Baby Benz už čtyřicet let s grácií polyká kilometry. Jeho konkurence zatím skončila na vrakovišti

Když se v prosinci roku 1982 první malý Mercedes představil veřejnosti, byl jsem ještě prcek, doslova v plenkách. V průběhu druhé půlky osmdesátých let už jsem ale jako malý kluk tu a tam nějaký ten Mercedes-Benz 190E zaregistroval, byť jich v Československu jezdilo extrémně málo. Tátovi na plakátu v garáži visela jeho závodní verze ze série DTM. Okruhové závody nebyly zdaleka jediná parketa, kde „Baby-Benz“ zazářil. Po boku sokyně z Mnichova (BMW E30 M3) létal bokem i po erzetách rally, a tak nějak celkově pozvedl povědomí o Mercedesu jako o značce, která opět pořádně přičichla k motorsportu. Byl to vážně velmi důležitý model.

Na výzkum a vývoj doposud nejmenšího modelu Mercedesu vynaložila automobilka obrovské peníze. Vývoj trval minimálně pět let, auto bylo podrobeno všem možným zkouškám a výsledek byl pro rok 1982 značně působivý. Auto dokázalo ustát náraz pravou polovinou vozu do pevné překážky v rychlosti 60 km/h, aniž by spolujezdec utrpěl vážná zranění. Mercedes zvládl výborně i další z bariérových zkoušek. Na svoji dobu byl velmi bezpečný. Navíc byl ještě příkladně aerodynamický a stabilní při vysokých rychlostech. Ostatně nástupce se neobjevil dříve než za deset let a zákazníci jej s radostí kupovali ještě na začátku devadesátých let. Design italského automobilového návrháře Bruna Sacca stárnul skutečně jen velmi pomalu.

Vznikl v době, kdy se automobilky snažily najít ekonomická řešení, nabídnout zákazníkům úspornější a efektivnější auta za rozumné peníze. BMW už v té době mělo svou první trojku (kódově označenou E21), ale myslím si, že to byl právě Mercedes-Benz 190, který v roce 1982 nastavil laťku nejvýš. Tehdy se tomu tak neříkalo, ale tenhle model splňoval definici prémiového sedanu. Audi se přidalo se svou úspěšnou osmdesátkou (B3) až v osmdesátém šestém a BMW s novou trojkou (E30) zůstalo ještě trošku stranou. Teď nemyslím v oblibě, ale jízdním projevem, který byl úplně jiný.

Všemi úspěšnými německými sedany střední třídy z osmdesátek jsem v průběhu času jezdil a byly v nich přeci jen velké rozdíly. Zatímco trojkové BMW (E30) fungovalo doopravdy jako sportovní auto, které bylo lehké – minimálně pocitově – a také na volantu velice živé. Jedině v Mercedesu 190 našel řidič tu pravou míru tichosti a komfortu. Zajímavostí zůstává, že navzdory komunikativnějším jízdním vlastnostem BMW, měl Mercedes sofistikovanější pětiprvkovou zadní nápravu.

Zatímco BMW stavělo auta v té době podle slavného sloganu „Radost z jízdy“ (v Němčině „Freude am Fahren“), kdežto Mercedes chtěl zákazníkům nabídnout tradiční komfort i kvalitu, jen v menším ekonomickém balení. Audi tuto strategii později lehce okopírovalo. Stavělo svou „osmdesátku“ neméně kvalitně, nicméně těžilo zase z úplně jiné image. V Audi to byl zejména úspěch v rally a pohon všech kol Quattro, co lákalo zákazníky. Jenže ti ovšem povětšinou řídili své korporátní nafťáky s pohonem předních kol.

V Mercedesu tomu nebylo jinak. Nejvíc zákazníků si v minulosti vybralo naftové varianty, případně základní benzinové čtyřválce. Většinu „stodevadesátek“ poháněl dvoulitr OHC v naftovém provedení bez turba, který měl označení 190 D. Jeho výkon 53 kW (72 koní) stačil na zrychlení 0–100 km/h za předlouhých 18 sekund. Rozjel se však až na rychlost přes 160 km/h, což tehdy bohatě stačilo.

Benzinové verze měly buď v úplném základu dvoulitr s karburátorem Stromberg 175 CDT o výkonu 77 kW (105 koní), anebo častěji v provedení se vstřikováním Bosch (model 190 E) a výkonem 90 kW (122 koní). Tahle verze se už rozjela na bezmála 200 km/h. Během následujícího roku přibyl i větší čtyřválec 2,3 litru s lepším průběhem kroutícího momentu a také pětiválcový 2,5litrový diesel z většího „éčka“.

Velká paráda byla pak instalace řadového šestiválce 2,6 litru, rovněž z éčka (W124), který uměl s menším a lehčím Mercedesem skutečně pěkně hýbat. Na tento motor si zákazníci počkali až do osmdesátého šestého roku, ale vyplatilo se. Ostatně byla to motorizace, kterou jsem si před lety vyzkoušel a málem dokonce koupil. Zejména v provedení Sportline byla 190 atraktivní. S šestiválcem pod kapotou a manuální převodovkou za ni dneska zaplatíte vážně hodně, pokud se vůbec v evropské inzerci objeví.

Ještě daleko zajímavější byla sportovní verze 2.3-16. Představila se v září 1983 a minimálně v době, než se objevila první E30 M3 od BMW, kralovala třídě rychlých kompaktních sedanů. Auto bylo ve skutečnosti hodně specifické, bylo homologačním speciálem, zejména pozdní vývojové větve Evolution I. a II. vznikly čistě kvůli šampionátu DTM. Zejména 502 exemplářů druhé evoluce jsou dnes vyvažovány zlatem. Měly už objem válců zvýšený na 2,5 litru a výkon 173 kW (237 koní). Pouze šedesát vozů bylo navíc upraveno od AMG na ještě vyšší výkon a ty jsou dnes extrémně ceněné. Není výjimkou, že se dnes prodávají i za cenu převyšující osm milionů korun, jsou zkrátka nesmírně vzácné!

Pojďme ale zpět na začátek. Mercedes-Benz 190 E 2.3-16 byl s výkonem 136 kW (185 koní) první verzí veleúspěšného sportovního sedanu s třícípou hvězdou na kapotě. Auto má za sebou nejen krásný příběh, ono navíc i parádně jezdí. Jeden kousek má můj dobrý kamarád a identický kus ve své době řídil i zpěvák Karel Gott. Sportovní Mercedes měl tehdy hodně sebevědomou cenovku. Zatímco základní verze 190 s dvoulitrem a karburátorem vyšla bez příplatků ve výbavě v roce 1985 na nějakých 28 tisíc Německých marek, tak 2.3-16 stála přesně dvojnásobek.

Peníze šly do motoru, který měl šestnáctiventilovou hlavu válců vyvinutou u britského Cosworthu. Měl samozřejmě i jiný podvozek, lepší brzdy, anatomicky tvarované sedačky i samosvorný diferenciál. Už se nemůžu dočkat, až se v něm zase někdy svezu! Řídit toto auto je opravdová radost. Není v zásadě ostré, ve srovnání se současnými sportovními vozy je dokonce velmi pohodlné, ale jeho rodokmen poznám, až když na něj začnu pořádně šlapat. Řízení sice není nijak strmé, ale podvozek je pevný a auto nesmírně citlivé. Je až s podivem, jak úžasně se s ním svezu i dnes, v době, kdy se o autech s podobným výkonem říká, že „nejedou“. U Mercedesu 190 2.3-16 to neplatí, věřte mi!

I s běžnější verzí se dnes příjemně svezete. Mercedes 190 (W201) byl předchůdcem oblíbené třídy C a zůstane do dějin zapsán jako solidní a navíc širšímu obyvatelstvu dostupný Mercedes. Německý automobilový katalog z roku 1985 mi prozrazuje, že základní cena čítala přesných 28 158 DM, a to za dvoulitrový benzinový motor s karburátorem. Za silnější 190 E jste platili dalších 3 000 DM. I diesel, který byl nejpomalejší, stál o tisícovku víc než základní benzin. V článku zmíněná a mnou dost opěvovaná sportovní verze 2.3-16 vyšla na tučných 57 114 DM a to už byla cena, která vás dostala v pohodě za volant Porsche 944 či BMW 628 CSi. Tehdejší zákazník musel mít jednoznačně velké dilema.

V porovnání s konkurencí však základní modely stodevadesátky nestály o mnoho víc než trojková BMW. Dokonce i dvoulitrová Sierra ve výbavě Ghia byla vlastně jen o pár tisíc marek levnější než základní „Baby-Benz“. I proto se jich v osmdesátých letech prodalo tolik a je až k neuvěření, kolik jich ještě tu a tam na silnicích potkáte, zatímco dobová konkurence již dávno zrezivěla a skončila na šrotištích. Bylo to skutečně nadčasové i poctivě zkonstruované auto.