První poválečný sedan z Francie vznikl v šibeničním termínu a zahynul v něm strůjce úspěchu Renaultu

O tři měsíce později se Renaultův podnik proměnil na znárodněnou společnost RNUR (Régie Nationale des Usines Renault), jejímž správcem a zanedlouho generálním ředitelem byl jmenován Pierre Lefaucheux (1898–1955). Jeho rozhodnutím ukončil Renault výrobu předválečných modelů (přežila jen Juvaquatre v provedení kombi) a uvedl nejprve známý 4 CV s motorem vzadu (od 1946) a pak prestižní Frégate 11 CV (1951), pokud nepočítáme Colorale (Coloniale + Rurale) z května 1950, předchůdce dnešních SUV, určené pro venkov a kolonie.

O rozdílné velikosti nových vozů vypovídá zařazení do daňové třídy 4 CV a 11 CV, kdy známá „želvička“ 4 CV byla lidovým automobilem, zatímco Frégate mířila do vyšších sfér. Původní projekt 108 počítal i pro větší vůz s motorem uloženým vzadu, konstruktéři dostali od Lefaucheuxe zadání na podzim 1947 s tím, že vůz má být hotov do tří let pro premiéru na pařížském autosalonu 1951. Není bez zajímavosti, že první návrhy „Projet 108“ se splývající zádí připomínaly československé vozy Tatra, jenže Francouzi neměli s touto koncepcí žádné zkušenosti, silný motor se přehříval, vůz měl malý zavazadlový prostor, a tak Lefaucheux znovu zavelel. Rozhodl, že termín musí být splněn, ale přešel na nový „Projet 0-110“, tedy klasickou koncepci s motorem podélně vpředu a pohánějícím zadní kola, neboť s tímto uspořádáním měli konstruktéři Renaultu větší zkušenosti.

Byl to šibeniční termín, ale konstruktéři výzvu přijali. Prototyp vyjel v červenci 1950, ale vznikl v neutěšené mezinárodní situaci s boji Francouzů v Indočíně (dnešním Vietnamu) a válkou v Koreji, která Francii citelně zasáhla (nezapomínejme, že Renault byl státní automobilkou), a proto Lefaucheux chtěl prosadit nový vůz co nejdříve. Jediný prototyp představil už 24. listopadu 1950 v pařížském Palais de Chaillot za přítomnosti Jean-Marie Louvela, ministra průmyslu, a oznámil pojmenování vozu Renault Frégate.

Na domácím trhu byla Frégate namířena proti konkurenčnímu Citroënu Traction Avant 11 CV/15 CV, jehož koncepce s pohonem předních kol sahala do roku 1934, zatímco Peugeot vyráběl pouze menší typ 203. Navzdory konzervativní koncepci se Frégate stala nejmodernějším francouzským automobilem svého segmentu. Výroba se rozbíhala pomalu, v únoru 1951 vzniklo dalších devět kusů, v květnu vyjela předsérie třiceti vozů, které dostaly zkušební jezdci a vybraní klienti k testům. Světová premiéra se odehrála na autosalonu v Paříži 1951, jak bylo naplánováno. První vozy byly ze závodu na ostrově Séguin v Billancourtu (nedávno byla tato originální továrna zbořena), pak výroba pokračovala od 29. prosince 1951 ve zcela novém závodě, jenž Renault postavil ve Flinsu (Yvelines) v rámci industrializace francouzského severu.

Při oficiálním otevření závodu 2. října 1952 vyjíždělo z linky ve Flinsu padesát Frégate denně. Produkce automobilu, jenž se stal vlajkovou lodí programu Renault, pokračovala až do roku 1960, když výrobní program rozšířily kromě sedanu i dvě kombi, označené Domaine (od 1956 s větším motorem 2,2 litru, tedy 12 CV) a luxusní Manoir (1958). Celkem vzniklo 180 463 všech vozů Frégate, poslední byl vyroben 18. dubna 1960, když už prodeje povážlivě klesly.

Renault Frégate měl velmi dobré jízdní vlastnosti, protože na rozdíl od mnoha jiných vozů své doby dostal nezávislé zavěšení všech kol, tedy i zadní nápravy (vinuté pružiny). Na všech kolech byly kapalinové bubnové brzdy systému Bendix. Kuriozitou se stalo nahrazení přímého hřebenového řízení pro sériovou výrobu systémem Gemmer se šnekem a kladkou. Frégate se představila se čtyřválcem OHV o objemu 1 997 kubických centimetrů (vrtání x zdvih 85 × 88 mm), který dával výkon 58 koní (43 kW) při 4 000 ot./min a se čtyřstupňovou převodovkou uděloval čtyřdveřovému sedanu největší rychlost 130 km/h.

Výrobce uváděl rozvor náprav 2 800 mm, rozchod kol 1 400 mm a celkové vnější rozměry 4 700 × 1 720 × 1 540 mm. Hmotnost vozu činila 1 230 kg. Řazení čtyřstupňové převodovky pákou pod volantem dovolilo obsazení třemi cestujícími i vpředu, vůz byl označován za šestimístný a v zádi měl velký zavazadlový prostor.

Frégate se představila v jediném modelu za 795 tisíc starých franků; pro srovnání malý Renault 4 CV stál od 439 tisíc, Citroën 11 CV od 585 tisíc (krátká verze), ale šestiválcový Citroën 15 CV od 840 000 F. V roce 1952 přibyly dvě verze Affaires a bohatěji vybavená Amiral; motor zvaný Étendard posílil na 64 koní (47 kW), pro rok 1955 prošla Frégate faceliftem s novou oválnou maskou přídě, rok 1956 přinesl motor 2 141 kubických centimetrů (převrtán na průměr válců 88 mm) o výkonu 77 koní (57 kW), dvoubarevný sedan Grand Pavois a první kombi Frégate Domaine.

Smutnou částí historie Frégate je tragická nehoda Pierra Lefaucheauxe, když 11. února 1955 havaroval na náledí při cestě na přednášku studentům. Vůz by ho ochránil, kabina zůstala nepoškozena, jenže kufr odložený na zadních sedadlech mu při převrácení vozu zlomil vaz. Strůjce poválečného úspěchu Renaultu byl na místě mrtev.

V modelovém roce 1958 se na přání objevila ve Frégate třístupňová samočinná převodovka Transfluide s kapalinovým měničem a volbou kuriozně označených převodů VR (Ville/Route, tedy město/silnice), M (Montagne pro velká stoupání) a E (Exceptionnel pro rychlou jízdu); další polohy voliče jsou N (neutrál), R (zpátečka) a P (parkování). Výkon motoru 2,2 litru byl zvýšen na 80 koní (59 kW), vůz dosahoval 132 km/h proti 135 km/h u verze s manuálním řazením (nyní plně synchronizovaným). Luxusní kombi Frégate Manoir se standardně dodávalo s automatem. V Evropě to nebylo běžné řešení, a proto výrazná loga na boku i přídi Frégate informovala o tom, že vůz má systém Transfluide.

V roce 1953 se na autosalonu v Paříži objevil kabriolet Frégate Ondine od italské karosárny Ghia, do výroby se nedostal, přestože na jaře 1955 vznikl prototyp s laminátovou karoserií místo ocelové pro snížení nákladů. Další kabriolet postavil francouzský karosář Letourneur & Marchand, v dubnu 1957 posloužil britské královně Alžbětě II. při prohlídce závodu ve Flinsu, kde dostala darem Renault 5 CV Dauphine. Firma Ghia postavila i prodlouženou limuzínu Frégate (vyjela při státní návštěvě sovětského vůdce Nikity Chruščova ve Francii). Majitelé Frégate je používali i pro dálkové jízdy, třeba manželé z Remeše ujeli 12 500 km na cestě z Francie do Pákistánu a zpět (1954), či pět kamarádů z Billancourtu navštívilo tři světadíly cestou z Paříže do Sydney (1955–1956).

Konstruktéři Renaultu pracovali na nástupci Frégate, designový návrh podala i karosárna Ghia, ale nakonec bylo rozhodnuto o vývoji zcela jiného vozu s pohonem předních kol, který se coby Renault 16 stal evropským Vozem roku 1965/1966. V mezidobí montoval Renault v bruselské pobočce velké sedany Rambler Renault (1962–1966), výsledek spolupráce s American Motors, ale na tradici Frégate pak navázaly úspěšné modely Renault 20/30/25, Safrane, Vel Satis, Latitude a Talisman.