Článek
Mladá Boleslav potřebovala podpořit vývoz svých vozů do zahraničí i posílit prestiž. Počátkem 30. let minulého století navíc zuřila hospodářská krize, a tak výrobce zefektivnil výrobu a představil lidový vůz Popular, který se posléze stal legendou.
Velvyslancem mladoboleslavského závodu byla zvolena Škoda 633, předchůdce typu Superb. Bavíme se o době před 90 lety, takže vůz měl tuhé obě nápravy, lankové brzdy, tehdejší konstrukce z žebřinového rámu však na nekvalitních evropských silnicích měla své výhody.
Pro expedici byla zvolena Škoda 633, překvapivě šlo o nejlevnější dvoudveřovou variantu Tudor. Motor vozu měl 6 válců a dával výkon 33 koní
Druhý hrdina příběhu, tedy ten z masa a kostí, byl Jiří Hanuš, syn bývalého generálního ředitele škodováckého koncernu. Na svoji africkou pouť vyrazil v mrazivý pátek 17. února 1933 z obce Radlík ležící 25 km jižně od centra Prahy. Sněhem se Hanuš brodil většinu z celkových 1 454 km až do přístavu ve francouzském Marseille.
18palcové pneumatiky Škody 633 se dotkly africké půdy 24. února v Alžíru. Hanuš působil se svým autem jako zjevení – uzavřená karoserie, absence nízkotlakých pneumatik do písku či pušky pro svoji ochranu tehdy na domorodce působily při nejmenším odvážně.
Je 24. února 1933 a Škoda 633 v alžírském přístavu poprvé dosedá na africkou půdu
Asfaltové silnice nebyly tehdy běžné ani u nás, natož v Africe. Pohodlí rovného a relativně hladkého povrchu si Hanuš užil jen prvních cca 500 km, pak následovaly převážně prašné cesty – a to byl ještě ten lepší případ. Místo navigace pak k orientaci používal telegrafní sloupy, které vedly až do příští zastávky, alžírského města Ghardája.
Program zněl jasně – opravit píchlou pneumatiku, vyspat se, telegrafem se ohlásit na místě příští zastávky a vyrazit. Na větrem zvlněném písčitém terénu za Ghardájou Hanuš otestoval stabilitu vozu, odpočinku se dočkal až v jihoalžírské oáze El Golea, kde doplnil zásoby benzinu a vody.
Kromě nesnesitelného horka v uzavřené karoserii Hanuš řešil pouze dva defekty, často se však musel vyhrabávat z písku. Kolegové mu naštěstí zabalili dvě prkénka ze starého sudu, což tuto nepříjemnou práci značně usnadnilo
Do další zastávky, kterou bylo Reggane, Hanuš vzhledem k jednotvárné krajině a absenci orientačních bodů víceméně dobloudil – na lodi cestou do Afriky totiž ztratil kompas, více ho však prý trápilo odcizení kombinovaných kleští. Bylo to však právě v Reggane, kde poznal tu pravou a nefalšovanou Saharu.
Čekal jej totiž 1 100 km dlouhý úsek do Tabankortu, na kterém na něj navíc čekala jedna jediná zásobovací stanice přibližně na půli cesty. Hanuš ve svých vzpomínkách později uváděl, že zde dokonce vlivem dehydratace a vyčerpání trpěl halucinacemi. Nepochybně byl rád, že mu byl pro absolvování tohoto úseku přidělen průvodce.
Úctyhodná není jen vzdálenost a doba, za jakou ji Hanuš se svojí škodovkou zvládl urazit. Musíme myslet i na to, jaké tehdy (ne)měl k dispozici technologie
Po rychlé zastávce v Tabankortu vyrazil Hanuš ještě dalších 200 km směrem k osadě Gao – tento 1 300 km dlouhý úsek Hanuš zvládl urazit za fantastických 48 hodin, běžně na něj přitom cestovatelé potřebovali celé tři dny.
Další etapu už náš cestovatel zvládl bez průvodce, podél řeky Niger dorazil až do Niamey, hlavního města Nigérie. Přes území dnešní Burkiny Faso a Mali nakonec doputoval až do Súdánu. Mezitím musel se svojí Škodou 633 kličkovat mezi gazelami, divočáky a dokonce hady.
V Súdánu si Hanuš oddechnul po dobu celých dvou dnů, tento čas věnoval také údržbě automobilu včetně promazání. Z maliského města Kayes pak vyrazil na samotný okraj západního břehu Afriky, do senegalského města Dakar. Hanuš tak urazil napříč Afrikou 6 546 km v 15 etapách s denním průměrem 436,6 km, na jeden zátah urazil nejvíce 727 km.
Parník Anfa jej pak i s jeho věrným čtyřkolovým parťákem dopravil přes Kanárské ostrovy a Gibraltarský průliv až do Marseille. Při vykládání z lodi se neomaleným přístavním dělníkům podařilo zlomit hlavní list pera levého předního kola, Hanuš však opravu nechal „až na doma“.
Do Radlíku se Hanuš vrátil prakticky přesně měsíc od zahájení výpravy, tedy 17. března 1933. Během této doby urazil úctyhodných 9 716 km, spotřebu lihobenzinu později spočítal na 13,75 litru na 100 km. Během zbývajících šesti meziválečných let se s vozy Škoda vydala do světa celá řada cestovatelů.
I oni svým dílem přispěli k tomu, že se Škoda nakonec stala naším největším výrobcem a vývozcem automobilů – a je tomu tak dodnes. Pozoruhodný je fakt, že o cca půlstoletí později se jela slavná Rally Paříž–Dakar velmi podobnou cestou, kterou tehdy urazil právě Hanuš – bylo to konkrétně v letech 1979–1994.