Belly Tank Lakester: Na dělové kouli s větrem o závod

Zavřete se do hliníkové benzínové nádrže, která má aerodynamický tvar zvětšeného náboje do samopalu, odpálíte se a pořádně si zařvete do helmy na solné pláni v Bonneville při obrovských rychlostech. Zažijete totiž parádní víkend, kdy vám samým vzrušením vyhrknou slané slzy z očí! Váleční veteráni tak opravdu trávili nesčetné víkendy během druhé poloviny čtyřicátých let. Touha po dobrodružství i nebezpečí byla stále silná. Většina z nás určitě zná úžasný příběh Novozélanďana Burta Munro, který žil svůj sen o zdolání rychlostního rekordu na solné pláni na svém motocyklu Indian. Nebyl zdaleka jediný. Rychlostní závodění na solných pláních zůstává stále zábavou pro větrem ošlehané chlapy.

Stroje určené k pokusům o nejrychlejší průjezdy rovinatých slaných plání USA patří nesmazatelně mezi americkou hotrodovou kulturu. Hotrod vlastně může být cokoliv pojízdného – stroj, který vyrobíte vlastníma rukama a vnuknete mu duši svým vlastním konstruktérským nápadem. A hotrody se taky vyznačují tím, že dokážou přetavit existující výrobek, jenž pak najednou dokáže sloužit i úplně jinému účelu.

To byl přesně případ přídavných palivových nádrží válečných letounů. Jedna z nevýhod stíhače P51 Mustang byl jeho nízký maximální dolet. Proto se pro válečná léta dovyvinuly přídavné nádrže z hliníku, které se umístily na břicho letadla. A když pilot palivo v nich spotřeboval, běžně se odhazovaly dolů na zem, respektive spadly do moře. Po skončení války zůstalo poměrně hodně nevyužitých zásob a toho si právě všimla komunita okolo stavění hotrodů. Perfektní, dokonale proudnicový tvar těch nádrží jim vnukl myšlenku, že budou vynikající pro stavbu rychlostních speciálů.

Velikost nádrže byla podle použitého letadla, buď byly 165 galonové (625 litrů), které patřily k Mustangům, nebo takřka dvojnásobného objemu využívané u dvoumotorových Lockheedů P38 Lightning. Přesně taková nádrž byla využita i pro výrobu „lakesteru“, který právě vidíte na obrázcích. Nápravy se získaly typicky z běžně rozšířených starých Fordů, model T nevyjímaje. O pohon se typicky postaral klasický Ford V8 „Flathead“, čili motor s postranními ventily robustní konstrukce, který se vyráběl v 30. i 40. letech hromadně pro americkou automobilovou produkci v objemech od 3.6 do 5.5 litrů. Na dnešní dobu dosahoval směšně nízké komprese 6.25:1, ale byl docela laditelný. Opět to byl skvělý komponent pro někdejší hotrodovou komunitu a vlastně jím zůstává dodnes.

Slavných závoďáků jezerních planin existovala celá řada. Možná se vám cosi vybaví pod pojmem „So-Cal Speed Shop.” Alex Xydias si se svým „Belly Tank Lakesterem“ dojel pro rekord v Bonneville roku 1951. Nejprve se s nepřeplňovaným Ford Flathead V8 povedlo zajet trať oběma směry průměrnou rychlostí 145.395 MPH. Pak se povedlo jeho „střelu“ vybavit silnějším motorem Mercury a zajížděl rychlosti přes 180 MPH. A posléze s motorem Chrysler Hemi V8 zajel v roce 1952 rekordních 197.88 MPH. To už je dost přes 300 km/h v nádrži od benzínu a na nápravách z předválečného Fordu. Překonávat tak vysoké rekordy v podobných strojích je vážně správná šílenost.

Tento týden se vydražil na online aukci webu Bringatrailer.com klasický exemplář Belly Tank Lakestru. Je to přesně ten, na který se právě díváte na fotografiích. Prodal se šťastnému zájemci za 103 tisíc dolarů. Byť historie toho kousku není detailně známá, byl postaven, aby závodil na konci 40. let na vyschlém jezeře El Mirage poblíž Victorville v Kalifornii. Jeho šasi fakt pochází ještě z Fordu modelu T a motor je V8 Ford Flathead, upravený o modernější karburátory Stromberg. Má elektrický startér a třístupňovou převodovku.

Kostra pochází právě z větší, dvanáct set litrové nádrže z Lockheedu P-38 Ligthning, uprostřed je jen jednoduchá sedačka a pilot kouká ven minimalisticky pojatým nechráněným průzorem. Kola taky pocházejí ze starého Fordu s „V8“ puklicemi a hydraulické bubnové brzdy zažil ještě Ford model A v půlce 30. let. Benzínová nádrž je na pouhé dva galony paliva, což je asi sedm litrů benzínu a kvůli tomu může být „Lakester“ v provozu bez tankování asi jen pět nebo maximálně sedm minut.

Musela to být fantastická doba i neuvěřitelné stroje. Podobně šílené stroje k rychlostním rekordům vznikaly i v Evropě a já nemohu z hlavy vyhnat neuvěřitelný příběh Normana Dewise, závodníka, inženýra i testovacího pilota Jaguaru v jedné osobě.  Ten v roce 1953, v podobné době, kdy na amerických pláních pokořují „garážové“ stavby dvě stě mílovou hranici, zkouší zajet na kusu dlouhého rovného asfaltu v belgickém Jabbeke rychlostní rekord s prakticky sériovým, jen improvizovaně upraveným Jaguarem XK120. Dokonce mu vyhodili sedačku, aby nekazil svou hlavou aerodynamický odpor karoserie a on pak viděl ven jen velice málo. Přesto tehdy zajel i na dnešní dobu pekelně rychlý průměr 172.412 MPH, 277.47 km/h, chcete-li. Zkrátka tohle byla doba báječných mužů na ještě báječnějších strojích.