Škodovky se v minulosti vyvážely i do USA a Kanady

K embéčku parkujícímu na Broadwayi přijde Američan, zvědavě si jej prohlíží a mumlá si pod vousy: „Pěkné, opravdu pěkné.“ Následně se otočí k vystupujícímu řidiči a zeptá se: „To jste si udělal sám, nebo vám někdo pomáhal?“ Tenhle kratičký příběh je sice jen nepříliš známým vtipem, ale v minulosti se mohl klidně stát, protože mladoboleslavská automobilka vyvezla první automobil do Severní Ameriky již před první světovou válkou.

Před pár desetiletími se evropský a americký automobilový průmysl lišil více než v dnešních dnech a rozdíly mezi silničními křižníky z Ameriky a výrazně jednoduššími československými auty byly nepřehlédnutelné. Československá televizní reportáž z roku 1961 dokonce srovnává tehdejší Felicii s full-size amerikami a ukazuje je jako zbytečné a příliš neekonomické pro normální život. Zmiňovaná rychlost Felicie až 150 kilometrů za hodinu pak z dnešního pohledu zní jako další z lidových snů z dob socialismu.

Vliv na to jistě měly i tehdejší politické vlivy a propaganda v Československu, a přestože z dnešního pohledu vypadají škodovky vedle amerických bouráků nekonkurenceschopné, stejně vzácně jako se v minulosti objevovala americká auta na našich silnicích, se i naše škodovky objevovaly na amerických bulvárech. Ve spolupráci se Škoda Muzeem jsme proto nahlédli do historie exportu škodovek do Spojených států amerických a Kanady a objevili jsme zajímavá fakta.

Do zemí Severní Ameriky byly všechny škodovky exportovány ve zvláštních provedeních, aby už tehdy splňovaly mnohem přísnější bezpečnostní a legislativní předpisy, s čímž souvisela i výbava vozů – např. zrcátka, pásy a další. V kapitalistických zemích se navíc importované škodovky objevovaly s lepším vybavením než v domácím Československu – vypadaly tak exkluzivněji a luxusněji.

V současnosti se na amerických silnicích pohybuje hned několik moderních škodovek, často přitahujících zájem neznalých Američanů, ale v minulosti se v USA objevovaly i v mnohem větším počtu. Import mladoboleslavských strojů podle dochovaných informací odstartoval již v roce 1912, když byla do New Yorku vyvezena první „škodovka“ – automobil Laurin & Klement L.

To byla ojedinělá záležitost a v dalších desetiletích export škodovek do Ameriky neprobíhal vůbec. Americký automobilový průmysl jel naplno, evropská auta nepotřeboval a tehdejší celní politika Američanů byla zaměřena proti dovozu výrobků, které si zvládnou vyrobit z vlastních zdrojů. Za pozdější velké hospodářské krize pak nebyla poptávka po zahraničních výrobcích kvůli chybějícím financím.

Až po konci druhé světové války se pro automobilku objevila první větší příležitost vývozu škodovek do Ameriky, ale protože se Československo se zbytkem socialistických zemí odmítlo zapojit do Marshallova plánu, zastřešujícího americké investice v poválečné Evropě, nemohlo ji využít naplno. Do konce čtyřicátých let bylo do USA vyvezeno jen šest vozů, z nichž pět byla Škoda 1101.

V USA začal ekonomický boom, benzin byl levný a Američané nakupovali domácí bouráky. Zájem o československé škodovky na tamním trhu vzrostl až v padesátých letech, když populární hvězda Charlotte Sheffield (Miss USA 1957) v tvrdém komunismu navštívila Prahu, pro AZNP nafotila propagační snímky s automobilem Škoda 450 a navštívila závod AZNP v Mladé Boleslavi. V letech 1956 až 1961 se tak do USA vyvezlo celkem 1 709 exemplářů modelů 440, 445, Octavia a Octavia Super.

Poté však zájem o škodovky na americkém trhu opět upadl a v dalších letech bylo vyvezeno jen pár aut – čtyři vozy v roce 1965, jeden vůz v roce 1968, tři vozy v roce 1969 a dva vozy v roce 1971. Z továrních archivů pak zjistíme, že poslední oficiálně vyvezenou škodovkou do Ameriky se v roce 1972 stal jediný exemplář u nás oblíbeného kupé Škody 110 R.

Za celou historii škodovky bylo do USA oficiální cestou vyvezeno celkem 1 735 vozů Škoda a jeden Laurin & Klement, ale výrazně větší zájem o škodovky projevili lidé žijící v sousední Kanadě. Ta dodnes dováží většinu vozů ze sousedních Spojených států, avšak ekonomicky těží především ze svazku s Velkou Británií.

V archivu automobilky se bohužel neobjevují informace o vývozu škodovek do Kanady před druhou světovou válkou a první vůz se tam oficiálně prodal až v roce 1949. Jenže to neznamená, že se škodovky do Kanady nedostaly už dříve. Kanada nebyla nezávislá a z celého britského impéria dovážela máslo, cukr, maso a spotřební zboží, s čímž se na obchodních lodích mohly objevit i auta původem z Československa. Ta totiž mohla být přeprodána z Anglie.

Zdokumentovaný export škodovek do Kanady započal až v již uvedeném roce 1949 a hned v následujícím roce bylo za oceán odesláno 1 107 aut. V padesátých letech se tam vyvážely modely 440, 445 a Octavia, stejně jako do Ameriky. Začátkem následující dekády však zájem Kanaďanů klesl a v šedesátých a sedmdesátých letech se tam škodovky dovážely jen v jednotkách kusů. Osmdesátá léta byla naopak nejúspěšnějším obdobím.

V nejúspěšnějších letech 1983 až 1986 se do Kanady dostalo celkem 6 533 škodovek. Vzestup zájmu o československou značku na tamním trhu přímo souvisí s celkovou krizí ve Velké Británii a blížícím se koncem studené války – západní mocnosti začaly navazovat obchodní vztahy se socialistickými zeměmi a v Kanadě byla dokonce založena společnost Skocar, zajišťující oficiální prodej škodovek.

Zakladatelem byl obchodník Gary Berg, uchvácený nízkou cenou „stodvacítek“ i již zastarávající koncepcí „vše vzadu“ – vozidla s motorem vzadu tehdy vyrábělo jen málo automobilek a perfektní trakce hnacích kol byla v zasněžených oblastech Kanady žádoucí. Do podnikání se tak vrhl s velkými očekáváními a plánoval prodat až 25 tisíc škodovek ročně. Jenže později neuspěl kvůli přísnějším emisním limitům.

Kanadské úřady si v osmdesátých letech vystačily jen s čestným prohlášením, že importovaná auta splňují stanovené emise, a neprováděly homologační měření. Standardní škodovky kanadské limity nesplňovaly, ale automobilka s vidinou obchodní příležitosti upravila nestabilní zinkový karburátor tak, aby pomaleji uzavíral škrticí klapku a zabraňoval vzniku podtlaku v sání a s ním spojenému srážení benzinu na stěnách sacího potrubí. Jenže to snižovalo emise jen zdánlivě.

Kanadští úředníci se sice tvářili, že vycházejí vstříc dovozcům automobilů, ale nebyli hloupí – prováděli náhodné kontroly a anonymně si koupili i jednu stodvacítku. Při kontrolním měření emisí pak zjistili, že skutečné zplodiny nejsou v souladu s čestným prohlášením a Skocar byl nucen od zákazníků vykoupit již prodané vozy, těch bylo několik set. Do všech vozů byly následně namontovány nerezové výfuky s ocelovým neřízeným katalyzátorem a celá aféra odstartovala vývoj pozdější verze 135GLi se vstřikováním Bendix.

Optimistický obchodník Berg nenaplnil své plány ani zdaleka a jeho snaha o prodej škodovek v Kanadě skončila fiaskem. Z plánovaných 25 tisíc prodaných vozů ročně bylo jen 6 774 kusů za celá osmdesátá léta. Oficiální prodej škodovek v Kanadě definitivně skončil jediným prodaným kusem v roce 1989, přičemž za celou zdokumentovanou historii se v Kanadě prodalo 8 842 vozů. Tím se uzavírá i příběh oficiálního exportu mladoboleslavských vozů do celé Severní Ameriky.

O znovunastartování prodejů nových škodovek a obchodním potenciálu značky ve Spojených státech amerických se však občas mluvilo i v posledních dvou desetiletích. Co myslíte, měla by Škoda Auto naději na úspěch na americkém trhu, nebo ne? Oficiální cestou se tam prodává i koncernový Volkswagen, tak proč ne škodovky? Hlasujte v naší anketě.