Článek
Tipo 33 továrního týmu Alfa Romeo, které platilo ve své době za velmi kvalitní závodní náčiní, se proslavilo na prestižních soutěžích jako 24 hodin Daytony a Targa Florio, případně 1000 km Nürburgringu, 1000 km Monzy a dalších podniků Mistrovství světa sportovních vozů. A pak někoho napadlo, že by byl skvělý nápad vyrobit silniční verzi s názvem Stradale.
33 Stradale se na svou dobu pyšnila velmi slušnými výkony
Technika přímo odvozená od závodního prototypu přinesla své ovoce – 2,0l atmosférický osmiválec dával výkon na svou dobu krásných 230 koní a 206 Nm točivého momentu, přitom nejvyšší výkon přicházel až v 8 800 otáčkách, vrchol točivého momentu se dostavil jen o 1 800 níže, takže motor miloval otáčky.
Pravda, 230 koní není zrovna síla, ze které bychom se dnes posadili na zadek, když i ostré hatchbacky tuto hodnotu hravě překonají. Klíčová je hmotnost – díky pouhým 700 kg (!) a manuálnímu šestikvaltu vlastní výroby s krátkými drahami se dostala Alfa 33 z klidu na stovku za skvělých 5,5 sekundy, přitom pokračovala až na 260 km/h. To byly na svou dobu špičkové hodnoty a jsou poměrně slušné i dnes.
Alfa Romeo 33 Stradale ve své době dokonce držela i jedno prvenství – šlo o nejrychlejší komerčně dostupné auto ve sprintu na pevný kilometr. Z dnešního pohledu je to dost možná dáno i tím, že továrnou udávané údaje o výkonech jsou vlastně dost relativní.
Výkon 230 koní není na dnešní dobu nic úchvatného, Alfa 33 Stradale však vážila pouhých 700 kg!
Tím, že se Alfa 33 vyráběla ručně včetně pohonné jednotky, se výkonové hodnoty lišily – existují firemní dokumenty, které u prvního vyrobeného kusu Alfy Romeo 33 dokládají ve skutečnosti výkon až 246 koní v 9 400 otáčkách se „silničním“ výfukem, a dokonce 257 koní s otevřeným výfukem. V závodní verzi pak motor dával něco málo přes 270 koní.
Na superauto tedy měla Alfa 33 Stradale ten správný pohon, správné výkony a vlastně i správné proporce – při délce těsně pod 4 metry a šířce 1,7 metru měla na výšku ani ne metr, konkrétně 99 centimetrů. Byla rovněž i poměrně pohledná a svým způsobem také trochu zvláštní – vzhledem k závodnímu rodokmenu měla pár neduhů jako chybějící zámky nebo nebezpečně nízkou světlou výšku. Největší problém ale byla cena.
Závodní rodokmen nezapřela – strohý interiér, manuální šestikvalt s krátkými drahami, žádný zámek a proklatě nízká světlá výška. Nejlépe se 33 Stradale cítila na okruhu
Alfa Romeo 33 Stradale se vyráběla v letech 1967 až 1969 a ten, kdo o ni měl zájem, si musel přichystat 9,7 milionu italských lir, což tehdy byl ohromný balík peněz. Jen pro srovnání – soudobé Lamborghini Miura tehdy stálo 7,7 milionu lir, a přitom navíc nabízelo hned o čtyři válce víc. Přemrštěnou cenu typu 33 Stradale tak neobhájily ani skvělé výkony, ani závodní rodokmen – vlastně tedy není divu, že vzniklo všeho všudy 18 produkčních exemplářů.
Důvodů bylo patrně více – kola z extrémně lehké hořčíkové slitiny, vzhůru vyklápěné, takzvané „motýlí“ dveře, jako měl později například McLaren F1, nebo třeba zakřivená okna, zasahující do střechy. To jsou všechno výdobytky, které ani dnes nejsou úplně levná záležitost, natož před pětapadesáti lety.
Jedním ze zajímavých konceptů na bázi 33 Stradale byla Alfa Romeo Carabo
Pořizovací ceně nepomáhaly ani závodní technologie – lehké šasi bylo z hliníku, karoserie byla namísto staré dobré oceli také hliníková. Kotoučové brzdy byly pochopitelně na všech kolech, ty zadní byly dokonce ukotveny uvnitř šasi, přesně jako u závodní verze. První dva předprodukční prototypy navíc měly karoserii z nesmírně lehké (a nesmírně hořlavé) hořčíkové slitiny, ta se však do výroby nedostala.
Jak navíc bylo zvykem u ručně vyráběných italských sporťáků ze šedesátých let, každý kus se od těch ostatních nepatrně lišil. Tak například kusy z počátku série měly dvojité přední světlomety, později se přešlo na jednodušší design s jedním světlem v každém světlometu.
Původně zapuštěný vstup vzduchu v přední kapotě se změnil, byl nahrazen vyčnívající alternativou, která se nenápadně tyčila nad kapotou těsně před čelním oknem. Ke konci výroby se navíc zjistilo, že horko od brzd nemá kam uniknout a hromadí se v podbězích, takže posledních zhruba osm kusů mělo průduchy za předními i zadními koly.
Na základech typu 33 Stradale vzniklo pěkných pár zajímavých konceptů jako Alfa Romeo Carabo, Iguana, 33/2 Coupé Speciale nebo Navajo. Většinou však byly představeny jako designová cvičení buďto na pařížském, nebo turínském autosalonu, ale dále než za fázi konceptu se nikdy nedostaly.
A vlastně i samotný typ 33 Stradale byl tak trochu konceptem, který se vlivem náhody a vášně dostal na silnice, ačkoliv svět vůz nepřijal tak, jak si možná výrobce představoval. Jednu výhodu to však má – Alfa Romeo 33 Stradale dnes patří k nesmírně vzácným a velmi ceněným veteránů, které se jen velmi zřídka objeví v aukci, a když, tak mění majitele za desítky milionů dolarů. 33 Stradale tedy byla od začátku „jednorožcem“ a je jím dodnes.