Před čtyřiceti lety se stal Renault 9 evropským Vozem roku

K výrobě v tuzemsku nakonec nedošlo, ale „er-devítka“ se stala globálním automobilem, když od června 1982 zahájil výrobu koncern American Motors v továrně Kenosha Lakefront Automobile Plant na březích jezera Michigan ve Wisconsinu. Kromě francouzského Douai se Renaulty 9 vyráběly v dalších osmi zemích světa (v Turecku až do roku 2000).

Vývoj Renaultu 9 začal jako Projekt X42 už v roce 1977. Od počátku šlo o moderní vůz střízlivých linií, jejichž otcem je vloni zesnulý francouzský designer Robert Opron, který přešel k Renaultu od Citroënu (navrhl SM, GS a CX, ale také restyling DS), když Citroën pohltil Peugeot. Renault 9 byl prvním vozem své značky, který dostal poháněcí soustavu motor/převodovka uloženou vpředu napříč pro pohon předních kol.

Zatímco vpředu bylo moderní nezávislé zavěšení kol systému McPherson (spodní příčná ramena a pružinové vzpěry), vzadu zůstal tradiční systém s příčnými torzními tyčemi a vlečenými rameny závěsů kol, ovšem značně modifikovaný. Torzní tyče byly kratší, každá sahala jen do podélné osy vozu, takže rozvor náprav zůstal na obou stranách shodný. Na vysvětlenou, dřívější osobní vozy Renault měly dlouhé příčné torzní tyče napříč celou šířkou vozu, takže jedno kolo bylo uloženo o pár centimetrů dále než to druhé na protější straně (například u Renaultu 16).

Hodnocení evropských odborných novinářů COTY, tedy Car of the Year (Vůz roku), se od prvního roku 1963 těšilo velké vážnosti a bylo pro výrobce vítězného vozu vyznamenáním. Kritéria bodování od počátku zahrnovala především technickou vyspělost automobilu a také jeho tzv. value for money, tedy užitné vlastnosti za příznivou cenu. Renault vyhrál hned ve třetím ročníku 1965/1966 s originálním hatchbackem R16, u něhož byl motor pro přední pohon uložen podélně za nápravou a převodovka před ní, dlouhé příčné torzní tyče vzadu ovšem znamenaly rozdílný rozvor náprav o 67 mm (vpravo 2 650 mm). Renault 16 s 98 body zvítězil před drahými vozy Rolls-Royce Silver Shadow (81) a Oldsmobile Toronado (59).

V roce 1970 se vyšvihl na třetí místo Renault 12; 1972 na druhé kupé R15/R17 a 1973 první Renault 5, 1976 byl třetí šestiválec Renault 30 TS, ale druhé prvenství COTY dobyl až nenápadně elegantní Renault 9 pro rok 1982, když nasbíral 335 bodů, zatímco největší konkurence Opel Ascona a Volkswagen Polo získala 304, resp. 252 bodů. Není bez zajímavosti, že americká verze Renault Alliance dobyla titul Vůz roku 1983 časopisu Motor Trend (USA), který jako první přišel s touto anketou už v roce 1949.

Podle dostupných pramenů vzniklo 3,2 milionu vozů Renault 9 (a téměř stejný počet – 3,1 milionu odvozených pětidveřových hatchbacků Renault 11). V září 1981 se Renault 9 představil veřejnosti na autosalonu IAA 1981 ve Frankfurtu. Od počátku byly k dispozici čtyřválce objemu 1 108 a 1 397 kubických centimetrů, menší s výkonem 47,5 k (34,5 kW) a větší 60 k (44 kW) s jednoduchým a 72 k (53 kW) s dvojitým karburátorem. Základní převodovka byla čtyřstupňová, u nejvýkonnějšího motoru pětistupňová (pro verzi 60 k na přání), alternativně se později objevila třístupňová samočinná (pro větší motor). Uváděná největší rychlost u prvních verzí byla 138, 150 a 161 km/h, spotřeba paliva při trvalé rychlosti 90 km/h činila 5,4/5,7/5,4 litru, při 120 km/h vzrostla na 7,4/7,5/7,2 litru a v městském cyklu byla 7,1/7,4/8,8 litru benzinu na stovku kilometrů.

Vůz jen mírně převyšoval délkovou hranici čtyř metrů, byl dlouhý 4 063 mm při rozvoru náprav 2 477 mm, široký 1 650 mm při rozchodu kol vpředu/vzadu 1 395/1 357 mm a vysoký 1 405 mm. Jeho pohotovostní hmotnost činila dnes už neuvěřitelných 805 až 845 kg podle motoru a výbavy, celková pak 1 245 až 1 275 kg, přičemž bylo možné vléci brzděný přívěs do hmotnosti 700 až 850 kg. Základní kola byla třináctipalcová.

Spolupráce s American Motors přinesla odlišné karosářské verze, jaké se v Evropě neprodávaly. Renault 9 za mořem dostal jméno Alliance a coby sedan se představil jak ve čtyřdveřové, tak v originální dvoudveřové verzi, která se stala základem zajímavého kabrioletu (těch vzniklo jen něco přes deset tisíc). Americké dobrodružství ovšem skončilo prodejem podílu Renault na společnosti American Motors, stala se součástí Chrysleru, který velkou automobilku ve městě Kenosha zavřel po ukončení modelového roku 1988.

Po krachu Chrysleru tam byla v říjnu 2010 ukončena i výroba motorů a do dubna 2013 celá továrna zbořena. Vyráběly se tam automobily od roku 1902 (Rambler); bylo mezi nimi také 619 400 amerických Renaultů 9 a 11, z toho 450 900 Alliance (R9), 3500 dvoulitrových GTA, 10 600 kabrioletů Alliance a 154 400 odvozených hatchbacků Encore (R11).

Renault 9 procházel průběžnou modernizací. Nejprve přišly diesely 1,6 litru s výkonem 55 koní (41 kW), v roce 1983 se představil Renault 11 coby pětidveřový hatchback, ale se shodnými podvozkovými skupinami. Mezi zážehovými motory se objevily větší 1,7 litru, od 1986 také 1,4 litru Turbo, v září téhož roku proběhl facelift Phase 2 (čtyři nebo dva obdélníkové světlomety v jiné přídi), představily se rovněž hospodárné motory 1,2 litru. Výroba v Argentině přežila do roku 1997, Kolumbii do 1999 a v turecké Burse s motorem 1,4 litru do léta 2000, kdy model vystřídala nová Thalia (sedan Renault Clio Symbol). Produkce ve Francii skončila v roce 1989, nástupcem se stal Renault 19. „Devítka“ a „Jedenáctka“ jsou dnes zapomenutými triumfy, ale výrobu přes 6,3 milionu vozů hned tak některý z dnešních malých automobilů nevyrovná. Byl to bezesporu velký úspěch.