Pamatujete? Druhá Škoda Superb nabídla unikátní otevírání zavazadlového prostoru. A poprvé dorazila i jako kombík

Pojďme se při této příležitosti společně s mladoboleslavskou automobilkou podívat do minulosti a připomenout si historii tohoto vozu. Nedávno jsme se zaměřili na generaci první, dnes je na řadě „dvojka“. I ta je v mnoha ohledech výjimečným autem.

Superb druhé generace se představil v březnu roku 2008, nejprve jako zvláštní kříženec sedanu a liftbacku. Na podzim roku 2009 dorazil Superb Combi. U druhé generace tedy tato praktická karoserie debutovala.

„Druhá generace byla velmi svébytná a poprvé se tu objevilo kombi, které je podle mě opravdu povedené. U limuzíny ovlivnilo design mimo jiné i jedinečné řešení zadního víka TwinDoor, díky kterému byl Superb II zároveň sedan i liftback. Interiér pak pokračoval v trendu vlastního řešení a auto posunul o notný kus dál,“ popisuje druhou generaci modelu Superb Peter Olah, dnes vedoucí designu interiéru Škoda Auto, jenž už během vývoje vozu v automobilce působil a připravoval i některé původní (a nakonec nerealizované) koncepty interiéru.

Olah také jmenuje unikátní prvek, který Superb nabídl - dvojité otevírání víka zavazadlového prostoru. Škoda ho pojmenovala TwinDoor. Při stisku jednoho tlačítka se otevřelo pouze víko jako u klasického sedanu, jiným hmatem ale bylo možné otevřít celou zadní část i se zadním oknem.

„Tohle řešení se projevilo na designu zadních sloupků a celé zádě. Musel jsem navrhnout i vybrání pro to dvojité ovládání víka a dlouho jsme řešili umístění registrační značky,“ vybavuje si autor vzhledu exteriéru druhé generace, designér Zdeněk Cibulka. Značka se nakonec nastěhovala do zadního nárazníku, což je poměrně neobvyklé řešení. „Ale Superbu to opticky moc pomohlo,“ míní Cibulka. Navíc bylo tohle řešení jednodušší z hlediska výroby.

U kombíku se takové detaily navíc řešit nemusely. „Přípravu kombi modelu tehdy dostal za úkol dnešní vedoucí designu exteriéru Karl Neuhold. Vycházel z mého návrhu limuzíny s tím, že auto je shodné po B-sloupek, od něj dál je nové. S Karlem Neuholdem se na kombi tehdy výrazně podílel i tehdejší šéfdesigner Jens Manske a musím říct, že se jim ta práce náramně povedla,“ chválí Cibulka druhou karosářskou variantu.

„Troufám si tvrdit, že druhý Superb nastartoval novodobou éru opravdu krásných kombi značky Škoda,“ přidává se Peter Olah.

A jak vlastně design druhé generace vznikal? „Dostali jsme za úkol postavit velké auto na menší platformě PQ35, to byla sama o sobě výzva. Zároveň jsem chtěl, aby byl vzhled druhé generace svébytnější, originálnější. Pracoval jsem s tím, že na autě musí být jasně vidět, že je to vůz Škoda, zároveň by mělo být vidět jak v celé modelové řadě, tak v porovnání s konkurencí,“ vzpomíná Cibulka. „Vycházel jsem také z toho, že má auto navazovat na první generaci, takže třeba u světel jsem začínal s jejich horizontálně převrácenou podobou a tu pak rozvíjel dál,“ dodává.

Druhá generace Superbu si kromě svébytného designu mohla díky posunu v technice dovolit i některé další novinky. „Škoda začala například více klást důraz na design kol a díky posunu techniky světlometů jsme mohli pracovat ještě více s detaily,“ vzpomíná Petr Nevřela, který se ve Škoda Auto specializuje právě na design světel a pracoval na faceliftu druhé generace Superbu. „Světla a další detaily faceliftu vznikaly už podle vizí šéfdesignera Jozefa Kabaně. Úkolem bylo auto opticky rozšířit, při faceliftu jsme se v tomto úkolu mohli více opřít o LED technologie, které se tehdy začaly stávat běžnou záležitostí,“ vzpomíná Nevřela.

Druhá generace po modernizaci z roku 2013 dostala charakteristické přední světlomety s denním svícením, které zvýraznilo motiv oka. Nové bylo i provedení lamp zadních, kde opět mohla do vzhledu více promluvit LED technologie. „Rozvíjeli jsme ideu škodováckého podpisu v podobě písmene C,“ říká Nevřela a dodává. „Jednotlivé modely jsme navíc hierarchicky odlišili tak, že Fabia tehdy dostala C tvořené jedním precizním proužkem, Octavia dvěma a Superb po faceliftu třemi LED proužky.“

Velký důraz škodováci kladli na interiér, který se proti předchůdci výrazně proměnil. Nadále samozřejmě používal mechanické a elektronické součásti z koncernové „zásobárny“, ale tentokrát již kompletně bez převzatých povrchových dílů.

„U přístrojové desky jsme nadále ctili jednoduchost a snažili jsme se ji opticky co nejvíce odlehčit a zároveň rozšířit. K tomu nám pomáhala i vysoká středová konzola a rozdělení přístrojové desky na vrstvy. Velkou roli v optickém rozšíření sehrála třeba i dekorační lišta, která prochází přes celou přístrojovou desku až ke dveřím. Chromové orámování nízkých a širokých ofukovačů, rádií a ovládání klimatizace zase navozovalo pocit prémiovosti,“ popisuje filozofii Miroslav Jaskmanicki, který je autorem designu interiéru druhé generace.

Zajímavý detail, který tým designérů interiéru tehdy řešil, byl opět deštník. Měl ho už předchůdce, u druhé generace se ale jedna věc významně změnila. „Druhá generace se sice protáhla a stále měla vzadu rekordní prostor, ale přesto jsme vedli diskuse, jestli má být deštník víc záležitostí pro pasažéry vzadu, nebo vpředu,“ vzpomíná Jaskmanicki.

Nakonec došlo k jeho přesunu do předních dveří, kde byl deštník k dispozici jak pro řidiče, tak spolujezdce. To si pochopitelně vyžádalo trochu nové pojetí výplně dveří tak, aby byl ve dveřích pro deštník prostor.

Druhá generace ještě rozvinula důraz na praktičnost a prostornost, i proto se z ní stalo univerzální auto pro velmi širokou skupinu uživatelů, manažery, taxislužby, ale i rodiny. „Na Superbu mě obecně baví to, že máte možnost jet limuzínou a přitom nepůsobit nijak okázale. Dokáže být normálním autem pro rodinu, ve kterém ale zažijete komfort podstatně dražších vozů. Je to vlastně neuvěřitelně férové auto a druhá generace tohle pojetí zásadně podpořila,“ hodnotí vůz Petr Nevřela.

A souhlasí s ním i další z designérů Jiří Hadaščok. „Když jsem poprvé do dvojkového Superbu usedal, vlastně jsem neměl žádná zásadní očekávání. Pak jsem s ním jezdil dva měsíce služebně do Mnichova a najednou jsem byl překvapený, co mi to auto dává. Jezdil jsem brzy ráno, po čtyřech hodinách jsem z něj vystoupil v Mnichově v pohodě odpočatý,“ vzpomíná na své jízdní zážitky. „Měl jsem tehdy malé děti a vozil je vzadu v dětských sedačkách. Auto bylo tak prostorné, že jsem k nim do těch sedaček ze sedadla řidiče nedosáhl,“ usmívá se.

Velkorysý prostor pak samozřejmě zůstal i třetí generaci, která se objevila v roce 2015. Věnovat se jí budeme příště…