bezkonkurenční, nejlépe na tom byl však typ RB9 z roku 2013, který vyhrál 13 z celkových 19 závodů.

70 % vyhraných závodů je slušné skóre, Vettel si však připsal jeden rekord, který dodnes platí – vítězství v devíti Velkých cenách za sebou. Přitom první zhruba polovina sezony byla velmi vyrovnaná a Vettel se pral o první místo s Fernandem Alonsem – z prvních osmi podniků Vettel vyhrál pouze tři. Pirelli však poté optimalizovalo směs dodávaných pneumatik, což Vettelovi „sedlo“ – vyhrál pak 10 ze zbývajících 11 závodů sezony.