Ford Escort – evropský Vůz roku 1981 slaví čtyřicítku

Byl to nejen první britský Ford s předním pohonem, ale i první Escort s předním pohonem a po německé řadě Taunus 12M/15M a malé Fiestě třetí mezinárodní Ford s předním pohonem, tedy s koncepcí, jaká konstrukci osobních vozů od té doby ovládla. Zatímco Taunus 12M (projekt Cardinal) byl v roce 1962 průzkumem trhu, nový Escort Mk.III (projekt Erika) se okamžitě stal vítězem evropské ankety Car of the Year 1981 pro svou pokrokovou konstrukci.

Hodnocení evropských odborných novinářů COTY, tedy Car of the Year (Vůz roku), se od prvního roku 1963 těšilo velké vážnosti a bylo pro výrobce vítězného vozu vyznamenáním. Kritéria bodování od počátku zahrnovala především technickou vyspělost automobilu, a také jeho tzv. „value for money“, tedy užitné vlastnosti s ohledem na cenu. Ford se poprvé dostal mezi trojici nejlepších s prvním Mustangem, ale ten skončil roku 1965 třetí s velkou bodovou ztrátou za praktičtějšími typy Autobianchi Primula a Austin 1800 (vítěz). Další ocenění přišlo se třetími místy pro malý Ford Fiesta (1977) a velký Ford Granada (1978). Prvním vítězem od Forda v COTY se stal právě neobyčejně vyspělý a přitom praktický Escort nové generace, jehož konstrukce, design i prodejní cena zaujaly většinu porotců.

Porota složená z odborných motoristických novinářů udělila pro rok 1981 novému Escortu celkem 326 bodů. Na druhém místě skončil první Fiat Panda (308) a na třetím Austin Metro (255), nástupce oblíbeného Mini.

Označení Escort se poprvé u Forda objevilo pro verze kombi populární Anglie 100E před pětašedesáti lety, ale v lednu 1968 je dostala zcela nová typová řada osobních vozů ještě s pohonem zadních kol. První generace se představila v lednu 1968 na autosalonu v Bruselu coby spojení aktivit britského a německého Forda, výroba se rozběhla jak v Halewoodu, tak v německém Saarlouisu. Hned první generace překonala milionovou hranici, druhá se vyráběla v Evropě do srpna 1980 s modernizovanou karoserií ostřejších hran. V té době však už končil projekt Erika, příprava zcela nové třetí generace Escortu, která zavedla líbivější design karoserie, zcela nové motory řady CVH a především pohon předních kol s uložením poháněcího ústrojí vpředu napříč.

Ford Escort třetí generace, tedy Mk.III jak značí Britové, byl obrovský úspěch. Produkce do roku 1986 dosáhla 1 857 000 vozů, pak pokračovala ve faceliftované verzi (Erika 86) bez velkých mechanických změn coby čtvrtá generace až do roku 1992. Vývoj nové řady motorů CVH (Compound/Valve Angle/Hemispherical Chamber) trval šest let, v kódovém označení je ukryto neobvyklé uspořádání ventilů, provedení ventilového rozvodu a polokulových (hemisférických) spalovacích prostor. Poprvé se u evropského Forda objevila hlava válců z hliníkové slitiny, v konstrukci litinového bloku přišla ke slovu počítačová metoda konečných prvků (Finite Elements), což bylo tehdy novinkou.

Vačkový hřídel v hlavě válců (rozvod OHC) také přímo pohání rozdělovač zapalování, ozubený řemen jeho pohonu zase roztáčí vodní čerpadlo chlazení a klikový hřídel přímo žene olejové čerpadlo mazání. Ušetřily se tak klasické klínové řemeny – zůstal jediný pro alternátor. Motory CVH byly navrženy pro třídy 1100, 1300 a 1600 kubických centimetrů, zprvu s originálními karburátory Ford VV (Variable Venturi) s proměnným difuzérem, jen sportovní šestnáctistovka Escort XR3 dostala dvojitý karburátor Weber a později se samozřejmě přešlo na vstřikování paliva. Motory CVH se vyráběly v Bridgendu v jižním Walesu.

Nový Ford Escort vyjel jako dvoudveřový sedan s výklopnou stěnou v zádi, později také pětidveřový; následovaly třídveřové a pětidveřové kombi (Estate, Turnier), elegantní kabriolet a užitková verze Panel Van. S rozvorem náprav 2398 mm měl Escort kompaktní rozměry 3970 × 1588 × 1336 mm (sedan), objem zavazadlového prostoru až 375 litrů a pohotovostní hmotnost od 765 kg.

S oblíbeným motorem CVH 1,3 litru o výkonu 69 koní (51 kW) a čtyřstupňovou převodovkou dosahoval zrychlení 0 – 100 km/h za 12,8 sekundy, nejvyšší rychlosti 157 km/h a normované spotřeby DIN (při 90/120 km/h/ve městě) 6,0/7,7/9,3 litru benzinu na stovku kilometrů. U sportovního XR3 s motorem CVH 1,6 litru o výkonu 96 koní (71 kW) se zrychlení na stovku zkrátilo na 9,7 sekundy a nejvyšší rychlost vzrostla na 182 km/h. Na českém trhu se Escorty třetí generace objevily jen v malém množství z individuálního dovozu podniku zahraničního obchodu Tuzex.

Přestože Escorty třetí generace nenavázaly na velké úspěchy svých předchůdců klasické koncepce na závodních okruzích a ve světových rallye, jejich přínos v tomto ohledu tkví v rozšíření motorsportu v širším měřítku mezi amatérskými jezdci. Staly se nejen levnějším sportovním náčiním zejména ve skupině N (s omezenými úpravami), ale také základem pro rallykrosové speciály s pohonem všech kol (Martin Schanche několikanásobným mistrem Evropy). Postupně přibyly sportovní modely XR3i (se vstřikováním benzinu), RS 1600i a RS Turbo, u nichž došlo k nárůstu výkonu už v sériové verzi.

Peter Rumpfkeil, ředitel divize Ford Motorsport, v červnu 1981 zorganizoval „Rennen der Meister“ na letištním okruhu, tedy propagační závod mistrů pro slavné jezdce na shodných vozech Escort XR3, které přišlo povzbudit dvacet tisíc diváků. První jízdu vyhrál Hans Heyer před Hans-Joachimem Stuckem, druhou mistr světa formule 1 Alan Jones před Stuckem a Winkelhockem. V součtu časů se absolutním vítězem stal Stuck. Nejlepší ženou byla Lili Reisenbichlerová (celkově osmá; s Escortem jsme ji viděli i v Brně), když Michele Moutonová při nezaviněné kolizi poškodila chladič.

Ford Escort třetí generace, evropský Vůz roku 1981, měl pokračování v dalších třech generacích automobilů stejného jména, které pak nahradil Ford Focus. I ten se ve svém prvním roce stal Car of the Year 1999, jehož produkce pokračuje ve čtvrté generaci.