Bájné předválečné Bugatti dodnes fascinuje. Jeho replika se stala nejdražším vozem texaské aukce

Bugatti vyrobil tři exempláře pro zákazníky a jeden si rodina nechala. To je onen bájný a ztracený černý vůz. První vyrobený exemplář Bugatti Type 57SC Atlantic vznikl už v roce 1936, částečně inspirován vozem Aerolithe, prototypem, který měl aerodynamickou karoserii potaženou tenkými nýtovanými pláty elektronu, lehkého, ale i vysoce hořlavého materiálu. Elektron je slitina, z devadesáti procent tvořena hořčíkem, zbytek je hliník. Využívá se hlavně v letectví a spoje musí být nýtovány, protože slitinu nelze svařovat. Karoserie vozu Atlantic, ale využila nakonec běžnější hliníkovou slitinu, nicméně technika nýtování karoserie zde zůstala zachována.

První Bugatti Type 57 SC Atlantic má číslo šasi 57 374 a je v odborných kruzích přezdíváno jako Rothschildův Atlantic. Bylo světle modré a přes složité peripetie se dočkalo pečlivé renovace. Jeho majitelem je jistý Peter W. Mullin, prezident amerického Bugatti klubu. Vůz byl před časem vystavován v Peteresenově automobilovém muzeu v Kalifornii. Jeho hodnota je nedozírná, ostatně před dvanácti lety, což bylo naposledy, kdy se jedno z pravých Bugatti Atlantic dražilo, dosáhlo ceny přesahující 750 milionů Kč. Abych však nepředbíhal, konkrétním vydraženým vozem byl však až třetí vyrobený exemplář.

Druhé vyrobené auto bylo postaveno na sníženém šasi čísla 57 453 a to si podle všech informací ponechal Jean Bugatti. Objevilo se na několika výstavách i tehdejších propagačních materiálech, aby nakonec zcela zmizelo z povrchu zemského někdy v průběhu roku 1938. Spekuluje se, že bylo pečlivě uschováno před německou okupací Francie, ale teorie o tom, co se s druhým vyrobeným vozem stalo, se výrazně rozcházejí. Četl jsem i myšlenku, že vůz možná spočinul spolu s lodí na mořském dně, zkrátka nikdo neví. Kdyby se auto náhodou skutečně objevilo, sama automobilka Bugatti spekuluje, že by se cena vozu v nálezovém stavu mohla přehoupnout přes neuvěřitelných sto milionů dolarů, tedy nějaké dvě a půl miliardy korun.

Třetí vůz je nazýván „Holzschuh Atantic“, protože byl původně postaven pro francouzského zákazníka Jacquese Holzschuha a bylo mu doručeno v říjnu 1936. Auto má číslo šasi 57 473. Mělo pohnutý osud, protože jeho druhý majitel zahynul i spolu se svou milenkou při neštěstí, kdy byl vůz sražen na přejezdu vlakem a prakticky zničen. Z trosek se přeci jen nakonec podařilo vůz zrenovovat a vyrobit na zakázku i kompletně nový motor, přesně podle předlohy. Vůz zvítězil soutěž Concours d'Elegance 2003 v Pebble Beach a naposledy změnil majitele v roce 2010.

Čtvrtý a poslední vůz Bugatti Type 57 SC Atlantic má dodnes asi nejzajímavějšího majitele. Původně byl vyroben pro britského zákazníka R. B. Popea a jeho výroba byla dokončena v květnu 1938. V sedmdesátých letech vlastnil toto původně modré Bugatti spisovatel Barry Price a právě tady do hry vstupuje renovátor Erik Koux, který si konkrétní čtvrté vyrobené auto v Anglii přesně rozměřil a zdokumentoval. Vůz pak v osmdesátých letech přišel do automobilové sbírky módního návrháře Ralpha Laurena, ve které zůstalo dodnes. Namísto modré barvy však bylo nalakováno černou, přímo na přání slavného magnáta v oděvním průmyslu. Jinak zůstalo auto v původní specifikaci a je ozdobou rozsáhlé Laurenovy automobilové sbírky.

Erik Koux postupně postavil od osmdesátých let dvanáct, některé zdroje uvádějí až patnáct různých replik vozů Bugatti Atlantic. Všechny nejsou zdaleka stejné. Jeden z nich Koux postavil dokonce na sklolaminátové karoserii, jiný zas využívá k pohonu řadový šestiválcový motor Jaguar XK a to už jsou spíš prvky, které naleznete v restomodech nežli v opravdových replikách.

Černý Atlantic, který se však minulý víkend prodal na texaské aukci „Gene Pounder Collection“ organizované aukčním domem RM Sotheby’s, je zcela jiný. Konečné částky lehce přesahující třicet milionů Kč se všemi poplatky nedosáhl jen tak náhodou. Koux je totiž detailista a neskutečný odborník na historické vozy Bugatti. Díky předchozím kontaktům a vztahům s majiteli pravých Bugatti zejména v Británii získal i velké množství originálních dílů a vůz Atlantic měl naprosto přesně zmapován a proměřen. Díky tomu je konkrétní vůz naprosto věrohodnou kopií originálu včetně zakázkově vyrobeného řadového osmiválce Bugatti o objemu 3,3 litru.

Vůz stojí na původním šasi Bugatti Type 57 z roku 1938 s číslem 57 654 a nese naprosto dokonalou kopii hliníkové nýtované karoserie Atlantic. Výdřeva a další prvky interiéry jsou rukodílnou prací švýcarských řemeslníků. Kompletní automobil vyjel poprvé na silnice v roce 1996. Registraci získal poprvé ve Francii a vůz je dodnes velmi uznáván v kruhu majitelů vozů Bugatti a může se účastnit různých zajímavých a zejména prestižních veteránských akcí.

Na závěr se nám nabízí otázka, co vlastně můžeme považovat za originál, a proč je jeho hodnota v podstatě dnes třicet možná i čtyřicetkrát vyšší než v případě řemeslně dokonale zpracované repliky. Má ono původní číslo šasi doopravdy tak vysokou hodnotu? Tržní prostředí automobilových sběratelů jasně říká, že jednoznačně má. Osobně mi však přijde fantastické, že existují lidé, kteří jsou schopni jako v případě Kouxe postavit dokonalou repliku, se kterou, díky byť stále obrovské, nicméně však ne astronomické ceně, může majitel občas i vyjet na silnice. S originály dnes totiž už nikdo na víkendové projížďky hezkou krajinou nevyrazí, dokonalá replika tak zůstává jedinou možností jak okusit, jaké to asi tehdy bylo za volantem nejdražšího sportovního automobilu světa.