Sovětské limuzíny ZiL se v nové době pokoušely o návrat hned dvakrát. První pokus byl spíš směšný, druhý prodejně absolutně propadl

ZiL aneb Zavod imeni Lichačeva je dodnes známý hlavně kvůli svým luxusním limuzínám využívaným nejvyššími představiteli východního bloku, byť během své historie vyráběl také nákladní vozidla. Po rozpadu SSSR ale jeho sláva rychle zhasínala, poslední snaha o návrat na výsluní vznikla v roce 2012.

Tehdy debutoval ZiL 4112R, projekt nové ruské státnické limuzíny, který měl oživit slávu této automobilky. Vůz byl zamýšlen jako nástupce nejslavnějších zilů – mělo jít tudíž o vozidlo užívané ruským prezidentem a dalšími vládními činiteli. K dispozici mohl být také pro běžnou klientelu, tedy tu, která by na něj měla dostatek financí. Písmeno R mimochodem odkazovalo na Sergeje Rožkova, zakladatele Depo-ZiL.

Základem se stal ZiL 41047 vyráběný od poloviny osmdesátých let, což je patrné na jeho přísně hranaté karoserii, která moc krásy nepobrala. Příď a záď ZiLu 4112R se však změnily, poznávacím znakem byla dominantní maska s vodorovným lemováním i výrazné světlomety. Vzadu se pak objevila vertikálně orientované koncové svítilny.

Na předchůdce limuzína navazovala také svými úctyhodnými rozměry. ZiL 4112R se natáhl až na 6,23 metru s rozvorem 4,08 metru. Ostatně i proto měl tenhle „ruský Rolls-Royce“ šestici dveří. Zadní pár se přitom otevíral proti směru jízdy, pro snazší nastupování dovnitř.

Kabina měla odpovídat nejvyšším nárokům cílové klientely - kožené čalounění a dřevěné dekory doplňovala klimatizace se speciálními vzduchovými záclonami, pro možnost nastavení odlišné teploty v různé části interiéru. Nechyběl tu ani minibar a televize, která vedle zábavní funkce měla i funkci rozdělení prostoru pro posádku a řidiče. Vzadu mimochodem byla čtveřice sedadel, orientovaná proti sobě. Ta proti směru jízdy byla nicméně spíše nouzová.

Pohon zajišťoval motor přesně odpovídající historickému odkazu ZiLu. Jeho limuzíny vždy používaly obří agregáty, což platilo i pro 4112R. V jeho útrobách pracoval vidlicový osmiválec o dnes už neuvěřitelném objemu 7,7 litru, který poskytoval výkon 294 kW a točivý moment 610 Nm. Spárovaný byl s pětistupňovou samočinnou převodovkou Allison, která přenášela točivý moment na zadní kola. Zážehový motor vlastní konstrukce měl vstřikování místo dříve užívaných karburátorů ve starších zilech. Splňoval emisní normu Euro 4.

Obří motor byl potřeba, musel totiž rozpohybovat vozidlo s hmotností 3,5 tuny. A to bez pancéřování, byť se s ním do budoucna také počítalo. Navzdory hmotnosti se 4112R rozjel až na rychlost 200 km/h. Bezesporu zajímavá limuzína však nakonec zůstala jen ve fázi prototypu.

ZiL 4112R byl v době premiéry už beznadějně zastaralý. Jako státnická limuzína působil až směšně a na konkurenci zkrátka nestačil. Ostatně neměl ani šanci přilákat ruské státníky zpět od luxusních vozů ze Západu (hlavně Mercedesu S Pullman) k reprezentativní limuzíně domácí provenience.

V roce 2012 ovšem začaly práce na zcela novém reprezentativním vozidle, na které ruská vláda vyčlenila v přepočtu 25 miliard korun. Výsledkem tohoto tzv. projektu Průvod se stala limuzína Aurus Senat, včetně odvozených modelů kombi Lafet, SUV Komendant a MPV Arsenal. Ta se světu představila v roce 2018.

Aurus Senat se stal až 6,62 metru dlouhou limuzínou (5,63 metru ve výchozí verzi) poháněnou hybridní soustavou, kombinující 4,4litrový vidlicový osmiválec twin-turbo a elektromotor, kterou vyvinul ruský institut NAMI ve spolupráci s Porsche Engineering.

V souvislosti s tímto vozem se zprvu mluvilo o možném oživení značky ZiL, nakonec však novinka použila novou značku Aurus. Ta se tak stala duchovním nástupcem ZiLu, podobně jako předchůdce jde o to nejluxusnější vozidlo ruské výroby.

Nakonec se jedná o podobnou „exkluzivitu“ jako zily. Původně avizované plány na výrobu tisíců exemplářů nevyšly a z Aurusu se stal obchodní propadák, za pár let od debutu bylo postaveno jen pár desítek kusů.