Článek
Ferrari 250 GTO je první a jediný automobil, který byl pojmenován telegramem! Majitelé vozů totiž dostali od Ferrariho telegram, v němž stálo CAR 250 GTO, a byly tak přejmenovány z výchozího typu 250 GT. Na sezonu 1962 totiž mezinárodní automobilová federace FIA změnila předpisy, mistrovství světa značek bylo vypsáno pro vozy Gran Turismo původem ze sériové produkce, byť účast čistokrevných sportovních prototypů nebyla ukončena (ale nebodovaly do MS). Podmínkou byla produkce 100 stejných vozů, ale na FIA přimhouřili oči stejně jako později v případě Škody 130 RS, vždyť ta vycházela ze Škody 110 R vyrobené v potřebném množství, stejně jako GTO (tedy Omologata) z Ferrari 250 GT, rovněž úspěšného v závodech, a vyrobeného v dostatečném počtu.
Originální dřevěný model pro tvorbu karoserie 250 GTO v muzeu Ferrari v Maranellu
Italské vozy měly okamžitě nad konkurencí navrch a to se soupeřům nelíbilo. Stěžovali si na FIA, která se tedy otázala Enza Ferrariho, zda hodlá vyrobit stovku vozů. Odpověď byla jednoduchá: „Nevyrobíme, protože trh je nasycen, neboť není tolika mužů na tomto světě, schopných zvládnout tak rychlý automobil.“ FIA kapitulovala, homologaci definitivně potvrdila už při pouhé čtvrtině požadovaného množství.
Podstatné rozdíly konstrukce
První Ferrari 250 S se zrodilo v roce 1952, byla to premiéra vidlicového dvanáctiválce zvětšeného na objem 2 953 kubických centimetrů, s nímž Giovanni Bracco vyhrál při premiéře na Mille Miglia. Typové číslo 250 značí objem jednoho válce 246 kubických centimetrů a tato evoluce motoru konstruktéra Gioacchina Colomba po postupném zvětšování objemu přežila až do roku 1989!
Třilitrová verze poháněla mnoho skvělých vozů do konce šedesátých let, typ 250 GTO v roce 1962 převzal provedení o výkonu 300 koní (221 kW) při 7 500 ot./min ze sportovního prototypu 250 Testa Rossa (1957). Proti předchozímu kupé Ferrari 250 SWB (GT) měl mazání se suchou klikovou skříní, šest karburátorů Weber místo tří, pětistupňová převodovka nahradila čtyřstupňovou a podvozek také doznal úprav, byť vzadu zůstala tuhá náprava s listovými pery. Karoserie navržená Pininfarinou a vyrobená Scagliettim na shodném rozvoru náprav 2 400 mm byla prodloužena ze 4 150 na 4 325 mm. Kupé o vlastní hmotnosti 880 kg dosahovalo největší rychlosti 280 km/h.
Velké úspěchy na závodní dráze
V letech 1962–1964 vyhrála Ferrari 250 GTO třikrát v nepřetržité řadě mistrovství světa značek sportovních vozů v kategorii Gran Turismo a sbíraly slušné úspěchy také v absolutní klasifikaci mezi silnějšími prototypy. Vítězství byla nespočetná, podíleli se na nich bohatí amatéři i profesionální závodníci včetně jezdců Formule 1. Vše začalo vítězstvím posádky Phil Hill/Olivier Gendebien ve 12 h Sebringu 1962 ve třídě GT (druzí absolutně).
Seznam triumfů zahrnuje dvojnásobné vítězství v automobilové Tourist Trophy (1962 Innes Ireland, 1963 Graham Hill) a Tour de France Auto (1963 Jean Guichet, 1954 Lucien Bianchi), ale také triumfy ve třídě GT ve všech velkých vytrvalostních závodech šedesátých let včetně 24 h Le Mans, 24 h Daytony, 1 000 km Nürburgringu, Targa Florio, 1 000 km Paříže, Inter-Europe Monza atd.
Belgická dvojice Jean „Beurlys“ Blatton/Gérard Langlois van Ophem dojela druhá v absolutním pořadí 24 h Le Mans 1963 (vítěz GT)
Zajímavé je, že vzhledem k dynamickým parametrům vozu má Ferrari 250 GTO na svém kontě jen jedinou smrtelnou nehodu. Vůz výrobního čísla 3851 z roku 1962 si koupili Francouzi Jo Schlesser a Henri Oreiller, hned dojeli druzí v Tour de France Auto, ale při druhém startu sedmatřicetiletý Oreiller, bývalý účastník zimní olympiády ve sjezdovém lyžování, na Montlhéry havaroval a zahynul. Vůz byl u Ferrariho opraven, ještě jezdil závody do vrchu s Paolem Colombem a Ernesto Prinothem (ano, výrobcem známých sněžných fréz), než jej v roce 2014 za rekordních 42,2 milionu USD (dnes zhruba 913 milionů Kč) koupil od Fabia Violatiho brazilský sběratel Carlos Monteverde.
Všechny vozy se dochovaly
Všechna Ferrari 250 GTO se dochovala. Nick Mason ze skupiny Pink Floyd, známý sběratel a účastník 24 h Le Mans, koupil svůj vůz číslo 3757 z roku 1962 za pouhých 35 000 liber, zatímco dnes má hodnotu desítek milionů! Je to automobil, s nímž belgická posádka Beurlys/Eldé z Ecurie Francorchamps obsadila třetí místo ve 24 h Le Mans 1962, do roku 1965 jezdil mistrovství světa značek a Nick se stal sedmým majitelem. Představil vůz na Oldtimer Grand Prix 1978 na Nürburgringu a od té doby je pravidelným účastníkem veteránských podniků.
Na Revivalu v Goodwoodu se za volantem jednou střídal i s Damonem Hillem (2009), ale také s Markem Halesem a svým zetěm Marinem Franchittim (bratr Daria, trojnásobného vítěze Indy 500). V roce 2012 se manželé Nick a Annette Masonovi zúčastnili Tour de France Auto na oslavu 50 let GTO, ze 36 vyrobených vozů jich tam startovalo třiadvacet!
V létě 2018 prodal Christian Glaesel svoje Ferrari 250 GTO výrobního čísla 4153 z roku 1963 na soukromé akci za 80 milionů dolarů (1,7 miliardy Kč)! Je to vůbec největší částka, utržená za historický automobil. Šťastným majitelem se stal Američan David MacNeil, zakladatel a šéf společnosti WeatherTech, která vyrábí pryžové koberečky do osobních automobilů a další doplňky. Business je to zřejmě obrovský, kromě toho David MacNeil převzal záštitu nad současným mistrovstvím sportovních prototypů WeatherTech IMSA v USA, stal se generálním partnerem okruhu Laguna Seca místo automobilky Mazda a založil vlastní tým pro 24 h Le Mans.