Trabant, na který se zapomnělo: Mezityp 600 je z východoněmeckých dvoutaktů nejvzácnější

Legendární Trabant s karoserií z Duroplastu se stal jedním z nejúspěšnějších automobilů tzv. východního bloku. Východoněmecká automobilka Sachsenring vsadila na jednoduchost a za více než čtyřicet let vyrobila přes tři miliony Trabantů. Výrobními počty něco málo přes 106 tisíc se Trabant 600 (P60) stal vlastně nejméně rozšířeným typem s dvoudobým motorem.

Důvody jsou prosté, produkce Trabantu 500 (P50) se stejnou karoserií už běžela od roku 1957, a tak se „soudruzi z NDR“ rozhodli pro inovaci, jenže tvary modernizované P601 se teprve rodily, ale motor o zvýšeném objemu z 0,5 na 0,6 litru už byl připraven. Zástavbou většího motoru do minimálně upravené karoserie P50 vznikl nový P60, odlišený také na zádi označením 600. Nejrozšířenější P601 přišel až v roce 1964, než „šestistovku“ na výrobní lince ve Cvikově (Zwickau) definitivně vystřídal v roce 1965, aby z ní vyjížděl dalších pětadvacet let.

Dnes je sice neuvěřitelné, že ze závodů, kde před válkou vznikaly luxusní osmiválce Horch a prémiové vozy Audi, začaly vyjíždět malé Trabanty, ale v jednoduchosti je síla, navíc v době poválečného hladu po motorových vozidlech to bylo zjevně dobré rozhodnutí. Závody Horch a Audi ve Cvikově, někdejších značek německého koncernu Auto Union, byly spojeny do národního podniku Sachsenring, opustily čtyřdobé motory a zaměřily se na produkci lidových Trabantů. Jejich koncepce se pak po více než čtyřicet let nezměnila.

Dvoudobý dvouválec se vzduchovým chlazením byl vždy uložen napříč vpředu a poháněl přední kola prostřednictvím čtyřstupňové převodovky. Samonosná karoserie z plechových výlisků nesla povrchové díly z umělé hmoty Duroplast, lisované ve zvláštním provozu přímo v továrně. Podle dobových údajů došlo k volbě Duroplastu z důvodů specifických podmínek průmyslu Německé demokratické republiky, v nichž bylo nutné šetřit kvalitní ocel, o hliníkových slitinách nemluvě, a to pro důležitější odvětví.

Tehdy se Němci v sovětské okupační zóně pokusili vedle jiné strojírenské produkce dokonce o znovuzrození výroby letadel. Slibný projekt čtyřmotorového proudového dopravního hornoplošníku Baade BB-152 z Drážďan až pro 73 cestujících však byl nad jejich síly, a tak se zase vrátili na zem.

Duroplast ovšem ve výrobě Trabantu zůstal. Německý koncern Auto Union začal už před válkou experimentovat s plastovými díly pro osobní vozy DKW, po válce pokračoval jak Auto Union v západní části Německa, tak znárodněné podniky ve východní části. První prototyp plastového Trabantu se zrodil v roce 1954, ale do výroby se nejprve dostal jeho větší předchůdce P70 (písmeno P značí Personenwagen, číslo desetinu objem motoru), rovněž využívající plastové díly karoserie.

K otcům Trabantu patří především Dr. Werner Lang, technický ředitel a šéfkonstruktér závodu VEB Sachsenring (dříve VEB Horch Zwickau), ale také Dr. Ing. Werner Reichelt, který zasvětil svůj profesní život plastům, přihlásil patenty a zavedl výrobu Duroplastu na účelových strojích ve Cvikově (dochovanou linku si můžete prohlédnout v Muzeu August Horch ve Cvikově).

Duroplastové panely, zhotovené na nízkotlakých lisech z bavlněných rohoží spojených fenolovou pryskyřicí za teploty 160 stupňů Celsia, se staly poznávacím znakem všech Trabantů od prvního P50 až po poslední 1.1 (se čtyřdobým čtyřválcem z Volkswagenu Polo). Duroplast má tloušťku 3 mm při shodných pevnostních vlastnostech jako ocelový plech 0,8 mm, ale je o 70 procent lehčí.

Výroba se rozběhla „pětistovkou“ Trabant P50 v listopadu 1957, prakticky stejný vůz se představil v roce 1962 jako Trabant 600 (typ P60), poháněný už větším dvoudobým dvouválcem o objemu 594 kubických centimetrů (vrtání x zdvih 72 × 73 mm) s výkonem zvýšeným na 23 koní (16,9 kW) v rozsahu otáček 3 800 až 4 000 za minutu. Vzduchové chlazení podporuje axiální ventilátor, poháněný klínovým řemenem od klikového hřídele.

Vedle zvětšení motoru byla další důležitou změnou čtyřstupňová převodovka se synchronizací všech stupňů, přičemž úsporná volnoběžka byla přiřazena už jen nejvyššímu čtvrtému stupni. Odpadlo její mechanické vypínání, ale i tak se spotřeba paliva při jízdě setrvačností zmenšila, ovšem ve funkci volnoběžky nelze brzdit motorem (to však u dvoutaktu stejně není účinné).

Nová úprava převodovky spolu s uložením motoru v nových pružných lůžkách snížily hlučnost. Na rozdíl od jiných vozů své doby měl Trabant plně nezávislé zavěšení všech kol na spodních příčných ramenech vpředu a kyvadlových plonápravách vzadu, v obou případech doplněných příčným listovým perem a teleskopickými kapalinovými tlumiči.

Příznivý poměr hmotnosti a výkonu je zárukou dobrých dynamických vlastností. U Trabantu 600 stačilo 23 koní na 620 kg hmotnosti v klasické verzi se stupňovitou zádí (hrdě zvané Limousine), anebo 650 kg u praktického kombi, když výrobce uváděl pro kombi obsaditelnost čtyři osoby a 80 kg zavazadel, resp. dvě osoby a 210 kg nákladu. Malý lidový vůz o délce jen 3 361 mm (kombi je o 39 mm delší), šířce 1 493 mm a výšce 1 465 mm uháněl rychlostí až 100 km/h a měl normovanou spotřebu směsi benzinu Normal s olejem jen 6,8 litru na stovku kilometrů. Mazací olej se mísil s benzinem v poměru 1:33 a byl příčinou bílého dýmu, valícího se z výfuku, i typického zápachu dvoutaktů. Přesto tyto vozy, stejně jako jejich sourozenci, vykonaly mnoho poctivé práce, i když jejich vznik byl taková z nouze ctnost.

Podle údajů, jež zveřejnil šéfkonstruktér Dr. Werner Lang, se v letech 1962–1965 vyrobilo celkem 106 628 vozů Trabant 600, tedy o 24 792 méně než původních Trabant 500 (P50). Všechny pak překonal nástupce Trabant P601 s modernější karoserií ostřejších tvarů, jehož výroba překročila 2,8 milionu, a spolu s malou sérií čtyřdobých čtyřválců Trabant 1.1 (38 822 vozů do 1991) přispěla ke konečnému číslu celkové produkce 3 096 099 automobilů tohoto typu. Třímiliontý Trabant byl vyroben 21. května 1990.