Před 30 lety zemřela legenda legend: Ayrton Senna, příběh závodníka, kterého jedni milovali a druzí nesnášeli

Píše se neděle 1. května 1994, na okruh Imola právě dorazil Ayrton Senna. Neobyčejně talentovaný, silně věřící, zarputilý a zatraceně rychlý. Den předtím zemřel při nehodě v kvalifikaci na Velkou cenu San Marina rakouský mladík Roland Ratzenberger, když se v rychlosti téměř 300 km/h roztříštil jeho monopost o svodidla. Převoz těla do nemocnice byl pouhou formalitou… Dvanáct let trvající série bez smrtelného zranění byla u konce, všichni ze světa F1 byli otřeseni. Jeden muž ale ještě o něco víc než ostatní, byť se to stalo mimo dosah televizních kamer.

„Zhroutil se a brečel mi na rameni. Nikdy během jeho kariéry se žádný ze soupeřů nezabil, dosud nemusel čelit brutální realitě své profese. Až teď,“ popsal profesor Sid Watkins, hlavní lékař F1, nejemotivnější zážitek své kariéry. „Večer jsem za ním zašel, dal mu ruku na rameno a řekl jsem mu… Co řekl, já ho téměř prosil: ,Ayrtone, všichni vědí, že jsi nejrychlejší jezdec planety. Proč se na to nevykašleš? Skončíme oba a budeme chodit na ryby‘.“ „Já nemůžu skončit, nejde to. Některé věci máme dané a nemůžeme je změnit,“ odvětil mu prý Ayrton Senna. Když se druhý den při závodě objevily žluté a pak červené vlajky, věděl Sid Watkinson, že je to kvůli Sennovi, ještě než ta zpráva zazněla z vysílačky: „Viděl jsem jeho oči.“

Pilot, který nikdy neměnil své rituály, dnes před závodem nečekaně pohovořil s Nikim Laudou. A pak se Schumacherem a Bergerem řešil nutnost zvýšení bezpečnosti pilotů na trati. Domluvili si další schůzku na příští GP v Monaku. Těsně před startem Senna potřásl rukou a popřál hodně štěstí svému rivalovi na život a na smrt Alainu Prostovi. A po opakovaném startu a sedmi kolech narazil v třistakilometrové rychlosti do zdi v zatáčce Tamburello. Do zdi, na kterou se jel po kvalifikaci sám v safety caru podívat, přičemž ji komentoval jako „nebezpečně blízkou trati“.

Ayrton Senna da Silva se narodil 21. března 1960 jako druhé dítě úspěšného obchodníka a velkostatkáře Miltona. Možná tomu nebudete chtít věřit, ale už odmalička byl neohrabaný a měl problémy s motorikou a koordinací pohybů. Jen málokdo ví, že se malý Ayrton posadil do motokáry jen proto, že jeho otec věřil, že se tím zlepší chlapcova špatná motorika a nesoustředěnost. Byl to skvělý nápad.

Ayrton se za volant jednokoňového stroje posadil poprvé ve čtyřech letech a řízení naprosto propadl. Byl ochoten vzdát se všeho, jen aby mohl být za volantem. Ve škole mu to moc nešlo, ale v osmi letech řídil rodinné auto. Jeho rodiče museli řešit několik incidentů, při kterých policisté přistihli Ayrtona, jak řídí závodní motokáru v parku nebo na silnici. Prý tak trénoval.

Nemluví se moc ani o tom, že Ayrton ve třinácti letech přestal chodit do školy, jen aby se mohl profesionálně začít věnovat motorsportu, přesněji řečeno motokárám. Hned ve své první sezoně stál na stupních vítězů a v sedmnácti vybojoval titul mistra Jižní Ameriky. Měl zaútočit na titul mistra světa, ale místo toho odešel do Anglie a začal jezdit v britské formuli Ford 1600. Mistrovský titul získal hned napoprvé…

Ještě týž rok, tedy v sezoně 1982, mu nabídl šéf stáje McLaren Ron Dennis sedačku ve svém autě, ale Senna odmítl. O šest roků později získal s tímto týmem první ze svých tří mistrovských titulů. Na premiéru v kolotoči F1 si počkal do roku 1984, kdy jezdil za nepříliš známou a bohatou stáj Toleman. Získal první body, ukázal svůj talent a takyézahájil svou válku s Alainem Prostem (později vytvořili týmovou dvojici). Stalo se to při deštivé Velké ceně Monaka, kde se prokousal ze třináctého místa až za vedoucího Francouze, na jehož naléhání byl celý závod předčasně ukončen. Senna zuřil. „Dostal bych ho!“ říkal opakovaně po závodě.

O rok později už Senna jezdil s Lotusem, ale opakované technické problémy mu nedovolily víc než čtvrté místo v šampionátu, byť jeho talent byl nesporný. O rok později hned v první GP, která se jela na domácí trati v Brazílii, dojel Senna na druhém místě za svým krajanem Nelsonem Piquetem a druhý závod ve španělském Jerezu už vyhrál – Nigela Mansella porazil o pár decimetrů na cílové čáře. Jenže ani tenhle raketový start nestačil na technickou dokonalost McLarenu a Williamsu a Senna bral v šampionátu opět čtvrté místo. O rok později dojel třetí – pochybení týmu, který použil na autě širší brzdy, než byly povoleny, znamenalo nejen diskvalifikaci v závodě v Austrálii, ale i ztrátu titulu mistra světa.

A pak přišel zlom, kterým bylo angažmá u McLarenu v roce 1988. Ayrton Senna dostal do ruky to nejlepší nářadí a stal se týmovým kolegou zkušeného Alaina Prosta. Říká se, že jejich rivalita byla tak velká, že nemohli spát během závodů ani ve společném hotelu. Přesto tato dvojice vyhrála patnáct ze šestnácti Velkých cen a Ayrton Senna se s podílem osmi prvenství stal poprvé mistrem světa.

„Ayrton byl jiný, to nikdo nemůže pochopit. Můžete o něm říkat spoustu dobrých věcí a měl i spoustu dobrých stránek, ale nemůžete ho srovnávat s normálním závodníkem,“ napsal později Prost v knize Senna versus Prost. „Ayrton byl jiný. Neuvědomíte si to okamžitě. Chce to čas. Postupně jsem zjišťoval, že jeho motivací není jen mě porazit, ale že mě chce zničit. A já nechtěl v závodním autě umřít…“

Senna po fantastickém pole position v Monaku 1988, kdy byl o dvě sekundy rychlejší než týmový kolega, prohlásil, že svůj McLaren řídil ve stavu, kdy byl „mimo své vědomé vnímání“. „Ayrtonův čas byl fantastický. Jenže u takhle rychlého kola musíte jít na velké riziko a podstupovat něco takového už nejsem připravený,“ reagoval tehdy Prost. „Prost jezdí jen pro druhá místa. Já závodím proto, abych vyhrával. Ztratil jsem k němu respekt,“ vyjádřil se Senna po posledním závodě v Japonsku, při kterém pršelo a Senna dokázal Prosta předjet i přes technické problémy při startu. „Jestli je vítězství tak důležité, že jste ochotní zabíjet nebo se nechat zabít, tak já se něčeho takového účastnit nechci,“ stěžoval si Prost.

O rok později se ti dva na dráze dokonce srazili, jenže Senna byl dodatečně diskvalifikován a titul získal Prost. V podobném duchu se odehrály všechny Velké ceny přelomu 80. a 90. let, během kterých Prost odešel k Ferrari. Senna získal v novém týmovém kolegovi Bergerovi skvělého přítele a přidal další dva mistrovské tituly.

V roce 1992 zakoušel Ayrton znechucení nad tím, že mu stáj nebyla schopná nabídnout vůz odpovídající jeho představám. Při vědomí faktu, že McLaren nedokáže konkurovat Williamsu, uvažoval Senna dokonce o dočasném odchodu ze světa nejrychlejších formulí; pro Marlboro Penske testoval v IndyCars a nakonec se s týmem dohodl na tom, že sice bude startovat, ale pojede jen jednotlivé závody a za každý dostane milion dolarů. A opět předvedl horkokrevnou povahu a temperament. Eddie Irvine, tehdy naprostý nováček, neudělal Sennovi dostatek prostoru, když se ho Brazilec snažil o kolo předjet. Po závodě si ho Ayrton našel a vynadal mu. A protože Irvine asi neprojevil dostatek úcty, dostal opakovaně pěstí, od sebe je odtrhla až ochranka… Ti, kteří Sennu neměli rádi, okamžitě připomněli, že to samé udělal Ayrton jen o několik závodů předtím Martinu Brundlemu, kterému po závodě vzkázal: „Když si pilot nedokáže poradit s tak základní záležitostí jako nechat předjet jezdce o kolo rychlejšího, nemá tady co pohledávat. F1 není dobročinný spolek.“

V roce 1994 podepsal Ayrton Senna smlouvu s Williamsem. Nevyhrál ani jednu Velkou cenu, první dva závody dokonce vůbec nedojel. A pak přišla Velká cena San Marina…

Zatáčka Tamburello se na televizních záběrech jeví jako široké a prostorné místo. Ve skutečnosti to tehdy byla poměrně úzká, ostrá a velmi rychlá zatáčka. Jak se stáčí víc a víc vlevo, Senna směřuje svůj monopost k vnitřnímu obrubníku. V sedmém kole Velké ceny San Marina, sedmnáct minut po druhé odpoledne, ocelově modrý Williams z ničeho nic přestal kopírovat trajektorii zatáčky a roztříštil se o zeď. Žádné únikové zóny, a i když rychlost Williamsu klesla z 300 km/h na nějakých 220 km/h, bylo jasné, že je zle.

Obě pravá kola se utrhla, odlétl přední spoiler s kapotáží a vrak s bezvládným tělem se zastavil až o dvě stě metrů dál. O minutu později se na scéně objevuje lékařský vůz se Sidem Watkinsem na palubě. „Když jsem ho spatřil, seděl podivně sklesle v kokpitu. Ale dýchal a srdce mu pracovalo,“ vzpomínal později Watkinson. „Přeřízl jsem mu řemínek na přilbě a dal jsem mu speciální límec na ochranu krční páteře a infuzi. Ale když jsem mu nadzvedl víčka, pochopil jsem, že utrpěl rozsáhlé poškození mozku. A pak už jsem jen čekal na zázrak.“ Ten se ale nestal…

Když se Sennovo tělo podařilo vyprostit z vozu a položili ho na beton vedle vraku, jezdec zhluboka vydechl. „Slyšeli jsme to všichni. Nevěřím žádným dogmatům, ale jsem přesvědčen, že v tu chvíli jeho duše opustila tělo. Ten pocit jsem nikdy nezapomněl,“ líčil Watkins.

Přímo na trati přistál vrtulník, Sennovo tělo putovalo do nemocnice v blízké Boloni, trosky vozu byly uklizeny, stejně jako kaluž krve. A závod byl restartován. Vyhrál Michael Schumacher, druhý dojel Nicola Larini, který se navzdory tomu všemu radoval jako malé děcko, předvedl totiž svůj životní výkon, snad daný i bezstarostností. Jenže zatímco on slavil, lékaři prohlásili Sennu oficiálně za mrtvého.

Příčinou smrti trojnásobného mistra světa byla četná poranění hlavy způsobená uraženým závěsem pravého předního kola, který prorazil hledí přilby a nad pravým obočím vnikl do mozku. Přes jeden a půl milionu lidí čekalo v Brazílii na přílet jezdcových ostatků, prezident vyhlásil třídenní smutek. Ayrton Senna je pochován na hřbitově v Morumbi a na jeho náhrobku se skví: „Nic mne neodloučí od lásky boží.“

Dodnes je považován za jednoho z nejlepších pilotů všech dob. Mezi závodníky dokonce anketu o nejlepšího jezdce všech dob vyhrál. Stal se legendou.