Před padesáti lety vyjel z linky poslední Fiat Dino, automobil se srdcem od Ferrariho

Vznikl tak Fiat Dino Spider (1966) a Dino Coupé (1967). Ve Formuli 2 byl objem motoru Ferrari Dino 166 podle předpisů snížen na 1,6 litru, Fiaty byly nejprve dvoulitrové a později navýšily objem na 2,4 litru. Celkem vzniklo 7 651 vozů všech typů, z toho většina Coupé, ale také 1 583 neobyčejně elegantních Spiderů. Poslední vyjel z výrobní linky roku 1972.

Ve jménu svého jediného manželského syna Alfredina, zkráceně Dina, který se jako mladík podílel na vývoji vidlicových šestiválců, tyto pohonné jednotky Enzo Ferrari od roku 1957 vyráběl v malém množství. Na památku předčasně zesnulého Alfreda (po těžké nemoci ve věku 24 let) je nazval Dino, pak navíc vytvořil samostatnou značku Dino pro levnější sportovní vozy (1965–1976). Motory Dino poháněly rovněž závodní monoposty F1 a F2, a když se pro Formuli 2 objevil požadavek homologační série 500 kusů, uzavřel Ferrari exkluzivní smlouvu s Fiatem, aby zajistil jejich rozšířenou produkci.

Jako první se v roce 1966 zrodily sportovní automobily Fiat Dino Spider (interně Tipo 135); následně 1967 vyjely na okruhy nové monoposty Ferrari Dino 166 F2, do jejichž kokpitů usedli tehdy velmi známí závodníci Ernesto „Tino“ Brambilla (v dobách motocyklových soupeř našeho Františka Šťastného), Andrea De Adamich, Derek Bell, Brian Redman a Jonathan Williams, ale také hvězdy Grand Prix jako Jacky Ickx a Chris Amon.

Nemůže být pochyb o tom, že Dino Spider patří k nejkrásnějším automobilům, jaké kdy Fiat vyrobil. Zatímco v silničních originálech Dino 206 GT (později 246 GT) z Maranella byly motory umístěny vzadu, ve vozech Fiat Dino se nacházely pod přední kapotou spolu s pětistupňovou převodovkou a poháněly zadní kola. Dvě řady válců svíraly navzájem úhel 65 stupňů.

Krátkozdvihové vysokootáčkové motory Dino V6 také přispěly k titulům mistrů světa Formule 1 Mike Hawthorna (1958; verze 2,5 litru) a Phila Hilla (1961; verze 1,5 litru); po vzniku třílitrové F1 (1966) byly ovšem odsunuty do F2, která nově vyžadovala základ motoru ze sériové výroby s minimální produkcí 500 motorů ročně. Proto Enzo Ferrari inicioval 1. března 1965 smlouvu s Fiatem a Pininfarina pro dvoulitrový motor Dino V6 se sníženým výkonem na 160 koní (118 kW) při 7 500 ot./min navrhl využití v podobě sportovního Spideru. Mělo vzniknout jen požadovaných 500 kusů, ale vůz byl tak krásný, že šéf Fiatu Gianni Agnelli nařídil výrobu dalších sérií.

Fiat Dino Spider od Pininfariny se představil na autosalonu v Turíně 1966; na dalším mezinárodním v Ženevě 1967 následovalo prodloužené kupé podle návrhu Bertone. Nebyl to ovšem první pokus Ferrariho podílet se na výrobě levnějšího sportovního vozu, připomeňme kupé ASA 1000 GT a prototypy Innocenti 186 GT (již s motorem Dino V6 1,8 litru), ale teprve vozy Fiat Dino dosáhly většího rozšíření.

Dino Spider byl prvním sériovým automobilem Fiat se čtyřmi vačkovými hřídeli (DOHC v každé hlavě válců), samosvorným diferenciálem a jednolistými pery (na zadní nápravě, na rozdíl od Chevroletu Corvette ocelovými a podélně situovanými). Dvoumístný Spider dosahoval rychlosti 210 km/h, přestože konstruktér Aurelio Lampredi (známý z Formule 1, ale na Dinu pracoval i legendární Dante Giacosa) snížil výkon motoru pro větší životnost a snazší ovládání v běžném provozu.

Pininfarina vytvořil nasazovací pevnou střechu Hard-Top (1967) a nabídl i několik dalších verzí Coupé Speciale (1966) a Berlinetta (se splývající zádí; 1967), ale ty se do sériové produkce nedostaly. Šanci dostal naopak Bertone, když navrhl Dino Coupé, ovšem čtyřmístné s prodlouženým rozvorem na 2 550 mm (délka 4 507 mm), jež se stejnou technikou dosahovalo největší rychlosti 205 km/h. Pininfarina vsadil na čtyři kruhové svítilny i vzadu, Bertone použil dvě obdélníkové.

V roce 1969 dostaly oba vozy silnější motory Dino 2400 stejné koncepce s objemem válců zvětšeným z 1 987 na 2 418 kubických centimetrů, vrtání válců vzrostlo z 86 na 92,5 mm a zdvih pístů z 57 na 60 mm, motor tak nadále zůstával podčtvercový (zdvih menší než vrtání válců). Výkon nyní dosahoval 180 koní (132 kW) při 6 600 ot./min. Podstatnou změnou bylo ovšem nahrazení zadní tuhé nápravy s dlouhými listovými pery zcela novou s nezávisle zavěšenými koly (vlečená ramena), odpruženými vinutými pružinami. Stejnou pohonnou jednotku, ovšem uloženou před zadní nápravou, měly také Dino 246 GT/GTS od Ferrariho a Lancia Stratos HF, hvězda světových rally, ale to už je další kapitola.

Vzhledem ke kvalitám šestiválce se Dina s amatérskými závodníky také zúčastňovala sportovních podniků, zejména v Itálii (Targa Florio, 1000 km Monza); pařížská Scuderia Abarth France ovšem nasadila Spider Hard-Top do 24 h Le Mans 1968, kde dojel osmnáctý s průměrnou rychlostí 142 km/h.

Největším úspěchem závodních monopostů Ferrari Dino 166 ve Formuli 2 se stala argentinská Temporada 1968, kde vyhrály tři ze čtyř závodů. V Buenos Aires jezdci Ferrari dominovali, zvítězil Brambilla před De Adamichem, který pak přidal další dva triumfy v Cordobě a San Juanu, navzdory tomu, že na startu byla světová špička s konkurenčními vozy Lotus, Matra, Brabham a Tecno. Mistrovský titul získal Andrea De Adamich před Jochenem Rindtem, Piersem Couragem a týmovým kolegou Ernesto Brambillou, který doma ovládl Velkou cenu Říma (závěr sezony 1968 F2).

V Tasmánské sérii, jež byla v zimní přestávce jakousi Formulí 1 na Novém Zélandu a v Austrálii, také v největší konkurenci hrály Dina prim (typy 246 s většími motory 2,4 litru). Chris Amon byl v roce 1968 druhý a získal titul mistra 1969. Když pak vůz prodali domácímu jezdci, tak Graeme Lawrence triumf v ročníku 1970 zopakoval. Ferrariho mise byla splněna.