Článek
Multicar M25 se světu poprvé představil na lipském veletrhu v roce 1978. Jednalo se o produkt továrny VEB Fahrzeugwerk Waltershausen, která byla součástí tehdejšího východoněmeckého Průmyslového sdružení pro stavbu vozidel (IFA). Malý užitkový automobil s charakteristicky tvarovanou dvoumístnou kabinou a bohatým prosklením nahradil dosavadní typ M24 uvedený teprve v roce 1974. Šlo de facto o jeho rozsáhlou modernizaci, což je ostatně znát na jeho tvarech.
M25 však už měla výhradně dvoumístnou kabinu, zatímco M24 původně nabízela jednomístnou verzi, v návaznosti na předcházející typ M22. Šlo o reakci na požadavky trhu, pracovní čety byly obvykle dvoučlenné.
Stejný základ se podepsal i na zachování motoru z předchůdce. Tím byl dvoulitrový naftový čtyřválec o výkonu 33 kW. V roce 1985 jej však nahradil zvětšený, 2,2litrový agregát s výkonem symbolicky zvýšeným na 34 kW. Nadále však byl spárovaný se čtyřstupňovou manuální převodovkou. Skromný výkon nicméně znamenal, že maximální rychlost činila jen 60 km/h, což však pro využití v městském prostředí plně stačilo.
Řada derivátů
Poháněná byla zadní kola, avšak v roce 1982 byl na trh uveden model Multicar M25 4×4 s mechanicky připojitelným pohonem předních kol.
Koncepčně tedy vůz navázal na předchůdce. Nadále šlo o kompaktní užitkový automobil s délkou pod čtyři metry, dostupný s různými nástavbami. Rozvor činil 1 970 mm, v osmdesátých letech ale dorazily verze s prodlouženým rozvorem - nejprve s 2 100 mm a pak dokonce derivát s rozvorem 2 675 mm (tzv. Multicar 25.1 AL).
Neobvyklá červená „ještěrka“ s korbou výklopnou až do úhlu 76° .
Základní model s nosností 2,2 tuny měl korbu se sklopnými stěnami. Vedle něj tu byly i vozy se skříňovými nástavbami, různé typy sklápěče s různou nosností, domíchávač betonu nebo třeba vozy s korbou krytou plachtou. Další modely vznikly pro převoz odpadu nebo pro čištění ulic, ať už v letní, nebo zimní sezoně.
Úspěšná kariéra
„Multikára“ vyráběná ve východoněmeckém Waltershausenu se nakonec stala velice populární i díky tomu, že ve východní Evropě se žádný jiný podobně koncipovaný automobil nevyráběl. Díky kompaktním rozměrům sloužil nejen v komunálních službách, ale také jako praktický náklaďáček pro případy, kdy klasický nákladní vůz byl moc velký.
Model M25 tak nakonec dosáhl na více než 100 000 vyrobených kusů, z nichž většina zamířila do zahraničí. To byl velký nárůst proti předchůdci, M24 vznikla mezi lety 1974 až 1978 ve zhruba 25 600 exemplářích.
„Multikára“ pro převoz odpadu.
Poslední vozy dokonce dostaly 1,9litrový vznětový motor od Volkswagenu s výkonem 40 kW, což zvýšilo maximální rychlost na 70 km/h. To znamenalo i přejmenování na Multicar 91, dlouhou kariéru ale tato verze neměla. Na začátku devadesátých let už byl vůz i přes svou praktičnost zastaralý, a tak byla potřeba jeho náhrada, kterou se stal typ M26.
Moderní éra Multicaru
Multicar M25 byl šikovným vozem, díky čemuž výrobce na rozdíl od jiných východoněmeckých automobilek přežil i po sjednocení Německa. Již v roce 1991 byl podnik privatizován, i díky tomu bylo jeho fungování zajištěno i pro následující léta.
Dnešní vlajková loď značky, Multicar M31.
V roce 1992 navíc dorazil nový model Multicar M26, který se nakonec vyráběl až do roku 2010. To už byla firma součástí společnosti Hako-Werke GmbH, původně západoněmeckého výrobce čisticí a komunální techniky. Ke změně vlastníka došlo v roce 1998. Multicar však byl nadále populární značkou, Hako tak toto označení použil i pro některé své modely.
Multicar tedy žije dodnes. Aktuálně jsou na trhu dvě modelové řady - menší M29 a vlajková loď M31. Obě mají nadále celou řadu využití, hlavně v komunálních službách. Duchem tak stále navazují na slavnou M25.