Bentley Flying Spur V8 – Oáza všeho a ještě něco navíc

Přesně tahle úvaha mi bleskla hlavou, když jsem poprvé naživo uviděl nový Flying Spur. Vůz, jenž svůj název „Létající ostruha“ dostal podle erbu Klanu Johnston z oblasti Scottish Borders, je tím nejdokonalejším a nejpravějším sedanem, jaký si vůbec lze představit. Nizounká linie oken spolu s obřími koly pod svalnatě rozmáchnutými blatníky dodává celé siluetě na hladkosti a plynulosti.

Tím klíčovým prvkem je však zdánlivě nekončící kapota, před kterou vzhlíží na svět výsuvný znak, známý v mluvě aristokratické značky jako „Flying B“. Protože copak si lze vůbec představit vůz britské ultra-luxusní značky, který by nenesl na kapotě nezbytný symbol svého rodokmenu?

Okolo auta by se dalo chodit snad hodiny a hodiny a obdivovat každičký detail. Zevnějšek Bentley je jich plný, přitom ale není ani náznakem přeplácaný a veškerá opulence vyplývá jen z přirozeného minimalismu, místo toho, aby byla „nahoněna“ křiklavým pozlátkem. Můžete sice namítat, že ohromná mříž chladiče je už trochu za hranou nebo že jsou nekonečně hluboké světlomety s křišťálovým vnitřkem až příliš „bižuterní“, ale vše je otázkou vkusu a já neumím na Flying Spuru najít nic, co by jakkoliv nelahodilo mému oku. Zvenku jej jako celek považuji za téměř perfektní – líbí se mi, jak je karoserie oproti předchozí generaci atletická a bez náznaku zavalitosti, a dokonce nemám vůbec žádný problém s poněkud fádní šedou barvou, kterou u většiny aut považuji za zoufale nudnou.

Je zajímavé, že stačí pár dní používat auto se servodovíráním dveří, aby s nimi člověk přestal mlátit. Další úvaha, která mi bleskla hlavou, tentokrát když jsem dosedl do nízko položeného koženého sedadla, které v oblasti komfortu jen těžko hledá vyzyvatele, a jemně za sebou zaklapl dveře, které se automaticky dovřely. Najednou zafungovala ta nekonečná kila tlumicích materiálů, která spolu s dvouvrstvými okny dotváří mou osobní bublinu plnou luxusu a klidu, naprosto izolovanou od okolního světa. Ruchy velkoměsta pronikají do interiéru Flying Spuru vzdáleně a všechno se najednou zdá tak nějak bezstarostné.

Ta pečlivost, s níž je interiér poskládán, je navíc naprosto pozoruhodná. Asi netřeba zmiňovat, že po hmatu narazíte hlavně na kůži, kov a pravé dřevo, těch pár plastových ovládacích prvků je potom akceptovatelnou připomínkou doby. Jde hlavně o drobné, na první pohled neviditelné nuance. Výdechy klimatizace se ovládají ocelovými táhly, která se s tuhým a přirozeným odporem a naprosto bez vůle vytahují či zasouvají do palubní desky. Malé „ovládací centrum“ mezi velkorysými zadními sedadly je ve skutečnosti odnímatelný tablet, aby si jej mohl zadní pasažér vzít k sobě a nemusel se k němu natahovat. Sedadla samotná taky nabízí ty nejpříjemnější a nejsilnější masáže, jaké jsem kdy v autě zažil.

Svoje kouzlo má i středový panel, tvořený otočným trojhranem. Když se auto vypne a zamkne, nastaví se prázdná strana vyplněná dřevem. Na té straně, která je za jízdy nastavena nejčastěji, se nachází velký dotykový displej s infotainmentem, jenž je převzat v rámci koncernu od Audi (jen není tak strašlivě komplikovaný a některé funkce, které beztak nikdo nepotřebuje, v něm prostě nejsou). Když si ale chci od moderního zářícího displeje odpočinout, přerotuje displej ještě na poslední třetí stranu, kde jsou v dřevěném obložení vysázené tři nádherné mechanické budíky kompasu, venkovní teploty a stopek.

Zatím jsem pouze v titulku zmínil, že testovaný Flying Spur je vlastně slabší a levnější osmiválec, který v nabídce doplňuje vrcholový dvanáctiválec. Znamená to snad nějaká omezení? Odpověď na tuto otázku asi nejlépe popsal chlapík, od nějž jsem Bentley přebíral: „Rozdíl je, že když na to ve dvě stě sedmdesáti šlápnete, tak je trochu znát, že dvanáctiválec zrychluje lépe.“ Víc asi netřeba dodávat.

Faktem zkrátka je, že i osmiválec poskytne daleko víc výkonu, než bude kdykoliv kdokoliv na normální silnici potřebovat. Ale to je v pořádku – koneckonců auto z téhle kategorie si kupujete primárně proto, že je nadřazeno všem ostatním autům, a to ve všech ohledech. 550 koní a 770 Nm dvěma turby přeplňovaného čtyřlitru vypálí 2,3 tuny vážící sedan z místa s dynamikou supersportu, ale do sedačky vás přesto zamáčkne s fascinující kultivovaností a jemností.

Jestli je někde rozdíl mezi motory skutečně znát, je to ve zvuku. Šestilitrový dvanáctiválec, který jsem měl mimochodem možnost vyzkoušet před dvěma lety v Continentalu GT, na volnoběh šumí a v otáčkách hučí. Osmiválec na volnoběh bručí a v otáčkách hřmí. Z chování obou motorů pak vyzařuje síla, prémiovost a aristokratické vychování. Domnívat se, že je osmiválec jakkoliv „podřadný“, by bylo naprosto bláhové.

Má vůbec smysl říkat, že je ultra luxusní sedan s výjimečně tuhou karoserií a špičkově naladěným vzduchovým podvozkem dokonale komfortní? To samozřejmě není nic překvapivého, o dost překvapivější je ale zaměření na řidiče. Tak jak umí odhlučnění dokonale odizolovat vnější svět po stránce zvuku, kožený věnec volantu v rukou mi velmi rád prozradí, co se s autem děje. S ohledem na kategorii, do níž Flying Spur spadá, mě přímé a tuhé řízení s přirozenou odezvou nesmírně mile překvapilo, stejně jako to, jak radostně se nechá auto vést po silnici.

Flying Spur se na jednu stranu přenáší přes nerovnosti jako na obláčku, na stranu druhou ale působí nesmírně lehce a příjemně a živě reaguje na veškeré podněty. Podle toho, co si zrovna usmyslím, umí sametově plout silnicí, bleskurychle řezat zatáčky nebo se díky řiditelné zadní nápravě obratně proplétat městem.

Ani po celém dni, během kterého jsem najel bezmála 600 kilometrů, se mi zpoza volantu Flying Spuru vůbec nechtělo. Několikrát jsem si v průběhu vzpomněl i na dříve testovaný Rolls-Royce Phantom, který je ještě o třídu výš a citelně se orientuje hlavně na posádku na zadních sedadlech. Jeho ovládání orientované ryze na komfort je celkově „plyšovější“ a lehce odtažitější, zatímco Flying Spur umí být mnohem větší živel, orientovaný na řidiče a plnící jeho pokyny s maniakální přesností.

Pokud jste v tomto textu čekali alespoň nějaké výtky a teď se s blížícím koncem stupňuje vaše rozmrzelost, omlouvám se, ale žádné prostě nejsou. V téhle kategorii aut se nepřipouští nic jiného než naprostý perfekcionismus. Je to oáza dokonalého komfortu, která ale umí potěšit tužby toho nejnáročnějšího řidiče. Flying Spur je zkrátka špičkovým vozem, jenž je spolu s pár dalšími vyvolenými nadřazen běžné automobilové produkci snad v každém detailu a ohledu.

Jen je potřeba se vyrovnat s tím, že této nadřazenosti patřičně odpovídá i cena. Nebudu vás napínat, obsáhlá specifikace tohoto konkrétního kusu končila finální částkou 237 605 euro bez daně. Na naše to dělá něco přes 6 milionů korun.