Článek
Strojírna Giovanniho Ansalda (1819–1859) měla sídlo v Janově a celkem sedm různých závodů rozmístěných po celé Itálii. Podniky chrlily výrobky orientované především na železniční a lodní dopravu, vše s přispěním produkce vlastní kvalitní oceli.
Roku 1904 mají firmy dohromady už více než 10 000 zaměstnanců, přičemž v tu dobu přechází celý holding majetkově pod rodinu Perrone. Především díky zaměření na zbrojní průmysl a spolupráci s předními zahraničními společnostmi se výrobní závody rozrůstají raketovým tempem.
Už během první světové války se koncern ze 46 % podílel na výrobě děl v Itálii a rovněž dodával domácímu vojsku válečné lodě, letecké motory a náboje do palných zbraní. Na základě toho holding Ansaldo zaměstnával v roce 1918 už 80 000 lidí.
S blížícím se koncem války však bylo jasné, že se firma musí přeorientovat na výrobu v civilním sektoru, přičemž ze všech návrhů zvítězily automobily, které se už o rok později (srpen 1919) začaly rodit v turínské montovně.
První typy Ansaldo 4, později označované jako A, nabídly moderní čtyřválcový 30koňový motor o objemu 1 850 ccm s vačkovou hřídelí umístěnou v hlavě válců. Těch mezi roky 1920–1921 vzniklo necelých 800 kusů, nicméně takové prodeje nebyly podle představ vedení automobilky, zejména když v Itálii frčel hlavně model střední třídy Fiat 501.
Automobilka se však snažila osamostatnit, protože ji problémy hlavního akcionáře rovněž stahovaly ke dnu. Stalo se tak roku 1923, kdy hlava holdingu vyhlásila bankrot a automobilový výrobce se konečně odseparoval, což mu jedině prospělo.
Se svými 200 pracovníky znovuzrozená firma dosahovala produkčních kapacit až 2 000 vozů ročně a už v roce 1922 uvedla svůj nejdůležitější model – Ansaldo 4C. Novinka nabídla od roku 1923 brzdy i na přední nápravě, 35koňový motor o objemu 1 850 ccm a dvě délky rozvoru (2 780 mm a 3 000 mm).
Rozchod kol 4C činil 1 300 mm, hmotnost podvozku byla jen 750 kg, přičemž jako celek dokázal čtyřmístný otevřený automobil uhánět rychlostí až 90 km/h. Díky tomu společnost prodávala svá šasi i renomovaným karosárnám a mimo jiné jeden kus také prostějovské akciovce Wichterle & Kovářík.
Úspěšný typ 4C se brzy dočkal sportovní varianty 4SC, která díky převrtání válců a zvětšení zdvihového objemu na 1 980 ccm poskytla výkon 48 koňských sil, stále však za přijatelnou cenu. Díky tomu se Ansaldo 4SC stalo oblíbeným modelem pro začínající závodníky v kategorii do 2 000 kubických centimetrů.
Podvozky určené pro čtyřválce 4C se od roku 1923 osazovaly rovněž šestiválcovými motory, označovanými jako Tipo 6A. Dvoulitrový motor s vačkovou hřídelí v hlavě nabídl výkon 50 kobyl a stejně jako čtyřválec spolupracoval s třírychlostním manuálem se suchou spojkou.
Pokud jde o typ 4C, tak ten se v produkci udržel až do roku 1926, kdy byl nahrazen typem 4D, později 4F vyráběným do roku 1928, stejně jako následovník typu 6A – Ansaldo 6B. Motorizace nových typů byly totožných parametrů, vylepšení byla jen dílčí.
V roce 1926 se výrobní řada rozšířila o typ 10 osazený slabším motorem 1 450 ccm a jednodušším podvozkem s jedním listovým perem vpředu. Alsaldo 10 se mělo cenově přiblížit lidovému Fiatu 503, ovšem stále bylo příliš drahé.
V letech 1928–1929 následoval nový typ Ansaldo 14 s motorem z typu 4, nově však spárovaným se čtyřrychlostním manuálem. Následoval typ 15, jenž převzal pohonnou jednotku ze sportovního typu 4SC, akorát navýšenou na objem 2 000 ccm.
Tehdejším vrcholem pak byl šestiválcový typ 18 vycházející z osvědčeného 6B. Zde vzrostl zdvihový objem na 2 780 ccm a výkon na 67 koní. Pro sportovní účely ještě vznikl typ 15 GS se dvěma vačkovými hřídeli, dvěma karburátory, odlehčeným podvozkem a nejvyšší rychlostí 140 km/h.
V letech 1929–1932 se v automobilce zrodil nový vlajkový model – Tipo 22. Osmiválcový král OHV s objemem 3 536 ccm nabídl výkon 86 koní, prodloužený rozvor na 3 300 mm a možnost šesti až sedmi míst k sezení.
V tomto období automobilka Ansaldo rovněž odpískala výrobu modelů nižších tříd, jelikož neměla proti rostoucímu Fiatu šanci. A žádný med to nebyl ani na poli luxusních vozů, protože se do země dostávaly též americké vozy, v drtivé většině případů levnější a lépe vybavené. Firma se ještě pokusila o výrobu šestiválcových náklaďáků i autobusů, nicméně ani to ji nezachránilo a květnu 1931 přešla pod vlastnictví O. M. Fabbrica Automobili Bresciana.
Kam na Ansaldo?
Ansaldo 4H, které vás tímto článkem provází, můžete obdivovat v olomouckém muzeu Veteran Arena, které leží v nově vybudovaném areálu TS Bohemia ve Sladovní ulici. Krom toho zde bydlí celá řada automobilů Wikov, jimž právě Ansaldo propůjčilo kořeny.
Ale ani nový vlastník nevydržel dlouho, jelikož jej roku 1933 pohltil expandující Fiat. Výroba samotných šestiválcových a osmiválcových motorů však probíhala nezávisle na dění v automobilce, jelikož o odkup rozpracované výroby a náhradních dílů se postarala firma Ceva.
Ta dokázala z komponentů vyrobených od roku 1930 montovat modely Tipo 33 (šestiválec) a Tipo 42 (osmiválec) až do roku 1936. Sluší se ještě připomenout, že pod značkou Ansaldo se později rodily tanky i pásové traktory, nicméně ty už neměly s původní italskou automobilkou nic společného.
Nebýt však Ansalda typu 4C, pak by patrně nikdy nevznikly prostějovské automobily Wikov tak, jak je dnes známe. Moderní řešení motoru a podvozku se totiž tuzemským inženýrům zalíbilo natolik, že jedno šasi odkoupili a na základě jeho provedení zkonstruovali své první modely.
Původně zamýšlené lidové či středně-třídní vozy však nakonec sklouzly do segmentu individuální výroby luxusních kusů, díky čemuž wikovy později získaly přízvisko české rolls-roycy…