Nejmenší Ferrari slaví šedesát let! Trochu inkognito, protože se prodávalo pod značkou ASA 1000 GT

Sportovní automobily ASA 1000 GT se vyráběly v letech 1962 až 1967, údaje o počtu kusů se různí, ale Registro ASA uvádí přes osmdesát dochovaných, z toho patnáct Spiderů a čtyři různé prototypy. Známé je především kupé ASA 1000 GT, první sériový typ nové značky, která vznikla zkratkou z Autocostruzioni S.p.A., účelově založené pobočky chemického koncernu De Nora, jehož vedení převzalo projekt malého sportovního Ferrari. Původně měl nové automobily vyrábět Bertone, v jehož studiu pod vedením Giorgetta Giugiara vznikly návrhy karoserie, ale k dohodě nakonec nedošlo.

Jak lze posoudit z připojených fotografií, design byl velmi zdařilý, italské nadčasové linie připomínaly větší sourozence značky Ferrari. Základem vozu se stal malý motor, vyvinutý pod vedením konstruktéra Franca Rocchiho přímo v Maranellu. Od roku 1959 se tam totiž zabývali vývojem malého čtyřválce, nejprve s objemem válců 849 kubických centimetrů (vrtání x zdvih 65 × 64 mm), označeného jako typ 126 (ale také 854), který dosáhl solidního výkonu 75 koní (55 kW) při 6 800 ot./min. První motor byl zkušebně zamontován pod kapotu upraveného kupé Fiat 1200 od Pininfariny, navíc se zkráceným rozvorem náprav ze 2,4 na 2,2 metru, což byla hodnota stanovená pro sériovou Ferrarinu.

Prototyp Fiat/Ferrarina osobně vyzkoušel Enzo Ferrari, který jinak jezdil v britském Mini, ale také konstruktéři Franco Rocchi a Giotto Bizzarrini (později tvůrce vozů Bizzarrini) a závodníci Lorenzo Bandini, Phil Hill, Richie Ginther a mnozí další. Projekt vzbudil velký zájem, Rocchi připravil větší verze motorů jako typ 125 (164; 950) o objemu 973 a konečně 1 032 kubických centimetrů, jež se coby typ Ferrari 173 s výkonem nejprve 97 koní (71 kW) při 7 000 ot./min stala základem sériového vozu ASA 1000 GT. O automobilu, známém neoficiálně jako Ferrarina, se hovořilo na všech úrovních; vzbudil obrovský zájem jako očekávaný „Ferrari pro masy“ a stal se doslova předchůdcem dnešního downsizingu (zmenšování objemu válců).

Bohužel Ferrari v té době prožíval těžké období, přestože se v roce 1961 stal Phil Hill mistrem světa ve Formuli 1 na monopostu Ferrari jako první Američan v historii. Na Velké ceně Itálie tehdy přišel o život německý závodník Wolfgang von Trips a spolu s ním čtrnáct diváků, které smetl jeho neovladatelný Ferrari Dino 156. Důsledkem bylo nejen dočasné zastavení účasti v F1 (Ferrari vynechal závěr sezony), ale také následná restrukturalizace celého podniku a odchod řady klíčových spolupracovníků včetně konstruktérů Giotta Bizzarriniho a Carla Chitiho, kteří pak založili konkurenční firmu ATS (sportovní vozy a F1), kam přešli rovněž Ferrariho tovární jezdci Phil Hill a Giancarlo Baghetti.

Přesto Carrozzeria Bertone představila na Turínském autosalonu 1961 téměř sériový prototyp, označený jen Mille (tedy „tisícovka“), jenž se od finální produkční verze lišil aerodynamickými překryty světlometů ve stylu Jaguaru E-Type.

Sériová ASA 1000 GT slavila premiéru rovněž na autosalonu v Turíně (1962), první vyjela z výrobních hal v Lambrate u Milána zásluhou nové společnosti Autocostruzioni S.p.A., tedy ASA, založené Oronzioem De Norou a jeho synem Niccolou. Obchodním ředitelem se stal markýz Gerino Gerini, bývalý závodník na vozech Ferrari a Maserati. Na autosalonu v Ženevě 1963 pak debutoval Spider, otevřená verze, dostal laminátovou karoserii místo ocelové (opět design Bertone).

Automobily s tuhým trubkovým rámem vynikaly nízkou hmotností jen 780 kg, která během let narostla na 830 kg, ale i tak mrštné kupé dosahovalo největší rychlosti 190 km/h (Spider 185 km/h). Výkon motoru ASA 1032 v roce 1965 sice trochu klesl na 91 koní (67 kW) při nižších 6c800 ot./min, ale u vylepšeného nástupce ASA 411 s hliníkovou karoserií Marazzi a hmotností sníženou na 720 kg ve větší verzi o objemu 1 092 kubických centimetrů nabízel už 104 koní (76 kW) při 7 500 ot./min. Tyto motory se pak objevily i v typu 1000 GT (někdy značen 1100 GT).

V roce 1965 reorganizovaná ASA (nyní Accomandita Semplice Autocostruzioni di Oronzio De Nora & C) zhotovila 77 kupé, devět Spiderů a jeden nový typ 411. K posledním typům patřil otevřený ASA RB (Roll Bar) 613, kupé s vyjímacími panely střechy targa a ochranným obloukem, navržený pro nový čtyřválec 1,8 litru o výkonu 150 koní (110 kW), ale hlavně pro unikátní řadový šestiválec 1,3 litru, který dával 124 koní (91 kW) při 6 000 ot./min. Stejně jako u typu 411 také v RB 613 nahradila čtyřstupňovou převodovku s elektrickým rychloběhem nová pětistupňová od ZF (nebo Fiatu).

Počítalo se s exportem do USA, vznikly však jen čtyři vozy s laminátovou karoserií milánské firmy Carrozzeria Corbetta (De Nora se rozešel s Bertonem), připomínající Corvette Sting Ray 1963. Byla to už jen labutí píseň značky, která v roce 1967 pro finanční problémy zanikla. Za zmínku stojí sportovní aktivity, automobily ASA účinkovaly v rally i závodech sportovních prototypů včetně Targa Florio a 24 h Le Mans. Jezdci většinou odpadli, ale ženy byly zřejmě k vozům šetrnější, když za mořem Donna Mae-Mims a Suzy Dietrich v roce 1967 na RB 613 dokončily ve 24 h Daytony na čtyřiadvacáté a ve 12 h Sebringu na pětadvacáté pozici. Tím se historie ASA uzavřela. Projekt kupé s motorem uprostřed se už nerealizoval a někdejší Ferrarina upadla v zapomnění.