Zemřel kouzelník automobilového designu! Mág, který dal světu Lamborghini Countach, ale také Renault 5 nebo VW Polo

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ale těch aut bylo daleko víc! A dokonce navrhl i vrtulník, noční klub nebo nákladní vůz. Poslední roky, byť měl ruku pořád pevnou a mysl bystrou, odmítal automobilové projekty. „Celý život jsem říkal svým studentům, aby bojovali s tím dělat totéž, co dělají ostatní. A v současném automobilovém světě je originality žalostně málo.“

Následující řádky jsou poctou dost možná tomu nejlepšímu designovému mágovi. Italský designér Marcello Gandini zemřel 13. března v požehnaném věku 85 let.

Bylo mu dvacet, když načrtl svůj první automobilový koncept. O pouhých osm let později dal světu posvátnou Miuru. A pak přišel s revolučním Countachem, co měl brutální klínový tvar a vzhůru vyklápěcí dveře, které se staly symbolem celé značky Lamborghini! Ale postupně…

Narodil se 26. srpna roku 1938 v italském Turíně do rodiny dirigenta orchestru. Umělecké geny tu tedy zjevně byly. Jenže mladý Marcello místo dirigentské hůlky raději držel v ruce tužku a místo notiček kreslil auta. „Bylo mi šestnáct, když jsem dostal od rodičů peníze na učebnici latiny. Místo toho jsem si koupil knížku o mechanice, Endotermické motory od Danteho Giacosy. Inženýrství aplikované na design a plánování automobilů bylo mou první vášní a společnou nití v celé mé profesi,“ vzpomínal Gandini v rozhovoru pro magazín Designboom. „Všechna auta, která jsem navrhl, byla podřízena především funkčnosti. Že jsou veřejností považována za krásná, mě samozřejmě těší.“

V pětadvaceti se Marcello Gandini ucházel o místo v Bertone Studiu, ale tehdejší šéfdesignér Giorgetto Giugiaro (starší o pouhých devatenáct dní) ho odmítl přijmout. Bál se snad konkurence? To se už nedozvíme, nicméně jisté je, že samotný Nuccio Bertone oslovil Gandiniho o dva roky později, když Giugiaro ve firmě skončil.

„Přišel jsem tam a rovnou jsem dostal na starost projekt Miury,“ vzpomínal v rozhovoru pro Top Gear. „Lamborghini potřebovalo auto, které bude uhrančivé, a to se snad povedlo. Ale s odstupem mohu říct, že mě Miura tak trochu štve. Záměrně jsem ji musel navrhnout tak, aby lidi fascinovala, aby se líbila. A to už jsem se pak snažil nedělat.“

Kdoví, jestli tehdy tušil, že Miura změní automobilový svět. Jenže v jejím případě do sebe všechno zapadlo takovým způsobem, že vzniklo něco víc než pouhý souhrn jednotlivých komponentů. Není to jenom hezké auto ani jenom rychlé. Položilo totiž základy pro zcela novou automobilovou kategorii. Miura navždy změnila Lamborghini, když dala elegantně zapomenout na deficit značky v oblasti motorsportu a okamžitě vlila problémy sužovanému výrobci novou krev do žil.

Klíčový je u Miury fakt, že ačkoli vypadala jako uprchlík ze startovního roštu Le Mans ze šedesátých let, neměla přitom s motorsportem nic společného a Ferruccio Lamborghini ani nikdy neměl v úmyslu nasadit ji do závodů. Bylo to skrznaskrz silniční auto. Nejspíš nejdivočejší silniční auto, jaké jste si koncem šedesátých let mohli koupit, a rozhodně jedno z nejkrásnějších.

Jenže jakkoliv je Miura oslňujícím vozem, tak sám Gandini chápe jako první opravdové Lamborghini až klínovitý Countach. „Miura byla na začátku mé kariéry, takže jsem byl obezřetný. Zato Countach, tam už jsem si mohl dělat, co jsem chtěl, a na to auto je skvělé koukat i po dlouhých padesáti letech!“

Countach se poprvé ukázal veřejnosti na ženevském autosalonu v roce 1971, kde Lamborghini představilo i Miuru SV. A ta dvě auta nemohla vypadat odlišněji! Miura byla plná jemných křivek a delikátního napětí, destilace všeho, co vnímáme jako krásu konvenčního vozu. Countach byl naopak brutálním vyjádřením odvážného novodobého designu, kontroverzně šokující s žebrováním v sacích otvorech a rámečky v oknech, evokujícími pláště působivých skleněných mrakodrapů vyrůstajících po celém světě.

Ferrari 365 GTB/4 Daytona bylo vedle něj sice hezké, ale tak zoufale konvenční a nudné, že nemohlo nikoho zajímat. Není divu, že název Countach auto dostalo podle výrazu v lokálním piemonstském dialektu, jímž muži vyjadřují totální úžas nad krásou nějaké ženy a který není úplně nejslušnější. „Hele, krasavice!“ by asi nemělo tu správnou údernost.

Countach dal Gandinimu nejen nesmrtelnost, ale také definitivně volnou ruku. Všechny ty vozy, které vznikly mezi ním a Miurou, dokonale zastínil, ale bylo by chybou na ně zapomenout. Studio Bertone si najímaly přední automobilky z celého světa a dotek Gandiniho geniality se objevil třeba i na prvním pětkovém BMW, tedy na generaci E12. Nešlo tedy jen o továrnu na sny, ale i na úplně obyčejná auta. „Nikdy jsem se nebránil obyčejným automobilům, naopak. Ale vždy jsem chtěl, aby v sobě měly nějakou emoci. Aby vás to auto zaujalo. Nesnesl jsem pomyšlení, že by mělo být všední nebo zaměnitelné.“

Marcello Gandini dal během svého patnáctiletého funkčního období v roli šéfdesignéra studia Bertone světu některé z populárních sportovních vozů té doby, jako je Alfa Romeo 33 Stradale, Lancia Stratos (Tady se dá říct, že trochu opisoval sám od sebe, ale klínových aut vytvořil dlouhou řadu pro různé značky.), Ferrari Dino 308 GT4 či Maserati Khamsin.

Když pak odešel, rozmáchl se ještě o trochu víc a navrhl třeba Autobianchi A112, Citroën BX, Renault 5 nebo Fiat 132 a byl to on, kdo radil Volkswagenu, jak má vypadat revoluční Polo.

Klínovitého tvaru se dál nevzdával, vždy se smíchem říkal, že má rád kořenovou zeleninu. A tak vznikla Cizeta-Moroder V16T, Bugatti EB110 a pak Lamborghini Diablo a Maserati Shamal.

Čím byl starší, tím byl vznětlivější v návrzích i rozhovorech. Opakovaně zmiňoval, že je frustrovaný z nedostatku vize automobilového průmyslu. A nic ho nemohlo potěšit víc, než když ho BMW v roce 2018 oslovilo, aby se podílel na znovuzrození ztraceného konceptu jménem Garmisch, který sám kdysi navrhoval. „Tehdy jsem se cítil mladší o nějakých pětadvacet let. Znovu to tam všechno bylo, všechen zápal a všechny možnosti.“

Jak už zaznělo, Gandini nebyl nadšený směrem, kterým se automobilový design ubíral. Koncem devadesátých let se posunul do jiných dimenzí a vydal se na pro něj do značné míry neprobádané území. Pustil se do průmyslového a interiérového designu, navrhl třeba interiér nočního klubu v Turíně nebo dal tvar vrtulníku Heli-Sport CH-7. A v poslední době, navzdory pokročilému věku, pracoval ve spolupráci s Katarskou univerzitou na návrzích automobilového muzea v Dauhá. A podle všeho je i dokončil.

„Když jsi mladý, musíš pracovat, abys měl co jíst,“ vzpomínal Gandini v jednom z posledních rozhovorů. „A kvůli tomu se musíš občas přizpůsobit i tomu, co ti není blízké. Já měl pak naštěstí teplé jídlo každý den, takže jsem měl nejspíš v tomto smyslu určitý úspěch. Ale vždy jsem tvrdil, co se týče stylu, že je podmínkou vytvořit emoce. Bez nich je každé auto a vlastně i každá věc k ničemu, byť může být sebedokonalejší.“

Vyberte si sami, který automobil je podle vás tím nejlepším Gandiniho dílem. Ale všichni se jistě shodneme, že Marcello Gandini byl skutečným kouzelníkem automobilového designu.

Čest jeho památce!