Začíná Rallye Monte Carlo! Proč závodníky a fanoušky tolik přitahuje a čím je její historie jedinečná?

Monte Carlo je svým způsobem synonymem pro rallye všeobecně, podobně jako třeba Wimbledon pro tenis. Je to velkolepá událost a není to jen kvůli tomu, že se jedná od nepaměti o první soutěž v kalendáři světového mistrovství. Kouzlo Monte je v profilu jeho trati, kde se značná část soutěže jede po úzkých silničkách, které z jedné strany lemuje skála a z druhé propast. Jenže takových rychlostních zkoušek je spousta. Nikde jinde se ale nestává, že by v průběhu jedné zkoušky jeli závodníci po suchém asfaltu, blátě, sněhu či ledových plotnách. Právě na Monte Carlo potřebujete takzvané špiony víc než kde jinde. Dejte zimní pneumatiky s hřeby a na asfaltu budete ztrácet čas. Dejte přilnavé slicky a na první plotně se seznámíte se zdejší flórou…

A ještě jedna věc je tady jedinečná – první rychlostní zkouška se jede v noci, světelné rampy krájí tmu, rozpis je něco jako svatý grál a dost možná, že se hned na první zkoušce posádky setkají se všemi možnými povrchy. Po zimní přestávce, první závod sezony, pro spoustu jezdců v novém autě. Málokterý start může nabídnout víc adrenalinu.

Jenže to je Rallye Monte Carlo dnešních dní, tak jak ho znáte vy, respektive naši tátové. Ale věděli jste, že na začátku všeho startovalo Rallye Monte Carlo hned z pěti různých míst a cíl byl v Monaku? Vše začalo už v roce 1909, kdy se za souhlasu monackého prince Alberta I. a pod dohledem Alexandra Noghèse, prezidenta spolku, který se později transformoval na Automobile Club de Monaco, začalo vážně plánovat inaugurační Rallye Monte Carlo. Silniční rallye, financovaná Société des Bains de Mer, měla povzbudit automobilové nadšence, aby se stejně jako závodníci sjížděli do Monte Carla ze všech koutů Evropy.

První ročník byl naplánovaný na leden 1911 a konal se tak, že účastníci ujeli tisíce kilometrů z pěti výchozích bodů v Paříži, Bruselu, Ženevě, Vídni a Berlínu. Na start závodu se přihlásilo 23 vozů z 11 různých míst a vítězem byl vyhlášen Francouz Henri Rougier. Nebylo to ale o tom, kdo bude první v cíli, porotci hodnotili mimo jiné i eleganci vozu a stav, ve kterém do cíle soutěže dorazil. Vítězný vůz Turcat-Méry měl výkon 25 koní a do cíle rozhodně nepřijel jako první. Asi si umíte představit, jak bylo německému jezdci Von Esmarkovi, který vyrazil z Berlína a těch sedmnáct set kilometrů ujel průměrnou rychlostí 30 km/h, což byl na tehdejší poměry opravdický kalup.

O rok později byl na startu první český automobil, hrabě Alexander Kolowrat-Krakowský startoval s otevřeným vozem značky Laurin & Klement. Jel z Vídně, což bylo jedno z deseti míst, odkud mohly posádky hvězdicovou jízdu zahájit. Hrabě Kolowrat-Krakowský absolvoval trasu dlouhou 1 319 km a po cestě se potýkal s teplotami hluboko pod bodem mrazu. Třetí ročník Rallye Monte Carlo se konal v roce 1924 a poté nedošlo k přerušení až do roku 1939, kdy vypukla druhá světová válka.

Vás by pak mohlo zajímat, že plnotučná historie značky Škoda se na Monte Carlu začala psát až v roce 1936, kdy se na start postavila sehraná posádka Zdeněk Pohl a Jaroslav Hausman s roadsterem Škoda Popular Sport. A rovnou vám prozradím, že do cíle dojelo ze 105 přihlášených vozů jen 72 aut a že česká posádka obsadila báječné druhé místo ve třídě do 1 500 cm3. I tehdy se ale jednalo spíš o dálkovou rallye, kde se sbíraly body za technický stav automobilů či zručnost jízdy, než o soutěž, jako ji znáte dnes. Z nabídky startovních lokalit zvolili Pohl s Hausmanem řecké Athény. O vše se tehdy musela postarat sama posádka, žádní mechanici, žádné servisní zázemí, jen to, co umíte a co si vezete. Trasa závodu dlouhá 3 852 kilometrů vedla přes Soluň, Bělehrad, Budapešť, Vídeň, Štrasburk a Avignon do Monaka, většina soutěžících ji zvládla za čtyři dny, stejně jako česká posádka.

Soutěž začala nabírat na významu po druhé světové válce, kdy se opravdu začalo závodit tak, že vyhrával ten nejrychlejší. První novodobý ročník byl odstartován v lednu roku 1949 a od té doby se Monte jezdí každoročně, s výjimkou let 1957 a 1974, kdy start zastavily světové palivové krize způsobené válkami.

My před chvílí vzpomínali na škodovky a známe také legendární audi, lancie, mitsubishi, toyoty, citroëny a další, ale v poválečném období existovalo mnoho různých vozů, jež získaly vítězný titul a na které už byste si možná ani nevzpomněli. Nebo vám snad něco říkají vozy jako Hotchkiss Gregoire, Delahaye 175, Allard P1, Ford Zephyr, Sunbeam-Talbot 90, Jaguar Mark VII, Renault Dauphine, Citroën ID 19, Mercedes-Benz 220SE či Panhard PL17?

Ne, nebudu vás už trápit. Znalci říkají, že soutěž Rallye Monte Carlo tak, jak ji znáte dnes, se začala jezdit vlastně až v roce 1962, kdy se Saabem 96 zvítězil Erik Carlsson. Tehdy se totiž Monte stalo už tou velkolepou událostí, kdy se opravdu bojovalo, jezdily se stejné rychlostní zkoušky jako dnes a kdy se z toho stal opravdický sport.

O dva roky později se jel dost možná nejslavnější ročník Rallye Monte Carlo, kdy si legendární Mini Cooper připsalo první ze svých čtyř vítězství. Malé a roztomilé autíčko deklasovalo silnější konkurenci a způsobilo doslova revoluci. Ačkoliv ta vítězství jsou oficiálně jen tři, protože v roce 1966 bylo kvůli nehomologovaným žárovkám ve světlometech kontroverzně vyloučeno deset vozů, mezi nimi i tři mini na pódiu, která byla nepopiratelně nejrychlejší. Tehdy chybělo málo, aby to byl poslední ročník soutěže v historii, protože týmy se začaly hromadně bouřit. Dodnes se o ročníku 1966 mluví jako o „Fiasko Monte Carlo“.

Dalším milníkem soutěže se stal rok 1973, protože tehdy bylo založeno mistrovství světa v rallye a dvaačtyřicátý ročník ročník Rallye Monte Carlo byl prvním podnikem šampionátu. Vyhrál Jean-Claude Andruet s nádhernou Alpine-Renault A110 1800, stejná auta pak skončila i na druhém a třetím místě. A tady se možná sluší zmínit, že za celou historii soutěže, tedy za těch devadesát let, se stalo jen sedmkrát, aby byly tři stejné vozy na pódiu. Kromě Alpine-Renault se to nepovedlo ani Peugeotu 205 T16, ani Fiatu 131 Abarth, a dokonce ani Toyotě Celica, Mitsubishi Lancer Evo nebo Subaru Impreza! Zajímavé, že? Ve skutečnosti to dokázal jen Mercedes 220 SE v roce 1960, o rok později vozy Panhard PL17, pak Lancia Stratos, Audi Quattro A2, Lancia Delta HF Integrale a nakonec v roce 2015 to dokázal Volkswagen s Polem R WRC.

Abyste totiž věděli, na Monte nepotřebujete jen skvělé auto, ale také dobře napsaný rozpis, skvělého navigátora, dobrou ruku při výběru pneumatik a spoustu štěstí. Právě pneumatiky jsou pak klíčové a není bez zajímavosti, že mnozí jezdci začali právě zde jezdit pneumatiky takzvaně na kříž, kdy mají na levém předním a pravém zadním kole jiné gumy než na pravém předním a levém zadním.

V polovině sedmdesátých let se na Monte Carlo začala psát novodobá historie naší škodovky, když se na startu objevil vůz označením 130 RS. Závodní auto vážilo jen 825 kilogramů a motor o objemu 1 298 cm3 mohl být vyladěn až na 142 koní.

Ale zpět k soutěži samotné! Po tříleté nadvládě Sandra Munariho a Lancie Stratos HF začala v roce 1980 éra geniálního Waltera Röhrla. Čtyřikrát vyhrál se čtyřmi různými vozy – Fiat 131 Abarth v roce 1980, Opel Ascona 400 v roce 1982, Lancia Rally 037 v roce 1983 a Audi Quattro A2 v roce 1984. V roce 1985 skončil Walter Röhrl druhý a božský Ari Vatanen zaznamenal své první a jediné vítězství v Monte Carlu. Řídil Peugeot 206 Turbo 16. Byla to doba monstrózních vozů skupiny B. Henri Toivonen, jehož smrt zapříčinila zákaz skupiny B, dosáhl v Monte Carlu svého posledního vítězství v kariéře – byl vítězem 1986 s Lancií Delta S4. Zabil se ve stejném autě jen o několik měsíců později na Tour de Corse.

Následovaly další vítězné roky pro Lancii, poté přišla Toyota Celica GT-Four a Celica Turbo. „Myslím, že v té době bylo rallyové závodění i samotná soutěž Rallye Monte Carlo na úplném vrcholu,“ vzpomínal při jednom z našich rozhovorů Pavel Sibera, který na Monte závodil a vyhrával se Škodou Favorit. „V té době se jelo klidně osm set kilometrů zkoušek, které jsme si museli poctivě napsat, protože se až na pár výjimek neopakovaly. Servisní zóny se stěhovaly skoro každý den a na autě dělali mechanici i piloti společně. Když jsem po letech na Monte byl a viděl, že teď jsou všichni celou dobu na jednom místě, co všechno se kolem aut děje a jaké podmínky mají jezdci, hned jsem si vzpomněl, co říkali staří mazáci, když jsme závodili my. Vzpomínali, jak se dřív za soutěž ujelo patnáct set ostrých kilometrů, jak si opravovali auta často sami a jak si vzájemně pomáhali.“

V letech 1997 až 2002 ovládly Rallye Monte Carlo japonské vozy Subaru Impreza, Toyota Corolla WRC a Mitsubishi Lancer. Čtyři vítězství Tommiho Mäkinena po sobě se zdála být nezopakovatelná, úsměvné je, že to poslední přišlo v roce 2002 až den po skončení soutěže, kdy byl prozatímní vítěz Sébastien Loeb penalizován za nedovolenou výměnu pneumatik. Sébastien Loeb si na své první vítězství v Rallye Monte Carlo musel ještě rok počkat…

A tehdy se také stala škodovka extrémně slavnou, ovšem ne tak, jak by si představovala. V ročníku 2002 havaroval s Octavií WRC Roman Kresta a není rok, kdy by se tohle video neobjevilo v sestřizích připomínajících, jak umí být Monte Carlo drsnou soutěží.

Právě Loeb se stal na dlouhé roky symbolem téhle náročné soutěže, s jedinou výjimkou ovládl Monte až do roku 2008. Na trůn se vrátil ještě v roce 2012 a 2013. Neporazitelný Seb, říkali všichni… A Loeb opravdu kraloval, jeho profesorský styl jízdy je něco, nad čím se vám bude tajit dech.

Jenže ani Loeb nejspíš tehdy netušil, že když dával autogram jistému mladíčkovi jménem Sébastien Ogier, bude to právě on, kdo mu rekord vezme. Ogier s Polem R WRC zvítězil na Monte v letech 2014, 2015 a 2016, v těchto sezonách také získal tituly mistra světa. V roce 2017 změnil tým a vyhrál s Fiestou, o rok později to zopakoval. A v roce 2019 další změna a další vítězství, tentokrát s Citroënem C3, v roce 2021 pak soutěž opět vyhrál a ještě jednou loni, obojí v Toyotě Yaris.

A kdo zvítězí letos? To se právě dopředu nedá odhadnout, protože všechny týmy začínají od nuly a Monte je prostě nevyzpytatelné. A v tom je jeho krása.

Je to již více než devadesát dlouhých let, co se Monte Carlo jezdí, a pořád má punc výjimečnosti. Kasina ve městě, knížecí palác, přístav, ale také klikaté silničky, legendární zkouška v průsmyku Col de Turini a tratě lemované fanoušky. Ty roky soutěži nic neubraly na atraktivitě, rozmanité podmínky pořád představují obrovskou výzvu pro jezdce i týmy.