Článek
Byl to irský rodák Harry Ferguson (1884–1960), který se proslavil vývojem univerzálních traktorů a vynálezem jejich tříbodového závěsu zemědělského náčiní. Obrovský Fergusonův rozhled znamenal i ovlivnění dalších oborů lidské činnosti. Stal se prvním Irem, který sestrojil vlastní letadlo a vzlétl s ním, byl průkopníkem pohonu čtyř kol u osobních vozů a tvůrcem prvního a jediného automobilu Formule 1, který vyhrál závod na okruhu, byť nešlo o součást mistrovství světa.
Stalo se tak před šedesáti lety, kdy ve Zlatém poháru (Gold Cup Race) v britském Oulton Parku zvítězil legendární závodník Stirling Moss s vozem Ferguson P99 Climax. Bohužel Harry se tohoto okamžiku nedočkal, zemřel o rok dříve, ale jeho britská společnost Ferguson Research pokračovala ve vývoji systémů 4×4, které se uplatnily u traktorů i osobních vozů. V roce 2003 bylo na ostrově Wight založeno Ferguson Family Museum, oslavující úspěchy britského podnikatele irského původu. Jeho jméno žije dodnes na traktorech značky Massey-Ferguson.
Vývoj pohonu všech kol
Počátky vzniku první Formule 1 s pohonem všech kol sahají až do předválečného období, kdy se bývalý závodník Freddie Dixon (1892–1956), známý úpravami sportovních vozů Riley, spojil s Tony Roltem (1918–2008), pozdějším vítězem slavného závodu 24 h Le Mans (v roce 1953 na Jaguaru C-Type), aby se pustili do vývoje systémů pohonu čtyř kol jak pro silniční vozidla, tak pro aplikaci v automobilových závodech. Po válce vzbudili pozornost „krále traktorů“ Harryho Fergusona, jenž poskytl potřebné finanční prostředky a nakonec firmu Dixon-Rolt Developments převzal.
Pod novým jménem Ferguson Research Limited předvedla nejen prototypy zajímavých osobních vozů 4×4, ale také monopost Formule 1, nazvaný Ferguson P99, vyvrcholení představ Freddie Dixona, Tonyho Rolta a Harryho Fergusona. Později systém Ferguson převzali i jiní, například luxusní sportovní kupé Jensen FF, kde písmena FF značí Ferguson Formula. Myšlenka pohonu všech kol ovšem není nová, jako první vyjel nizozemský Spyker 60 HP už v roce 1903.
První Formule 1 s pohonem čtyř kol
Přestože Ferguson P99 byl závodním automobilem podle předpisů Formule 1, jeho tvůrce považoval monopost především za pojízdnou laboratoř pro další vývoj. Byl to také jeden z vůbec posledních vozů F1 s motorem uloženým vpředu, už v posledním roce dvouapůllitrové F1 konstruktéři přecházeli na motory vzadu (uprostřed před poháněnou zadní nápravou), ale v jedenapůllitrové F1 od sezony 1961 na tuto koncepci všichni přešli.
Ferguson byl navržen s motorem 2,5 litru značky Coventry Climax, který se v podvozku snadno vyměnil za verzi 1,5 litru. Byl uložen šikmo vpředu v trubkovém prostorovém rámu, aby hřídel pohonu zadních kol procházel vzad po levé straně sedadla, zatímco z přední příruby převodovky vycházel vlevo druhý hřídel k předním kolům. Hnací poloosy byly poměrně tenké, brzdové kotouče Dunlop uloženy v trupu pro snížení neodpružených hmot (tedy nikoli v kolech) a všechna kola byla zavěšena nezávisle na dvojicích příčných ramen. Ve voze měl premiéru protiblokovací systém Dunlop Maxaret, předchůdce dnešních ABS. Tony Rolt na konstrukci spolupracoval s Claude Hillem, někdejším konstruktérem Aston Martinu.
Výhody 4×4 a velké vítězství
V roce 1961 jel Ferguson P99 první tři závody. Při premiéře na British Empire Trophy v Silverstone britský závodník Jack Fairman (1913–2002) vzdal s defektem převodovky, když jeho kolega Stirling Moss (1929–2020) z týmu Roba Walkera si vůz jen vyzkoušel, aby zjistil, že vyžaduje jiný styl jízdy a dal přednost klasickému Cooperu, s nímž i na mokru vyhrál. O týden později na Velké ceně Británie znovu nastoupil Fairman, opět pršelo a Moss (tentokrát na Walkerově Lotusu) odpadl z druhého místa pro poruchu brzd.
Rob Walker odvolal Fairmana do depa a Moss ho vystřídal, na mokru s pohonem všech kol zajížděl velmi rychlé časy, a tak vedení Ferrari během závodu upozornilo na skutečnost, že Fairman byl při zastávce v boxu roztlačen, což předpisy nedovolují. Pro vítězství jedoucí Moss tak byl odvolán z trati a diskvalifikován. Přesto byl potěšen výhodami pohonu 4×4 na mokré trati, a proto pro Gold Cup (mimo MS F1) v Oulton Parku znovu přijal šanci. Během závodu trať sice osychala, ale Stirling Moss byl neporazitelný. Dobyl první a jediné vítězství vozu F1 s pohonem všech kol v závodě na okruhu.
Přes nezdary nejlepší
Ferguson Research nebyl závodním týmem, a tak nabídl vůz jiným, ale nikdo včetně Roba Walkera neprojevil zájem. Společnost se tedy pustila do aplikace pohonu všech kol pro osobní vozy a představila kombi vlastní konstrukce, pro jehož verzi z roku 1962 navrhl elegantní karoserii italský designer Giovanni Michelotti. Vůz dostal plochý čtyřválec Ferguson Boxer OHC o objemu 2 212 kubických centimetrů (vrtání x zdvih 95 × 78 mm) s výkonem 113 koní (83 kW), který poháněl všechna kola přes třístupňovou samočinnou převodovku. Při pohotovostní hmotnosti 1 457 kg zrychloval na stovku za 15 sekund a dosahoval 169 km/h. Spolu se svými nástupci (včetně sedanu) zůstal jen v prototypech.
Závodní P99 mezitím odpočíval v dílně do konce roku 1962, pak byl s motorem 2,5 litru vyslán k protinožcům do Tasmánské série 1963, kde s ním Graham Hill a Innes Ireland několikrát australské a novozélandské závody dokončili (nejlépe jedno druhé a dvě třetí místa). Koncem roku 1963 si vůz vypůjčil Švéd Jo Bonnier a zajel nejrychlejší čas do vrchu Ollon-Villars ve Švýcarsku, v následující sezoně se s ním Peter Westbury stal britským mistrem závodů do vrchu.
Žádný jiný automobil Formule 1 s pohonem všech kol (několik se jich objevilo v letech 1969 – 1971) už nebyl tak úspěšný. Dochoval se v rodině válečného hrdiny Tonyho Rolta, dlouhá léta byl vystaven v britském muzeu monopostů v Doningtonu a zúčastňuje se závodů historických vozů. Ferguson P99 jsme viděli jak v Goodwoodu, tak na oslavě 100 let závodu do vrchu Shelsley Walsh (2005).