Vůz, který nabízelo šest britských značek: Legenda Austin/Morris 1100 je dnes už téměř zapomenutá

Není bez zajímavosti, že jízdní vlastnosti vozu Austin/Morris 1100 upravovaly na zadní nápravě pomocné pružiny (krátká příčná torzní tyč pro každé kolo) a průběžný příčný zkrutný stabilizátor. Geniální britský konstruktér řeckého původu Alec Issigonis (1906–1988) ostatně dále svůj koncept cizeloval, a tak nakonec prestižní titul evropského Vozu roku 1964/1965 získal jeho největší typ Austin/Morris 1800 (projekt ADO17), a to zřejmě jako poctu za Mini (ADO15) a 1100 (ADO16) z let, kdy ještě tato anketa neexistovala. Odpružení Hydrolastic je zase celoživotním dílem britského inženýra Alexe Moultona (1920–2012).

V roce 1952 došlo ke spojení největších britských automobilek Austin a Morris (Nuffield Organisation) do koncernu British Motor Corporation (BMC). Tradiční rivalové, doplnění podřízenými značkami MG, Wolseley, Riley a Vanden Plas, se tak ocitli pod společným vedením. Zpočátku pokračovala produkce originálních typů, ale logicky došlo k racionalizaci. Britové to vyřešili Šalamounsky, stejný typ vozu nabídli až pod šesti značkami (!), což byl případ nového projektu Austin/Morris 1100 tehdejší střední třídy ADO16, jenž navázal na revoluční Mini po třech letech jako větší rodinný vůz stejné koncepce.

Z dnešního pohledu byl vůz, uvedený na trh v srpnu 1962 jako Morris 1100 a na podzim 1963 jako Austin 1100, velmi úspěšný, po léta držel první příčku prodejního žebříčku ve Velké Británii, úspěšně se vyvážel a jeho produkce ve všech značkových verzích (včetně faceliftů Mk II) přesáhla milion exemplářů. Různé údaje hovoří až o 1 119 800 vozech. Značky Austin a Morris samozřejmě hrály prim; po zvětšení objemu zážehového čtyřválce nesly vozy všech šesti značek alternativně typové označení 1300.

Elegantní karoserii navrhl Pininfarina, podobně jako u předcházejících typů Austin A40 nebo větších A55/A60 (ty se vyráběly s pěti zmíněnými značkami, chybělo jen provedení Vanden Plas). V roce 1966 rozšířilo program třídveřové kombi Countryman (Austin) nebo Traveller (Morris), v tomto případě jen ve dvou nejrozšířenějších značkových variantách.

Austin a Morris na první pohled rozlišovala mřížka chladiče, která doznala retuší po faceliftu Mk II v roce 1967; vůz se vyvážel i do USA, kde měl označení Austin America (od 1968), samočinná čtyřstupňová převodovka AP britské konstrukce byla v nabídce už od roku 1965. Automobil měl velmi dobré jízdní vlastnosti (mohu potvrdit z pobytu v Anglii v dávném roce 1969), vtipně využitý obestavěný prostor (stejně jako Mini) a nadčasový design, svěží ještě po padesáti letech. Konstruktér Issigonis prostě uplatnil stejné principy, které se osvědčily u Mini (vzniklo 5 387 862 vozů), také pro větší typy, a právě projekt ADO16 z nich byl nejúspěšnější, byť ještě větší Austin 1800 dobyl titul Car of the Year 1964/1965.

Přestože byl projekt ADO16 (Austin Drawing Office) vyvinut v Longbridge u Birminghamu pod taktovkou Austinu, první varianta šla na trh se značkou Morris 1100, až o rok později následoval Austin (také Mini byl v roce 1959 uveden jako Austin Seven). Čtyřválcový motor série A vycházel z Mini, ale měl zvětšený objem válců na 1 098 a později až na 1 275 kubických centimetrů. Další značky byly vyhrazeny luxusním a sportovním verzím s tradiční maskou chladiče ve stylu velkých vozů minulosti.

Automobily 1100/1300 se vyráběly jak v Longbridge u Austinu, tak v Cowley u Morrisu, přestože byly téměř identické. Sportovní MG 1100/1300 vyjel rovněž v roce 1962, výkonnější motor se nakonec objevil i ve verzích Austin/Morris, označených 1300 GT (až 70 koní, tedy 52 kW). Výroba MG 1100 zaznamenala 124 860 vozů, MG 1300 už jen 32 549, ale i tak je MG nejúspěšnější další značkovou variantou. Luxusní Vanden Plas Princess 1100/1300 dostal přístrojovou desku z ořechového dřeva a kožené čalounění, prototyp vznikl pro Freda Connollyho z dynastie zpracovatelů kůží a vzbudil takovou pozornost, že byl zařazen do sériové výroby (43 741 vozů v letech 1963–1968). Sportovně laděný Riley Kestrel zaznamenal 21 529 kusů v letech 1965–1968, ve stejné době vzniklo 44 867 luxusních Wolseley 1100/1300.

Nevelké výrobní počty dalších variant nevyhnutelně vedly k zániku těchto tradičních značek, v Cowley skončila výroba v roce 1971 a na linky tam přišel konzervativní Morris Marina klasické koncepce, zatímco Austin 1100/1300 přežil do června 1974. Jeho nástupcem se stal Austin Allegro, známý i u nás, houfně označovaný za nejhorší britský vůz, jenže vzniklo neuvěřitelných 642 350 kusů, takže to byl také úspěch! Kromě Austinu se Allegro dodával navíc jen se značkou Vanden Plas.

Konstrukce typu 1100/1300 zaujala i v jiných zemích, k nejznámějším licenčním typům patřily vozy od italské firmy Innocenti, jinak výrobce skútrů Lambretta. Už v roce 1963 byla zahájena italská produkce. Morris 1100 se proměnil na Innocenti IM3S, z Austinu 1100 se stal Innocenti J4 nebo výkonnější J4S (= Sport), oba s odpružením Hydrolastic a stylisticky upravenou čtyřdveřovou karoserií, dále vylepšenou u Pininfariny.

Vozy na základě řady 1100/1300 se vyráběly rovněž v Jižní Africe, Španělsku a Austrálii a montovaly v dalších osmnácti zemích. Mimo Británii vyjely také čtyřdveřové sedany se stupňovitou zádí, upravené Giovanni Michelottim podle vzoru Triumph, jihoafrický Austin Apache nebo španělský Authi Victoria (jen pro zajímavost, tato továrna nyní vyrábí Volkswageny Polo a Taigo). Z dnešního pohledu byl Austin/Morris 1100 velký úspěch, byť systém uplatnění různých značek „badge engineering“ už slavné koncernové značky British Motor Corporation nemohl zachránit. Rozhodně však předběhl dobu.